Nejambicióznější film století měl premiéru před deseti lety. Herci ho milují, kritici nemohou být více rozporuplní

Jestliže kinematografii chápeme výhradně jako audiovizuální vyprávění příběhů, pak možná nedala vzniknout více ambicióznímu filmu, než jakým byl roku 2012 Atlas mraků. Filmová adaptace stejnojmenného postmoderního románu Davida Mitchella se pyšní nejen epickou dějovou mozaikou o šesti příbězích s rozličným žánrovým podhoubím, ale také tím, že se utvářela nezávisle s podporou menších produkčních společností, zpola odtrženě od hollywoodské mašinérie.

Mitchellův román utváří narativní experiment, když šest příběhů předkládá v jakémsi pyramidovém pořadí. Začíná linií z 19. století a končí dystopickou budoucností; nejprve vypráví chronologicky, přičemž každou z prvních pěti povídek utne v důležitém momentě. Šestá, která tvoří špičku, se poté odvine celá, načež Mitchell v obráceném pořadí dokončí zbývající části a na závěr se znovu ocitne v 19. století.

Kniha se dostala do rukou herečky Natalie Portman, která ji nadšeně doporučovala kolegům při natáčení filmu V jako Vendeta roku 2005. Mezi nimi byli také herec Hugo Weaving a režisérky Matrixu Lilly a Lana Wachowské. Obě ženy Mitchellova humanistická odysea silně oslovila, roku 2006 zakoupily práva a dohodly se na spolupráci s německým režisérem Tomem Tykwerem (Parfém: Příběh vraha), jemuž Atlas mraků rovněž učaroval. Aktivní přípravy odsunuly závazky na budoucích projektech (Speed Racer v případě Wachowských a The International u Tykwera) až do roku 2009, kdy tvůrčí trojice poprvé probírala monumentální scénář.

Aby vyzdvihli kinetickou strukturu filmového díla, režiséři se rozhodli pro simultánní prolínání jednotlivých příběhů. Vytvořili tedy stovky barevných kartiček s popisem scén, které poskládali tak, aby vyniklo souběžné gradování a propojenost motivů i postav. Došlo jim, že herci a herečky nebudou ztvárňovat různé úlohy, nýbrž evoluci týchž lidských duší, které se v průběhu staletí vyvíjejí.

Mitchell s jejich vizí souhlasil a dokonce naznačil, že scénář má větší potenciál než jeho text. V představách tvůrci kalkulovali s nejméně stomilionovým rozpočtem, tříhodinovou stopáží a cílovým publikem, které tvořili spíše obdivovatelé Vesmírné odysey nežli Star Wars a Marvelu. A na to velká studia nechtěla slyšet. Společnost Warner Bros., která produkovala a distribuovala předchozí filmy Wachowských, se zalekla – nejenže Speed Racer vydělal při rozpočtu 120 milionů dolarů necelou stovku, ale ekonomicky smýšlející produkce kreslila paralely také s Fontánou Darrena Aronofskyho. Ta roku 2006 rovněž přišla s metafyzickým existenciálním příběhem, který se ale v porovnání s dějovým sextetem Atlasu mraků jevil jako přímočarý. Navrch stála pouze 35 milionů dolarů, a přesto prodělala skoro dvacet milionů.

K realizaci by možná nikdy nedošlo, kdyby svou podporu nevyjádřil Tom Hanks. Držitel dvou Oscarů se do scénáře zamiloval a ochotně přistoupil na ztvárnění jedné z titulních duší, která se z podlého intrikáře vyvíjí v milujícího hrdinu. O snímek, v němž se Tom Hanks postupně mění ze zloducha na dobráka, Warneři přece jen zájem projevili, byť se upsali pouze distribuci. Produkční cenu navíc pokryly různé německé a asijské filmové společnosti, a přestože se konkrétní čísla liší, zdroje se převážně shodují na částce kolem sta milionů dolarů – Atlas mraků tedy platil za nejdražší nezávisle financovaný snímek historie.

Wachowské a Tykwer využili svého renomé a vábili ty nejslavnější herce a herečky. Vedle Hankse ulovili také oscarovou Halle Berry, k níž se připojila převážně britská smetánka ve složení Jim Broadbent, Jim Sturgess, Ben Whishaw, James D'Arcy a Hugh Grant. Poslední jmenovaný naskočil na palubu v září 2011, jediný den před startem natáčení, a vůbec poprvé předvedl, že jeho herecký rozsah zdaleka nepokrývá pouze romantické idoly a aristokraty. Obsazení doplnili rovněž Američané Susan Sarandon a Keith David, jihokorejská hvězda Doona Bae a samozřejmě i sám agent Smith Hugo Weaving.

Natáčení se rozdělilo na dva oddělené štáby. Sestry Lana a Lilly měly na starosti první příběh z roku 1849 a dvě futuristické linie z let 2144 a 2321, Tykwer režíroval tři prostřední části a také se spolupodílel na originální hudbě. Každý štáb točil scény v chronologickém pořadí a herci přelétávali mezi lokacemi, které zahrnovaly Německo, Švýcarsko, Skotsko a Mallorcu.

Všichni tři režiséři dopředu společně naplánovali každý záběr, ovšem plynulost takto náročné produkce přesto narušily nepředvídatelné nehody. Halle Berry si například dva dny před začátkem natáčení zlomila nohu, tudíž se drasticky měnil rozvrh a herečka nejprve absolvovala fyzicky nenáročné sekvence, než se přesunula na Mallorcu a natáčela akční scény v postapokalyptickém světě.

Opatrnost Warner Bros. ochabla až po testovacích projekcích, které provázely fantastické ohlasy. Studioví hlavouni rázem schválili stopáž atakující tři hodiny, přestože původně nechtěli slyšet o překročení 150 minut, a první upoutávku poslali do kin společně s letním hitem Temný rytíř povstal. Tento trailer měl takřka šest minut a dodnes je zřejmě nejepičtější upoutávkou na libovolný celovečerní film, která poodkrývá okázalou strukturu a časoprostorový i myšlenkový rozsah díla.

Atlas mraků ovšem kvůli složitému mezinárodnímu financování putoval do světových kin postupně. V USA měl premiéru 26. října 2012, v Německu až 15. listopadu a v České republice ještě o týden později. Ve Spojených státech bohužel právě řádil hurikán Sandy, který zahajovací tržby pochopitelně ovlivnil. Příliš lidí na film nevyrazilo a projevily se obávané predikce, že odvážné schéma nenarazí na univerzální pochopení.

Reakce publika i kritické obce byly rozporuplné a například web Rotten Tomatoes ukazuje pouze 66 % kladných recenzí z celkových 283. Pro některé šlo o nejlepší film roku, jiní naopak přivolávali Zlaté maliny a snímek odmítli. Slant Magazine nazval Atlas mraků „unikátní a s ničím nesrovnatelnou katastrofou“ a kritizoval, jak mizerně byl koncept uchopený. The Guardian udělil dvě hvězdy ze čtyř a uvedl, že „Atlas mraků vyznívá na 172 minutách jako pošetilost a ti, kdo nečetli knihu, budou zmatení“.

Hlasitě však oponoval legendární Roger Ebert, jenž filmu udělil nejvyšší hodnocení. „Jeden z nejambicióznějších filmů všech dob… Když jsem se na Atlas mraků díval poprvé, věděl jsem, že budu potřebovat druhou projekci. Nyní, když jsem ho zhlédl podruhé, moc rád bych ho viděl znovu… Tenhle smělý a vizionářský snímek budete chtít vidět. Ani na chviličku jsem se nenudil,“ zní útržky z nadšené recenze nejslavnějšího kritika své doby.

Tržby se zastavily na 130 milionech dolarů a Atlas mraků opustil kina bez profitu. A po deseti letech se nezdá, že by měl kultovní potenciál jako Matrix, který v době premiéry rovněž netrhal rekordy tržeb. Problém, který vzhledem k jeho unikátní výstavbě vyvstává, je v podstatě jednoduchý – obyčejní konzumní diváci a divačky se ztratili ve složitě koncipovaném vyprávění, které neústí do žádného sjednocujícího zvratu a nenabízí jakékoli existenciální prozření. A lidé, kteří filmová díla čtou na základě dějin vyprávění a stylistiky, na Atlasu mraků zkrátka nenalézají dostatek novátorských podnětů.

Skutečně, ačkoli jde o dílo v mnohém experimentální a nepoddajné, jeho provedení zůstává zakořeněné v klasickém hollywoodském vyprávění. Na to, že jednotlivé příběhy i celkový koncept vykazují snahy o historickou hodnotu a začleňují třeba genocidu novozélandského lidu Moriori v průběhu 19. století, zůstává snímek (a částečně i knižní předloha) spíše žánrovou zábavou. Každá linie totiž odkazuje k literárním či filmovým zdrojům, které se věnovaly dané historické etapě – knihy Hermana Melvilla (Benito Cereno) či Daniela Defoa (Robinson Crusoe) odpovídají nátuře první příběhu, kdežto futuristické linie citují práce Philipa K. Dicka (Blade Runner) nebo Russella Hobana (Ridley Walker).

Atlas mraků zůstává pozoruhodný spíše tím, jak přistupuje k samotnému vyprávění, nežli tím, o čem vlastně vypovídá. A to i přesto, že v mnoha ohledech nevybočuje z ryzích konvencí hollywoodského stylu a nesnaží se publikum záměrně zmást. Technicky, hudebně či kostýmově je ovšem na takové úrovni, že se mu v historii vyrovná jen hrstka filmových děl, a rozhodně platí, že v kinematografii zastává pozici něčeho zcela unikátního.

Slavní herci skvěle hrají i šest různých rolí (verzí jedné postavy), přičemž běloši místy ztvárňují Asiaty, a naopak – to vyústilo v protesty menšinových skupin, ovšem tvůrci se hájili klíčovým motivem duševního propojení. A v jejich prospěch hraje také to, že Atlas mraků představoval v minulé dekádě jeden z průkopnických mainstreamových filmů, který se takřka kompletně věnoval právě menšinám (ať už sexuálním či etnickým), jejich historii i vnitřním pohnutkám.

Pokud se na Atlas mraků podíváte s měsíčním odstupem dvakrát, s vysokou pravděpodobností budete pokaždé vstřebávat trochu jiné podněty. To je rozhodující kvalita například pro Toma Hankse, jenž se na adresu filmu vyjádřil roku 2017 pro deník Guardian následovně: „Podílel jsem se na filmu, který mi vnuknul nový pohled na život. Žádný jiný snímek, v němž hraji, jsem neviděl víc než dvakrát. A nevydělal žádné peníze, s čímž se nedá nic dělat.“

Odkaz Atlasu mraků zjevně nikdy neutkví v počtu lidí, kteří jej uvidí. Jde čistě o sílu individuálního prožitku, pro někoho plynoucí ze samotného multižánrového vyprávění, pro jiného ze vzletných myšlenek o lidech, kteří se v průběhu staletí přece jen dokážou změnit. A ne vždy k horšímu.

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.