Rozhovor: Jan Kobler

J.K.: V okamžiku, kdy má režisér dobrý úmysly a nabídne hercům něco, co je kvalitní, co má smysl a co jim poskytuje prostor pro hraní, tak má podle mě z části vyhráno, protože se herci snáze přemlouvají. A pak je to samozřejmě o důvěře. Já hercům plně důvěřuji, a když už si někoho vyberu, tak je to proto, že vím, že to odehraje dobře. Nešlo mi ani tak o to mít v Naději samé hvězdy, ale psal jsem to s určitou představou lidí, kteří by těm postavám vdechli život. Když mi pak došlo, kdo by byl pro konkrétní postavy ideální, zkrátka jsem se neostýchal a vysvětlil, proč tam chci zrovna je, a že to má smysl, aby tam byli právě oni.

J.K.: Ono to bylo původně tak, že jsem to napsal jako pětistránkovou povídku. Tehdy jsem ještě představu neměl. Pak jsem to začal přepisovat do scénáře a tehdy se mi v tom příběhu vyprofiloval Jirka Mádl. O něm jsem byl od začátku přesvědčený, že ho chci. Mirek Etzler a Vilma Cibulková si o své role v mé mysli velice brzy řekli sami. Tomáš Klus, který tam má spíše takové cameo, byl výsledkem jakýchsi podivných shod událostí. Já jsem tam chtěl Tomáše víceméně od začátku, neboť jsem na něj dostal doporučení od mýho kamaráda, dramaturga z DAMU, že je dobrej a tak. Jenže pak se realizace úmyslu odložila a v podstatě do předposledního dne jsem tu roli neměl obsazenou. A až vlastně poslední den, kdy už se to trochu lámalo, jsme Tomášovi konečně zavolali. On měl díkybohu čas, takže tentokrát bylo naštěstí dobře, že jsme to nechali na poslední chvíli.

J.K. Tak předně chci říct, že Tatiana Miková je ohromně talentovaná skladatelka, má koneckonců za sebou hudbu pro Bathory a skládá pro Jiřího Svobodu. Jsem přesvědčený, že patří k vrcholům současné české filmové hudby. Ona má skutečně cit, takže jí člověk nemusí nic dlouho vysvětlovat. Můj film má nějaký základní mustr a ona naprosto přesně pochopila, co ten film potřebuje. Když jsem jí dal sestřih filmu, sladili jsme představy o stylu, ona se dala do práce a velmi brzy složila hudbu, na které se už pak jen ladily detaily. Povedlo se to vlastně takzvaně na první dobrou.

J.K. V tom zadání je tuším nějakých 15 až 20 minut, takže já jsem se do toho v podstatě vešel. Ale například jeden můj spolužák si natočil film, co měl 38 minut a nikdo to neřešil. Z toho tipuju, že se to zas tak tvrdě nedodržuje.

J.K.: Právě že mě ten delší formát sedí víc a osobně se třeba hrozně těším, až budu moct natočit něco takovýho. Já mám totiž vždycky hrozně moc myšlenek, co bych rád dal do filmu, rád si hraju s postavami, dějem, detaily a to krátkej film moc neumožňuje. Delší je lepší.

J.K.: No, byla to sranda. Já věřím v jednu věc, a to, že nejdůležitější je co nejmenší stres. Snažím se být v pohodě, pracovat v klidu, a tak jsem herce před začátkem natáčení nijak neuháněl. A oni skutečně jsou tak dobří, že to zvládli hned od začátku, ale nevyhnuli jsme se odkladu. Jirka Mádl den před první klapkou dokončil státnice a byl z toho tak nadšenej, až onemocněl silnou akutní krátkodobou angínou a měl čtyřicítky horečky. V den natáčení si navíc Mirek Etzler poškodil meniskus kolena a nemohl chodit a Vilma Cibulková si zase zlomila prst na ruce, takže se zkrátka odkladu o 24 hodin nedalo vyhnout. Celé se to tak zkomplikovalo, že se zvažovalo i odložení projektu. O tom jsem ale já osobně nechtěl ani slyšet. Byl jsem v klidu a věřil, že to zvládnem. No a tahle moje jistota se tak nějak přenesla na celej štáb a herci se do druhýho dne opravdu dali dohromady, pokud se o něčem takovým vůbec dá mluvit, a nastoupili. Ten film je zkrátka doslova vydřen krví a potem. Všichni do toho dali naprosto všechno.

J.K.: Tady musím pochválit Ctibora Poubu, kterej se nám staral o produkci, neboť sehnal naprosto fantastickej byt v centru Prahy, v Revoluční ulici. Byl v nejvyšším patře a s velkou terasou, což poskytovalo krásný výhled na východní město z jedné strany a Pražský Hrad z druhé strany. No a ten les jsme s kameramanem Adamem Strettim vybírali dlouho a nakonec padla volba na Suchdol na Praze 6, kterej je neskutečně fotogenickej, takže se tam výborně natáčelo.

J.K.: Tušil jsem, že na to dojde řeč. No… poslední rok a tím myslím opravdu posledních 12 měsíců se to výrazně zlepšilo, neboť minulýho děkana Michaela Breganta vystřídal Pavel Jech. Na můj vkus byl Bregant příliš ješitnej a nepraktickej, prostě teoretik. Pavel Jech je jeho opak, strašně férovej člověk, ryze prakticky založenej. Navíc filmu rozumí jako řemeslu a nebrání se západnímu stylu, kterým se na FAMU stále ještě často nesmyslně opovrhuje.

J.K.: Já jsem díky svýmu „západnímu“ vnímání filmu na katedře režie docela narazil, ale s tím se dalo počítat. Prostě říct: „Mám rád Matrix a Pána Prstenů“ se na katedře zrovna moc nenosí. Každopádně cítím, že trend katedry je na vzestupu, neboť Hana Jarošová, což je taková hlavní žena katedry, hodně pracuje na tom, aby se katedra rozvíjela a zlepšovala. Díky tomu jsme tam měli hodně zajímavý přednášky, workshopy. Ještě schází vyházet některý neschopný pedagogy v čele s Markem Boudou, kterej umí tak jenom blbě kdákat a jehož činy za něj bohužel nemluví, a bude to fakt dobrý. Katedra je v jádru opravdu dobrá, hodně mě obohatili lidi jako Věra Chytilová, Jasmina Blaževič nebo Radim Valak, chce to prostě jen oddělit zrno od plev, snad se to časem povede.

J.K.: V Naději, ačkoli má poměrně vyhraněné témata umírání a homosexuality, je důležitý vztah tří lidí, kteří si k sobě hledají cestu, ale nedaří se jim to. A to myslím zná dobře každý z nás, tudíž věřím, že je to film pro každého, kdo se nebojí trochu přemýšlet.

Více informací o filmu naleznete na kartě filmu.

Povedený trailer k filmu Naděje naleznete zde.