Od krvavého Medvídka Pú po Kazmu aneb Největší zklamání, na které jsme v roce 2023 vyrazili do kin

Jeden by čekal, že když se u projektu sejdou scenáristé výborného Tichého místa, Adam Driver a dinosauři, bude to instantní hit. Jenže to by 65 nesměla ve výsledku působit jako podivný maglajz, v němž se skoro zdá, že někdo film s jednou vizí začal a s druhou dokončil. Ostatně, celé propagační materiály jsou postavené na tom, že se hrdina dostane na Zemi před 65 miliony let, a přitom ve struktuře filmu je tento fakt postupně odhalován, aby směřoval k překvapivému twistu. Inu, dinosaurům v kině málokdy řekneme ne, ale tenhle souboj o život se bohužel příliš nevydařil.

S Asterixem to jde od třetího hraného dílu (Olympijské hry z roku 2008) od desíti k pěti a poslední film s podtitulem Říše středu už byl téměř neředěnou bolestí. Mizerně vybraní herci, laciná výprava, podivně splácaný příběh, v němž se jen minimálně odráží kouzlo legendární předlohy. Ale to nejhorší výjimečně odvedla česká strana. Vyloženě nesnesitelný je totiž hlavně český dabing, který celé utrpení posouvá ještě o level výš. Jakub Kohák bude mít za Popcornise v pekle speciální místečko.

Pokračování, které nakonec nikdo nechtěl, ale přesto na něj došlo. Sylvester Stallone o něj ztratil zájem a nadělil si ve filmu rozšířené cameo a žánroví klasici z rovnice úplně vypadli. Z týmovky se stalo de facto sólo pro Jasona Stathama, což by nemuselo nutně vadit, kdyby nemělo nezajímavou akci, triky jak z doby druhého playstationu a odfláknutou výpravu. A diváci se nachytat nenechali, takže tohle echo kdysi nadupané série studiu prodělalo okolo sta milionů dolarů. Dobře jim tak.

Upřímně bychom sem mohli plácnout rovnou celý komiksový segment, protože to byla jedna velká marnost. Flash však vyčnívá nejvíc. Mít film, kde se vám v multivesmíru otevírají nekonečné možnosti, a dokonce jich částečně využijete (kromě většího množství Batmanů i různí Supermani včetně strašidelně CGI Nicolase Cage), a přesto je výsledkem generická podívaná, to už je téměř na nějakou medaili. Byla radost po letech vidět Michaela Keatona jako Batmana, ale tím to končí. Jinak je Flash zbytečný a hlavně potvrzuje to, že si svět (i Hollywood) potřebuje od komiksů na chvíli odpočinout.

Robert Rodriguez kdysi býval tak boží filmař! Ne bezchybný, ale jeho filmy měly nakažlivou energii, v níž se zračila osobnost kluka, který se k filmu dostal, prostě protože chtěl, a každý projekt si hodlal užít do posledního centimetru filmového pásu. V pozdějších letech se bohužel začal topit v rodinných ptákovinách, jeho rukopis se vytratil a nejvíc je to patrné na Hypnotikovi, snaživém pokusu o vlastní Počátek, kde sice nějaké nápady jsou, ale ta nezřízená vypravěčská střela, která si nás kdysi získala Desperadem (1995) a Od soumraku do úsvitu (1996), je nenávratně pryč. Škoda.

I když už Liam Neeson nemá tah jako v době prvních 96 hodin (2008), pořád mu věříme, že svým charisma dokáže utáhnout kdejaký projekt. Jízda smrti měla k dispozici úspěšnou předlohu (jde o remake výborného španělského thrilleru), dobrého režiséra (Nimród Antal má na kontě Motel smrti nebo Predátory), a přesto je výsledkem nekonečná nuda, která sází na psychologii postav, ale scénář s nimi pracuje asi stejně rafinovaně, jako když se opičky snaží dávat předměty do správných otvorů.

Když dojde na nějaké šílené žánrové spojení (jako třeba Pýcha, předsudek a zombie z roku 2016), automaticky to upoutá zájem široké veřejnosti, a zpravidla to bude buď hrozně dobré, protože si někdo v rámci zběsilé myšlenky dal opravdu záležet, nebo hrozně blbé, protože kromě výchozího nápadu tu nic dalšího není. Medvídek Pú: Krev a med je ten druhý případ. Myšlenka o vraždícím Púovi je (pokud máte ten naturel) vtipná, vytvořený film však není ani zábavný, ani strašidelný. Nicméně někdy i legenda o šíleném nápadu stačí, takže navzdory špatným ohlasům je na cestě dvojka.

V rámci domácí kinematografie pravděpodobně největší zklamání loňského roku. Samozřejmě se nebavíme o finanční stránce věci, kde Kazma dokázal dostat do kin dostat přes pět set tisíc zvědavců. Jen je ohromná škoda, že si nedal za cíl vytvořit i opravdu dobrý film. Tohle mohl být český Borat, velká bouda na všechny, u které se každý pobaví. A Kazma na to tým lidí má. Místo toho se však spokojili jen s cílením na své fanoušky a jejich touhu po pohádkové výhře. Inu, vyšlo to. Dobře pro něj.

Dlouho očekávané pokračování původní Perinbaby z roku 1985 se do kin dostalo až po smrti Juraje Jakubiska. A ano, pozdní Jakubisko měl do svých dřívějších úspěchů daleko. Přesto by si jednoznačně zasloužil lepší rozloučení, než jakým je Perinbaba a dva světy. Chvílemi je z toho Jakubisko cítit, ale většinu času jde o nesourodý guláš, u něhož člověk má pocit, že sleduje spíš nekonečnou pracovní verzi. Ostatně, podle Ondřeje Soukupa, který k filmu dělal hudbu, vzniklo na 200 střihových verzí. S takovou se pak nelze divit, že se v tom nakonec i sami autoři ztratili.

Jeden by čekal, že když už ve studiu Universal vyplácli za práva na značku Vymítač ďábla astronomických 400 milionů dolarů, dají si s „jejich“ prvním filmem práci, aby se jim náklady co nejrychleji vrátily a oni mohli úspěšně rozvíjet své hororové univerzum. Inu, místo toho vznikl tenhle nestrašidelný zmatek. Projekt dostal na starost režisér/scenárista David Gordon Green, který měl jasný úkol – zopakovat úspěch s restartem Halloweenu. Jenže i tam Green zaválel jen s prvním dílem a pak už narazil. U Vymítače ďábla to projel hned napoprvé a nikdo teď neví, co bude se sérií dál.