Týdenní VOD tipy: Sorrentinův papež melancholik, vrcholné dílo klasika světového filmu a hororová satira o boháčích

Režisér Paolo Sorrentino se řadí mezi stálice současného evropského filmu. Jeho snímky sbírají poslední dvě dekády ocenění na světových festivalech a v roce 2014 si tento sympatický Neapolec odnesl díky Velké nádheře i Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Dva roky poté dokázal, že mu nedělá problém ani seriálové vyprávění a stvořil Mladého papeže. Sorrentino v něm sleduje počínání nově zvoleného fiktivního papeže Pia XIII., kterého jedinečný Jude Law ztvárnil jako kombinaci ďábla, světce, bezohledného politika a popové hvězdy.

V Novém papeži, fakticky druhé řadě seriálu, se Pius XIII. nachází v kómatu a konkláve tak zvolí za nového církevního otce Jana Pavla III. (John Malkovich), charismatického britského lorda, který však není schopný zbavit se svých depresí a vnitřních démonů. To podstatné i po změně protagonisty zůstává stejné, Sorrentino stále nabízí až blasfemicky jízlivý pohled na mocenské mechanismy a intriky uvnitř Vatikánu, opulentní obrazy zprostředkované dlouhými záběry vyvolávající až náboženskou úctu i popkulturní pomrkávání.

V prestižní vojenské akademii kdesi uprostřed zasněžených lesů státu New York naleznou jednoho dne roku 1830 oběšeného kadeta. Srdce chybějící v jeho hrudi přitom naznačuje, že nešlo o sebevraždu. Na místo vyráží Augustus Landor (Christian Bale), zkušený detektiv a zastánce nejmodernějších kriminologických přístupů. Postupně se ukazuje, že případ má okultní pozadí, a když mrtvých přibývá, začne detektivovi pomáhat mladý Edgar Allan Poe (Harry Melling).

Režisér Scott Cooper s Balem spolupracoval už při natáčení westernu Nepřátelé a s hororovým žánrem si zase pohrával ve filmu Paroží. Nezbývá než počkat, jak mu rovnice kombinující hvězdného herce a temnou atmosféru vyjde.

Málokterý tvůrce zanechal v dějinách světové kinematografie tak výrazné stopy jako to se svými třinácti snímky dokázal francouzský režisér Robert Bresson. Jeden z klasiků spirituálního filmu se ve svých pochmurných dílech často zabýval těžko proniknutelnými jedinci na okraji společnosti či kolektivu. Filmový pás přitom nevnímal jako prostor pro jednoduchou výdělečnou zábavu, ale médium, které může být v naléhavosti a hloubce předávané myšlenky rovno literatuře. O tom ostatně svědčí i komerční neúspěch Bressonových filmů.

V Kapsáři se volně inspiroval románem F. M. Dostojevského (k němuž se vrací i ve filmech Čtyři noci jednoho snílka a Něžná) Zločin a trest. Bresson se zde prostřednictvím klasicky chladného minimalistického stylu věnuje jemu blízkým otázkám viny a morálky. Existenciální hrdina Michel okrádá v pařížských ulicích nicnetušící kolemjdoucí. Po vzoru Dostojevského Raskolnikova přitom formuluje morální filosofii založenou na premise, že na výjimečné jedince se zákony společnosti nevztahují. Jsou si před nimi všichni rovni? A co se stane, když jednotlivec upřednostní svou vůli před zájmy většiny?

Skupina lidí z vyšší společnosti se ocitne na ostrově, kde se postupně začíná odhalovat jejich směšná podstata. Je vám tato zápletka povědomá? Pokud ano, není divu. Minulý rok s ní pracovaly hned tři výrazné snímky – Trojúhelník smutku, Na nože: Glass Onion a právě Menu. Zatímco první dva jmenované lze již na streamovacích platformách zhlédnout nějakou chvíli, Menu právě dorazilo na Disney+.

S druhým dílem Na nože sdílí Menu žánrové zázemí, o které opírá satirickou nadstavbu, místo detektivního žánru však v případě filmu Marka Myloda sledujeme horor. Margot (Anya Taylor-Joy) doprovází Tylera na speciální degustační večer pořádaný záhadným kuchařským virtuosem Julian Slowikem (Ralph Fiennes). Jídlo chutná dle očekávání výborně, šéfkuchař však postupně začíná odhalovat temná tajemství hostů a sděluje jim, že večer nikdo z přítomných nepřežije. To se pro všechny včetně Margot ukazuje jako problém.

Giallo je italský brakový žánr kombinující prvky hororu a mysteriózní detektivky, v němž hraje důležitou roli vysoká míra stylizace kamery a mizanscény stejně jako exploatace krvavých a erotických scén. Právě Dario Argento, nyní osmdesátník, stál v sedmdesátých letech u rozpuku tohoto žánru o maniackých vrazích v kožených rukavicích a naháněných divách.

Černé brýle vypráví o Dianě, luxusní prostitutce, která unikla běsnění sériového vraha, avšak za cenu vlastního zraku. Navíc se stará o čínského chlapce China, který spolu s ní přežil autonehodu, po níž při útěku před zabijákem oslepla. Společně s ním tak musí z nebezpečného Říma uniknout na venkov, neb tajemný vrah svou snahu připravit ji o život nevzdává.

Argento se po desetileté pauze vrací s větší mírou sebereflexe a ironie, než bylo v jeho raných filmech zvykem. Nový film uvedený na Berlinale se navíc snaží doplnit také společenským komentářem. Pro klasický Giallo zážitek tak sice může být lepší zapátrat v režisérově filmografii z 20. století, Černé brýle, snadno dostupné na jedno kliknutí, ale nabízí moderní uchopení žánru se všemi klady i zápory, které přináší.

Seriály natočené podle skutečných kriminálních případů jdou už mnoho let na odbyt. Jeden z nejlepších britských příspěvků do tohoto žánru představuje šestidílný Zločin na statku režiséra Paula Whittingtona, který počínaje 8. lednem poběží každou neděli od 19:45 na Streamu.

Zločin na statku se pokouší o pečlivou rekonstrukci případu vraždy rodiny Whiteů z roku 1985 v britském Essexu. Zkoumá přitom jak pozadí samotného činu, tak jeho ne zcela zdařilé vyšetřování britskou policií. Tvůrci v čele s Whittingtonem s přesvědčivostí vykreslují charaktery důležitých aktérů a postupně budují mrazivou atmosféru jednoho z nejděsivějších zločinů v moderních britských dějinách.

Žádný žebříček nepostihne všechny důležité a dobré filmy a někomu nebude subjektivně vyhovovat. Tento seznam se pokouší dát dohromady ty nejlépe hodnocené a vždy něčím výjimečné snímky, co měly premiéru v roce 2022. V našem pořadu jsme recenzovali podrobněji už Top Gun 2, Elvise, Nene a Podezřelou.