Takhle nás filmy děsily před 115 lety. Jeden z prvních hororů o strašidelném domě má krásnější triky než dnešní blockbustery

Za průkopníka trikové kinematografie se dnes považuje Francouz Georges Méliès, jehož Cesta na Měsíc z roku 1902 platí za první film s důmyslnějším a kompletně odvyprávěným příběhem. V ústraní stojí jeho soudobý konkurent, španělský filmař Segundo de Chomón, jenž bravurně ovládal stop motion animaci a jehož snímek La Maison ensorcelée si nyní připomínáme.

Chomóna přivedla k filmu jeho žena, francouzská herečka Julienne Mathieu. Od roku 1900 distribuoval filmy společnosti Pathé ve Španělsku a později se podílel na vývoji procesu Pathéchrome, který spočíval v kolorování černobílého materiálu. Krátké snímky natáčel od roku 1902 a rychle se stal hvězdou Pathé, tehdy nejmocnější filmové společnosti světa, která chtěla soupeřit s oslavovaným Mélièsem.

Nejaktivnější tvůrčí období měl Chomón v letech 1907 až 1912, kam také spadá šestiminutová návštěva strašidelného domu. La Maison ensorcelée pojednává o třech poutnících, kteří nocují v cizím obydlí a ihned zjišťují, že vlastníci disponují nadpřirozenými schopnostmi. Jak bylo tehdy zvykem, přímočarý děj se prezentuje formou grotesky a herci baví publikum fyzickými výkony. Statické rámování vyvažuje neustálý pohyb před kamerou, který vedle metání kotrmelců zahrnuje smršť animovaných a optických triků.

Kufry se sami přesouvají po podlaze, židle při dosedání mizí, v okně se zjevuje děsivá bytost a celá scéna se naklání a dokonce rotuje. Atmosféra možná není hororová jako v Sinisterovi nebo Insidious, ale Chomón projevuje kreativního ducha a vytváří kulisu, v níž by jeden opravdu přišel o rozum. Vrcholem je švankmajerovská příprava jídelního stolu, kdy nůž bez cizí pomoci krájí potraviny a konev samovolně nalévá čaj.

La Maison ensorcelée zůstává výjimečným dílem pro surrealisty, trikaře i hororové publikum, ačkoli se vedou spory o tom, nakolik Chomón pouze vykrádal Mélièse. Slavnější kolega natočil roku 1905 snímek The Black Imp, v němž muže ubytovaného v hostinci terorizuje démonická bytost. Chomón ovšem přichází s vlastními nápady a využívá celé spektrum tehdejších trikových možností, přičemž se mu daří propojit znepokojení s hravou groteskou.

Toho si všímá režisérka respektovaného hororu Babadook (2014) Jennifer Kent, již Chomónova práce inspirovala. „Je to méně známý génius. Všechna jeho díla se časově překrývají s Mélièsovými a mají podobné kvality. Jsou poněkud dětské, neboť dnes působí naivně. Víme, že těm trikům dávno odzvonilo, ale je na nich cosi brutálního. Jde o perfektní pohádkovou příměs – ty příběhy jsou dětinské, ale mají v sobě temnotu a brutalitu,“ prozradila Kent pro Shutterstock.

A když se dnes na tuto filmařinu plnou magických efektů podíváme, skutečně spatříme její žánrovou nadčasovost. Segundo de Chomón se výrobě filmů a jejich zdokonalování věnoval až do předčasné smrti roku 1929, kdy podlehl infarktu ve věku 57 let. Stojí například za vynálezem kolejnic, po nichž tvůrci poprvé posouvali těžké kamery roku 1914 v italském velkofilmu Cabiria, na kterém španělský vizionář spolupracoval.

Herec Brendan Fraser si v životě prošel těžkými krizemi. Nyní se vrací v roli o tlustém učiteli literatury, který se snaží usmířit s odcizenou dcerou. Jak jsou dnes ve filmech zobrazovaní tlustí lidé a jaká klišé se k tomu vážou?