Retro recenze: Atlas mraků aneb Tvůrci Matrixu vám slušně zaměstnají mozkové závity

Koneckonců, podívejte se na trailer, jestli vám to dává trochu smysl:

Nedává, že?

Je to všechno nějak moc přeházené a promíchané, není-liž pravda?

A takový je nejen trailer, ale i samotný film!

Řekněme si nejdříve (nespoilerově), o čem přibližně je těch šest příběhů:

Příběh 1: Rok 1849. Mladý právník se plaví na lodi z Ameriky kamsi do Pacifiku, vážně onemocní a mezi blouzněním si píše deník. Na lodi se také skrývá uprchlý černý otrok, kterému v případě objevení hrozí smrt a právník je jediný, kdo ho může zachránit (všichni ostatní na palubě jsou hardcore rasisti).

Příběh 2: Rok 1936. Talentovaný mladý skladatel opouští svého gay milence a stává se asistentem starého geniálního skladatele. Navzájem se inspirují k vytvoření společného hudebního opusu "Atlas mraků", ale pak starý skladatel nechce nechat mladého odejít.

Příběh 3: Rok 1973. Mladá černá reportérka objevuje stopu spiknutí na nejvyšších místech, které může mít za následek havárii jaderné elektrárny. Je odhodlána spiknutí odhalit, i když jí jdou různé podezřelé existence po krku.

Příběh 4: Rok 2012. Starý nakladatel je vydírán zločinci a jeho bratr (který ho nemá rád) mu "pomůže" tím, že ho "schová" do teroristického domova důchodců, odkud není úniku. Nakladatel s několika dalšími důchodci se pak snaží přechytračit despotický personál (jako z Přeletu nad kukaččím hnízdem / 1979) a utéct z ústavu.

Příběh 5: Rok 2144. Voda stoupá, svět bude záhy zničen. Korejská "jídlonoška" (androidka, pracující v restauraci) vypovídá u výslechu o tom, jak utekla z podniku, ve kterém pracovala a stala se nástrojem Odboje.

Příběh 6: Někdy ve 23. až 24. století, zřejmě po celosvětové apokalypse. Na jakémsi ostrově žije primitivní kmen pastevců, terorizovaný brutálními divochy jako z Mad Maxe. Na ostrov přijíždějí vyslanci technicky pokročilejší části civilizace (tzn. také pozemšťané), kteří potřebují, aby je někdo z pastevců doprovodil do hor, kde se má skrývat cosi velmi důležitého, co může zachránit lidstvo. Problém je v tom, že pastevci věří, že na hoře žije Satan, který se jim občas zjevuje.

(Všech šest příběhů nějak vyvrcholí, ale nespoileruji.)

Když vydělíme tři hodiny šesti příběhy, vyjde nám zhruba 30 minut na každý z nich. Vstřebat šest půlhodinových příběhů přece nemůže být takový problém, ne?

Může, pokud jsou ty příběhy vyprávěné napřeskáčku!

Na začátku filmu uvidíte dejme tomu první minutu příběhu 1. Pak první až třetí minutu příběhu 3. Pak druhou až čtvrtou minutu příběhu 1. Pak první minutu příběhu 2. Pak čtvrtou až pátou minutu příběhu 3. Pak prvních pět minut příběhu 5. Pak druhou až třetí minutu příběhu 2. A tak dále. Programátorsky bych to popsal tak, že máme šest "pointerů", pro každý příběh jeden, každý z nich se posunuje od začátku svého příběhu k jeho konci, ale tři hodiny mezi těmito pointery přepínáme, často i několikrát za minutu!

Děj oněch šesti příběhů je poměrně složitý a některé dokonce obsahují flashbacky! Výsledný efekt je ten, že zcela zákonitě první cca hodinu filmu vůbec netušíme, co se děje (do té míry, že nevíme, v jakém století se právě necházíme). A když nám to do sebe začíná postupně zapadat, už si samozřejmě nepamatujeme, co všechno jsme viděli během té první hodiny.

Ať si o Atlasu mraků (2012) myslí kdokoliv cokoliv, k jeho pochopení a plnému docenění rozhodně je nezbytné vidět ho více než jednou. Nebo si přečíst tento článek...

Tento způsob vyprávění, komplikovanější než v Mementu (2000), je ještě vyšperkován tou skutečností, že ve všech šesti příbězích hrají stejní herci různé postavy. Včetně toho, že muži hrají ženy, černoši hrají bělochy a Britové hrají Korejce! Podle IMDB.com vede Jim Sturgess, který má ve filmu sedm různých rolí! Například toto jsou čtyři ze šesti rolí Hugo Weavinga (nájemný vrah, sestřička v domově důchodců, korejský likvidátor a Satan):

Makeup byl jistě náročný, ale v některých případech vypadá dost hrozně, až směšně (především bílí herci se zešikmenýma očima). Dává ovšem divákovi možnost, aby se - pokud si nedokáže udělat pořádek v ději - bavil aspoň tím, že bude odhadovat, kdo se skrývá pod kterou hromadou latexu a jak je obsazen zcela proti svému obvyklému typu (Hugh Grant jako maniakální kanibal, hahaha). Jenom Hugo Weaving hraje ve všech šesti příbězích toho největšího padoucha.

Je to jen o málo víc, než prachsprostý exhibicionismus. To, že stejný herec hraje protagonistu v jednom příběhu a současně desetivteřinový štěk v jiném příběhu, nemá většinou pražádný hlubší smysl (rozhodně nejde o potomky, reinkarnace ani nic podobného).

Skákání mezi příběhy samozřejmě není zcela náhodné, ale má jistý řád a rytmus. Například dojdeme do fáze, kdy se v nějakém příběhu odehrává akční scéna, a začneme přeskakovat mezi ním dalšími dvěma příběhy, které jsou zrovna také ve fázi "akční scéna". Nebo se v příběhu X něco stane a my přeskočíme do příběhu Y, odehrávajícího se později, ve kterém má tato událost nějaký následek.

Všech šest příběhů je spolu totiž provázáno! Například hrdina příběhu 2 si čte deník hrdiny příběhu 1. Hrdina příběhu 3 je milencem hrdiny z příběhu 2. Hrdinka příběhu 5 se dívá na film, natočený podle autobiografické knihy nakladatele z příběhu 4 (Jim Broadbent), kterého v oné filmové ataptaci hraje Tom Hanks, který v příběhu 4 hraje toho zločince, který Broadbenta vydírá! A tak dále.

V širším kontextu by nám pravděpodobně na konci mělo dojít jisté vznešené poslání, spočívající v tom, že každý příběh se mohl odehrát pouze díky tomu, že hrdinové předchozího příběhu v mezní situaci učinili riskantní rozhodnutí a udělali "správnou věc", i když to pro ně znamenalo velkou oběť. Přičemž "správnou věcí" se rozumí "Nemám rád otroctví", "Nebudu již déle trpět útlak", "Překonám strach", "Nebudu Soylent Green" nebo "Zabiju toho hajzla". Z čistě dějového hlediska ale nejde o nijak hlubokomyslné záležitosti a rozhodně by se to všechno dalo proplést zajímavěji a osudověji.

Spousta věcí ve filmu prostě nefunguje tak, jak by měla. Například hudba je (vzhledem k tomu, že se film zásadně točí kolem hudebního díla) dost nevýrazná a oba příběhy z budoucnosti (režírované sourozenci Wachowskými) místy hraničí s nechtěnou parodií. Problém bude asi také s překladem, protože v šestém příběhu se mluví jakousi bizarní zmutovanou angličtinou, která je do češtiny převedena velmi nenápaditě (za což ale zřejmě nemůže autor filmových titulků, nýbrž překladatel knihy).

Mnohem zajímavější, než příběhy jako takové, je ale způsob, jakým jsou filmařsky poskládány. On totiž navíc ještě každý z nich je (nebo by aspoň měl být) natočen v jiném stylu! Například příběh 3 je natočen jako thriller ze 70. let, příběh 4 jako komedie Guye Ritchieho a příběh 5 je oživlá manga. Takže když mezi nimi rychle stříháme, vzniká zajímavý rytmus, nepodobný téměř ničemu, co jsme kdy v mainstream filmech viděli (střih rozhodně oceňuji jako nejzajímavější aspekt filmu).

Jinými slovy: THIS SHIT IS META AS FUCK.

Ještě jinými slovy: Atlas mraků je naprostým orgasmem pro lidi, které baví analyzovat filmy. Mohou nad ním strávit desítky hodin, vidět ho pětkrát nebo desetkrát a odhalovat další a další dovedně skryté drobnosti, které spojují šest příběhů a jejich postavy, a které vyjdou najevo až když si všechno uspořádají na papíře a chronologicky seřadí.

Ale obávám se, že až to všechno udělají, nebudou z výsledku mít ani zdaleka takový emocionální zážitek, jako z jediného zhlédnutí Inception (2010) nebo The Words (2012).

Hodnocení: 70%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE