Filmové 3 sezóny v pekle jsou působivou oslavou "rebelie bez příčiny"

 Po prvním víkendu od premiéry je to definitivně potvrzeno. Režisér Tomáš Mašín poslal do kin nejlepší český film letošního roku. Nejen z hlediska filmového řemesla, osobitého vizuálního stylu i bezprostředního pohledu na mládí českého undergroundového básníka Egona Bondyho, ale i z pohledu zájmu diváků.

Ty na 3 sezóny v pekle už dlouho láká téměř hollywoodsky rozmáchlá marketingová kampaň - a také hvězdné obsazení filmu. Bondyho s líbivě floutkovskou tváří Kryštofa Hádka potahujícího z cigarety ostatně v uplynulých týdnech nešlo na billboardech přehlédnout. Mašínův dobový film, který vznikal sedm let, si však takovou propagaci jednoduše zaslouží.

Atmosféra příběhu přebila data
Scénář Tomáše Mašína vychází z námětu Lubomíra Drozda a volně adaptuje knihu Egona Bondyho Prvních deset let. O exaktní životopisná data tu ale vlastně příliš nejde, ostatně i jména jednotlivých postav jsou změněna. Bondyho poezie je sice tmelící linkou příběhu, spíš než na únavný výčet historických faktů se tu však dbá na celkovou atmosféru příběhu a jeho vyznění.
 
Pernod salónního marxisty
Podobně jako v zakouřených pařížských kavárnách třicátých let je i v poválečné Praze v Mašínově pojetí marxismus součástí jakési aktuální módní vlny, která znuděnou místní omladinu, synky a dcerky z vesměs dobře situovaných rodin, vytrhuje z pochmurného stereotypu.

Ústřední hrdina, naivní devatenáctiletý "salonní anarchista" Ivan Heinz v Hádkově příjemně frackovitém podání popíjí pernod a šampaňské, aby své avantgardně zvukomalebné slovní diaré plné úsměvných vulgarit a mladistvě idealistického agitování chrlil sice nadšeně a zapáleně, ale v podstatě bezdůvodně.

Jen pro svou momentální image rimbaudovsky prokletého básníka, "zázraku moderní poezie", je Heinz - Bondy programovým provokatérem. "Povinností umělce je totiž učinit každý okamžik neopakovatelným." Pak se ovšem objeví jeho osudová láska, požitkářka Jana, a Ivanovi se změní život od základů.
 
Předobrazem Jany, kterou ztvárnila talentovaná mladá Polka Karolina Gruszka, byla undergroundová múza Honza Krejcarová, dcera Mileny Jesenské: excentrická, vzdělaná kráska z lepší rodiny, sirotek, jenž bezhlavě rozhazuje zděděné miliony po rodičích, obětích koncentračních táborů, přitom podobně jako Ivan odmítá respektovat konvence nebo si přiznat tíživou realitu života v nastupujícím totalitním režimu. "A žije jen pro tuhle chvíli", jakkoliv fatální důsledky takové počínání může mít.
Mrazivě dokonalá realita
Vítězný únor je tak vlastně jen kulisou pro strhující milostný příběh, který Mašín vypráví sympaticky úsporně, neokázale. Pomáhá mu v tom paradoxně dokonalá, opulentní, do nejmenších detailů mistrovsky vybroušená dobová výprava, ještě podtržená místy přímo magickou kamerou Islanďana Karla Oskarssona.

Mašín na svém debutu nešetřil, koprodukční 3 sezóny v pekle stály rekordních 80 milionů korun. Režisér však suverénně umlčel škarohlídy, kteří očekávali, že uznávaný tvůrce reklam a videoklipů první Bondyho knihu přetaví v cukrovou vatu, nadýchané růžové nic, kde forma zvítězí nad obsahem.

Ačkoliv Egon Bondy vskutku není prvoplánovým tahákem na masového diváka ani zárukou jistých zisků, Mašín z něj prostřednictvím svého výpravného celovečerního debutu udělal přitažlivě dekadentní idol - ovšem bez patosu. A z pozoruhodného životopisného opusu filmové zjevení letošního roku.