Potěšilo vás zahrát si v pohádce?
Určitě. To je vždycky příjemné zpestření, oblečete si kostým, točíte v exteriérech, představujete chrabrého muže, nesete na plátno příběh, kde dobro vítězí nad zlem. I když původně měli tvůrci s pohádkou jiný záměr. Natáčelo se s vědomím toho, že půjde o seriál. Nakonec se sestřihla i verze pro kina, a seriál poběží v televizi později. Scénář se mi líbil od začátku, je fajn, že je určen dětem. A sympatický byl požadavek režiséra Karla Janáka, že chce točit venku. Dřív vznikala řada pohádek v exteriérech, po revoluci to ale hodně ustalo.
Hrajete odvážného, čestného šlechtice, který pečuje o pět dětí. Jak se s nimi točilo?
Děti jsou oživením. Ale také starostí. Musíte třeba počítat s tím, že nevydrží tak dlouho soustředěné jako dospělí. Jak poleví s pozorností, je konec a je čas pauzy. Karel Janák ale dětem rozumí a dobře s nimi točí, ví, jak jim vysvětlit, co potřebuje. Naše děti hrály dobře a mně se s nimi pracovalo fajn. Konečně, sám mám pět dětí, a taky v různých věkových odstupech.
Jak jste si vedl na koni a náročných fyzických záběrech?
Musel jsem dost trénovat, s koňským sedlem jsem předtím velké zkušenosti neměl. A na některé vypjatější chvilky tam byl dubl. Náročné byly komplikované scény, v jednu chvíli bylo v záběru třeba víc než třicet koní. V týmu bylo hodně lidí, kteří měli za úkol zajišťovat pružný chod práce, technicky šlo o poměrně náročné natáčení. Karel Janák se chtěl hodně přiblížit evropské kvalitě snímání a zahraničnímu filmovému pojetí pohádky. S výpravnými kulisami, kostýmy, jezdci, akcí.
Dovedl byste žít v tehdejší době, bavila by vás?
Moc ne. Řeknu vám, že jen nosit to brnění muselo být ukrutné! Pohybovat se v těžké zbroji, 25 kilo váhy, ovládat koně, meč, hygiena mizerná, vyčůrat jste se v tom nemohla, kolem nás lítali komáři, bylo horko, dejte pokoj… V tomhle doceňuji dnešní dobu.
Řešili jste s režisérem, jakým jazykem budou postavy mluvit? Některé moderní pohádky to s řadou výrazů přehánějí a současný jazyk ruší jejich poetiku.
Tady to bylo spíš obráceně. Ve scénáři byly i nějaké dobové obraty, ale protože bylo jasné, že jde o film pro děti, snažili jsme se tomu přizpůsobit mluvu. Děti vám musí rozumět, a zároveň je nesmíte zahltit hovorovým jazykem mladých. Razili jsme vyváženou střední cestu. Ostatně, stejně nikdo z nás neví, jak se ve středověku vlastně mluvilo.
Není to škoda, že už dnes rytíři nejsou a hodnoty jako odvaha, síla a mužnost děti moc neřeší?
Je. Jenže to je úděl doby. Žijeme pohodlně, klukům umetají cestičky maminky, nemají silné vzory, nemusí o nic bojovat, místo na koni jezdí tramvají nebo autem. Ale dá se s tím pracovat. Když o tom víte, můžete děti odmalička vědomě vést k vlastní odpovědnosti, odvaze se postavit druhým, bránit slabší, nebát se krizových situací. To jsou věci, které platí pořád. A pak, jsou tu právě ty rytířské pohádky – i díky nim si děti ověří, jak důležité je přátelství a odvaha.
Určitě. To je vždycky příjemné zpestření, oblečete si kostým, točíte v exteriérech, představujete chrabrého muže, nesete na plátno příběh, kde dobro vítězí nad zlem. I když původně měli tvůrci s pohádkou jiný záměr. Natáčelo se s vědomím toho, že půjde o seriál. Nakonec se sestřihla i verze pro kina, a seriál poběží v televizi později. Scénář se mi líbil od začátku, je fajn, že je určen dětem. A sympatický byl požadavek režiséra Karla Janáka, že chce točit venku. Dřív vznikala řada pohádek v exteriérech, po revoluci to ale hodně ustalo.
Hrajete odvážného, čestného šlechtice, který pečuje o pět dětí. Jak se s nimi točilo?
Děti jsou oživením. Ale také starostí. Musíte třeba počítat s tím, že nevydrží tak dlouho soustředěné jako dospělí. Jak poleví s pozorností, je konec a je čas pauzy. Karel Janák ale dětem rozumí a dobře s nimi točí, ví, jak jim vysvětlit, co potřebuje. Naše děti hrály dobře a mně se s nimi pracovalo fajn. Konečně, sám mám pět dětí, a taky v různých věkových odstupech.
Jak jste si vedl na koni a náročných fyzických záběrech?
Musel jsem dost trénovat, s koňským sedlem jsem předtím velké zkušenosti neměl. A na některé vypjatější chvilky tam byl dubl. Náročné byly komplikované scény, v jednu chvíli bylo v záběru třeba víc než třicet koní. V týmu bylo hodně lidí, kteří měli za úkol zajišťovat pružný chod práce, technicky šlo o poměrně náročné natáčení. Karel Janák se chtěl hodně přiblížit evropské kvalitě snímání a zahraničnímu filmovému pojetí pohádky. S výpravnými kulisami, kostýmy, jezdci, akcí.
Dovedl byste žít v tehdejší době, bavila by vás?
Moc ne. Řeknu vám, že jen nosit to brnění muselo být ukrutné! Pohybovat se v těžké zbroji, 25 kilo váhy, ovládat koně, meč, hygiena mizerná, vyčůrat jste se v tom nemohla, kolem nás lítali komáři, bylo horko, dejte pokoj… V tomhle doceňuji dnešní dobu.
Řešili jste s režisérem, jakým jazykem budou postavy mluvit? Některé moderní pohádky to s řadou výrazů přehánějí a současný jazyk ruší jejich poetiku.
Tady to bylo spíš obráceně. Ve scénáři byly i nějaké dobové obraty, ale protože bylo jasné, že jde o film pro děti, snažili jsme se tomu přizpůsobit mluvu. Děti vám musí rozumět, a zároveň je nesmíte zahltit hovorovým jazykem mladých. Razili jsme vyváženou střední cestu. Ostatně, stejně nikdo z nás neví, jak se ve středověku vlastně mluvilo.
Není to škoda, že už dnes rytíři nejsou a hodnoty jako odvaha, síla a mužnost děti moc neřeší?
Je. Jenže to je úděl doby. Žijeme pohodlně, klukům umetají cestičky maminky, nemají silné vzory, nemusí o nic bojovat, místo na koni jezdí tramvají nebo autem. Ale dá se s tím pracovat. Když o tom víte, můžete děti odmalička vědomě vést k vlastní odpovědnosti, odvaze se postavit druhým, bránit slabší, nebát se krizových situací. To jsou věci, které platí pořád. A pak, jsou tu právě ty rytířské pohádky – i díky nim si děti ověří, jak důležité je přátelství a odvaha.