„Já svou ženu nezabil!“ Geniální Uprchlík bere dech i po 30 letech

Prapůvodní inspirace se sice přičítá Victoru Hugovi a jeho Bídníkům, ale Uprchlík vzešel především ze stejnojmenného seriálu z 60. let. Váženého chirurga Richarda Kimblea (David Janssen) v něm obvinili z vraždy jeho manželky, kterou nespáchal. Při transportu do cely smrti se mu podařilo uprchnout a musel vzít spravedlnost do vlastních rukou. Seriál běžel čtyři sezóny a jeho finále roku 1967 sledovalo 78 milionů lidí.

Atraktivní téma si na počátku 90. let říkalo o filmové zpracování, neboť Hollywood se v té době naladil na revizionistické uchopení klasických žánrů a konceptů. Jedním z fanoušků seriálu byl také producent Arnold Kopelson, jenž začal chystat celovečerní adaptaci spolu s Keithem Barishem. „Příběh seriálu si držel relevanci. Věděli jsme, že když k němu přistoupíme správně, můžeme natočit opravdu skvělý film,“ vysvětlil produkující Barish v nedávném vzpomínkovém kaleidoskopu magazínu Rolling Stone.

Po distribučních právech lačně sáhlo studio Warner Bros. a na scénáři pracovalo hned několik tvůrců včetně Waltera Hilla (48 hodin), jenž si představoval vzrušující naháněnou napříč Spojenými státy. A z postavy vyšetřujícího detektiva Gerarda (Tommy Lee Jones) plánoval udělat záporáka, jenž si na Kimblea najme jednorukého muže.

Scénáře se nakonec ujala dvojice David Twohy a Jeb Stuart, avšak jeho podoba se od výsledného příběhu dost lišila. Zloduchem měl být Richardův bývalý tchán a neprávem odsouzený hrdina s ním měl svést závěrečnou konfrontaci v uhelném dolu. Stuart nakonec navrhl, že Kimble se v rámci svého očištění musí vrátit „do chřtánu bestie“, který představovalo mrazivé a nevyzpytatelné Chicago. 

V danou chvíli k projektu přistoupil chicagský rodák a režisér Přepadení v Pacifiku Andrew Davis. Šance režírovat slavného Harrisona Forda, jemuž role připadla v konkurenci Aleca Baldwina či Kevina Costnera, navíc v jeho domovském městě, byla neopakovatelná. Na palubě byl navíc i Tommy Lee Jones, jenž v Přepadení v Pacifiku řádně zatopil Stevenu Seagalovi, Davis se tudíž nezalekl ani nekompletního scénáře, ani úzkého časového okna pro natáčení a postprodukci. Ford měl neuvěřitelně nabitý rozvrh a ve chvíli, kdy v říjnu 1992 odstartovalo natáčení, chybělo do pevně stanovené srpnové premiéry pouhých deset měsíců.

Scénář sice měl základní kostru a Twohy vymyslel již legendární srážku vězeňského autobusu s vlakem, jejíž natočení přišlo na milion dolarů, ale jinak štáb musel společnými silami improvizovat a hledat inspiraci, kde se dalo. Davis se například obrátil na svou sestru, která v Los Angeles pracovala ve zdravotnictví. „Co může doktora dostat do velkých potíží?“ tázal se jí. S pomocí nejmenovaného kolegy mu navrhla zfalšovaný lékařský předpis. Do příběhu tudíž tvůrci začlenili smyšlenou farmaceutickou společnost Devlin MacGregor a lék provasic, který jde do prodeje nelegálně.

Do scénáře přispíval skoro každý včetně herců. Ford měl samozřejmě obrovský vliv, a když se mu replika nelíbila, ponoukal kolegy a kolegyně k improvizaci. Prosadil si pověstný plnovous, přičemž inspiraci nalezl ve vizáži prestižního chirurga. Podobně postupoval také Tommy Lee Jones, jenž se na úlohu neúnavného a spravedlivého detektiva Gerarda připravoval sérií rozhovorů se skutečnými maršály. Ti ho jednak přivedli na několik památných hlášek, jimiž Gerard s týmem pravidelně uvolňuje napjatou atmosféru, jednak mu vštípili své profesní zásady. 

„Zástupce šerifa, s nímž jsem hovořil, zdůrazňoval několik věcí,“ popisoval Jones. „Jednou z nich bylo, že vina či nevina stíhaného člověka není pro celý proces důležitá. Nestaral se o to, jestli lidé, po nichž pátrá, nejsou nevinní. Musel je prostě chytit,“ pokračoval herec. Přesto se zdráhal pronést slavnou odpověď: „Je mi to jedno,“ na Fordův argument, že svou ženu nezabil. 

Štáb musel postupovat rychle, což se promítalo i do konstrukce příběhu. „Na Uprchlíkovi se mi líbí, že příběh hledí neustále vpřed. Prostě postupuje a má dva hnací motory. Jeden z nich vás pohání prostřednictvím stíhání jednorukého muže. A do toho vás zezadu tlačí maršál Gerard,“ vysvětloval pro Rolling Stone Twohy.

Tuto přímočarost mohly narušit studiové zásahy, neboť hlavouni vyžadovali začlenění milostné linie. Kimble si měl začít románek s lékařkou v podání Julianne Moore a vznikla i scéna, v níž vychází ze sprchy v jejím apartmá. Štáb se však proti tomu ohradil. „Ten příběh je o muži, co se snaží každého přesvědčit, že nezabil svou ženu. Že ji miloval a zbožňoval. A teď po nás chcete, abychom ho dostali do postele s jinou ženou jen proto, že potřebujete milostnou zápletku?“ argumentoval Jeb Stuart.

Pádné argumenty dopadly na úrodnou půdu a scény s Moore se z velké části vystřihly. „Film by to zničilo,“ ulevil si Davis. A to by byla obrovská škoda, neboť Uprchlík jinak šlape jako dobře promazaný stroj. Tvůrci vytěžili nadějný koncept beze zbytku a pohlídali si přesně synchronizované vyprávění. To je dodnes jedním z nejkrásnějších příkladů toho, jak klasický hollywoodský film vede pozornost publika a šponuje napětí až k finálnímu odhalení hlavního padoucha. Toho jako první identifikuje Kimble, jenž je celou dobu o krůček napřed, a prozření poté dosáhne i publikum a Gerard. 

Strhující děj pozvedá také na dnešní dobu unikátní realistické provedení. Štáb upřednostnil praktické efekty a naostro proběhla i srážka autobusu s vlakem, která se plánovala několik týdnů a musela klapnout napoprvé. Vrak stále leží u železnice v Great Smokey Mountains v Kalifornii a je vyhledávanou destinací pro filmové nadšence. 

Naturalismus prostupuje rovněž chicagskou sekvencí během dne svatého Patrika, kdy se Kimble ztratí pronásledujícímu Gerardovi v průvodu lidí v zeleném. Natáčelo se během skutečné akce a na místě zrovna operoval také štáb filmu Záblesk ve tmě. 

Navzdory časové tísni se ve střižně vše dařilo na výbornou, neboť tvůrci měli k dispozici skvělý materiál a soudržný příběh bez slabého místa. Premiéra proběhla dle plánu 6. srpna 1993 a snímek, který přišel na 44 milionů dolarů, vydělal po celém světě 369 milionů. V USA si ten rok vedly lépe jen dva filmy, a to revoluční Jurský park a rodinná komedie Táta v sukni. Uprchlík se na vrcholu návštěvnosti držel šest týdnů po sobě a došel si pro jednohlasně oslavné recenze. 

V silném ročníku snímek získal sedm oscarových nominací včetně té za nejlepší film. Proměnil sice jedinou, když Tommy Lee Jones převzal ocenění pro nejlepšího herce ve vedlejší roli, avšak prohrát se Schindlerovým seznamem rozhodně nebyla ostuda. Jeho popularita neustávala ani v následujících letech a z prodeje domácích nosičů Warneři vydělali dalších sto milionů dolarů. Uprchlíka, jehož forma značí současně komplexnost hollywoodských příběhů i lehkost, s níž se dají odvyprávět, milují i tuzemské stanice a publikum. Nechcete-li čekat na další reprízu, můžete jej zhlédnout na streamovací službě Apple TV+.