Před čtyřiceti lety vznikl nejbizarnější film všech dob. U vykradených scén ze Star Wars a plyšové akce nezadržíte slzy smíchu

Výchozí situace je zcela jednoduchá. Představte si, že na počátku osmdesátých let jste jedním z nejplodnějších tureckých filmařů. Za rok zvládnete natočit klidně devět celovečerních projektů a ve volném čase v kině fascinovaně zíráte na Novou naději, Impérium vrací úder, Dobyvatele ztracené archy a všechny ostatní hollywoodské blockbustery, jimž byste se zoufale toužili vyrovnat.

Çetin İnanç se přesně v takové pozici ocitl, navrch byl nucený reagovat na státní převrat z roku 1980. V politicky napjatém klimatu se domníval, že science fiction nebude vzbuzovat kontroverze, proto začal entuziasticky budovat drahé kulisy včetně tří modelů vesmírných lodí. Mohl tedy natočit svůj vysněný snímek, který by byl zřejmě pouze špatný a nezáživný, pokud by vše pokračovalo dle plánu. Na vystavěné kulisy se ale přihnala obrovská bouře, která je fatálně poničila. A İnanç musel rychle improvizovat.

Důvod, proč se jeho film s názvem Dünyayı Kurtaran Adam (tedy Muž, který zachránil svět) nakonec zapsal do popkultury především pod titulem Turkish Star Wars, je jednoduchý. Na nepřízeň osudu, který mu zanechal zničené vybavení a rozpočet rovnající se 300 tisícům amerických dolarů (Nová naděje stála 11 milionů), reagoval s duchaplností ve filmové branži nevídanou a potajmu si vyrobil vlastní kopie skutečných Star Wars od George Lucase. Jeho vesmírná opera tedy herce často situovala před pozadí, jež tvořily promítané záběry z filmů Nová naděje a Impérium vrací úder. Aktéři sebou museli v kožených bundách a motorkářských helmách pošetile házet ze strany na stranu, když simulovali známou bitvu ve stíhacích letounech. Střihy přitom mění pozadí, ačkoli postavy v popředí setrvávají beze změny.

Dnes by taková opovážlivost jistě neprošla a tvůrce by stála pěkných pár žalob, ale nad lacinou tureckou produkcí, která zůstala desítky let pod radarem, nikdo ani nemávl rukou. İnanç se každopádně utrhl ze řetězu a loupil nejen záběry ze špičkových amerických produkcí, nýbrž také jejich hudební doprovod. Zdejší heroickou tréninkovou sekvenci, v níž protagonista půlí masivní balvany holýma rukama a překonává gravitaci tím, že si nemenší kameny přiváže ke kotníkům, tudíž doprovází hlavní motiv z Dobyvatelů ztracené archy od Johna Williamse. Ten se opakuje do zblbnutí společně s hudbou z Flashe Gordona, Battlestar Galactica, Moonrakera či Planety opic.

Hvězdné války podle Turka tedy lze považovat nejen za nestydatého filmového lupiče, ale rovněž za jednoho z praotců tvorby, jíž dnes říkáme mockbuster. V ní si libuje především béčkové studio Asylum a spočívá v přímých parodiích či laciných nízkorozpočtových verzích hollywoodských blockbusterů. Odkaz na určitý film a pokleslou náturu mockbusteru většinou rozeznáme už podle názvu, který s oblibou komolí známé a respektované značky – v osmdesátkách to byl například akční thriller Vetřelcátor, distribuovaný v různých zemích i jako Terminator II nebo Aliens 2. Dnes dostává své levné kopie většina velkých sci-fi jako Duna (Planet Dune), Moonfall (Moon Crash) či Válka světů (Invaze světů).

Byť ale „turecké Star Wars“ ty americké vykrádají na úrovni záběrů a zvuku, dějové plagiátorství rozhodně v plánu nebylo. Dünyayı Kurtaran Adam přichází s vlastním příběhem, jakkoli jej nelze pochopit ani popsat. Dva elitní stíhací piloti, kteří si galaktické lumpy mažou na chleba, se musí postavit proti tajemnému čarodějovi, jenž potřebuje lidský mozek k sestavení osudné zbraně schopné proniknout zemským štítem. Na dva hrdinné protagonisty, jimž stačí jejich kopací techniky na odražení libovolného nepřátelského náporu, je ovšem krátký – ať už na ně vyšle kostlivce na koních a plyšáky ze Sezame, otevři se nebo je úspěšně pohřbí zaživa, oni si poradí bez mrknutí oka.

Co ale snímek odlišuje od recyklačních mockbusterů i všech filmů, které lidi milují pro jejich příšerné kvality, je jeho nepopsatelná kinetická energie, multižánrová výprava a až nebezpečně intenzivní hromadění přehnaných scén, u nichž nejde zadržet slzy smíchu. Více než epickou sci-fi sledujeme nelineární změť bojových scén, které si zřejmě berou inspiraci z hongkongských akčňáků a kung-fu filmů. A to vše podáváno s extrémní naivitou a elánem tureckých exploatačních braků (turksploitation), v nichž hrdina poletuje vzduchem po nesčetných odrazech z trampolíny, čímž vzniká absolutně bizarní zážitek.

„Nikdy jsem neviděl tak brutálně a neúprosně zábavný film,“ svěřil se filmový historik Ed Glaser pro The Guardian roku 2018. Ten se mimo jiné zabývá stopováním zahraničních remaků amerických filmů, mezi nimiž nechybí třeba turecký Rambo či nigerijský Titanic. Do rukou se mu dostala údajně jediná existující 35mm kopie snímku, již si v osmdesátých letech uschoval turecký projekční. „Tahle kopie je jako svatý grál – nikoli jen filmových rip-offů, nýbrž všech kultovních snímků,“ neskrýval Glaser nadšení na své webové stránce Neon Harber.

Této pověsti se dnes Hvězdné války podle Turka těší u spousty diváků a divaček. Auru čehosi neodolatelně bizarního a unikátního ostatně zajišťuje také představitel hlavní role Cüneyt Arkın, jenž byl na počátku osmdesátých let velkou lokální hvězdou a dnes je se stovkami hereckých kreditů nahlížený jako legenda turecké kinematografie. Arkın disponuje neoddiskutovatelným charismatem a jeho vážná mimika ještě násobí zábavnost všeho ostatního, co se kolem něj odehrává. Herec ale rovněž ovládal bojová umění a do soubojů se všemi plyšovými nepřáteli, které trhal na kusy, se vrhal zaníceněji než Mark Hamill.

I díky jeho přítomnosti byl snímek v Turecku hojně navštěvovaný, ovšem za hranicemi se o něm dlouho nevědělo. Některé pirátské verze se nakonec přece jen dostaly až do USA a Turkish Star Wars, zůstaneme-li u nejproslulejšího názvu, se staly možná největším kultem filmové science fiction. Ed Glaser milovaný i nenáviděný snímek zrestauroval a roku 2018 uspořádal tour po Velké Británii, během níž svůj klenot promítal. A navzdory tomu, že film bezostyšně porušoval autorská práva, přímo na něj se zřejmě žádná nevztahují a zhlédnout ho můžete zdarma na YouTube nebo na webu Internet Archive.

Šílené dílo Çetina İnançe ovšem není zase tak ojedinělé, jak se může zdát. Samotní Turci se s vlastnickým právem nikdy moc nezdržovali a kradli i jinde – jeden z tamních filmů o Batmanovi podle časopisu Esquire představil záporáka, jehož vizáž kopírovala postavu Blofelda z Jamese Bonda a jehož scény doprovázela znělka 007 od Johna Barryho. Sám Çetin İnanç se s Cüneytem Arkınem spřáhl ještě v dalších vykrádačkách jako Ölüme Son Adım (v angličtině Turkish Mad Max) a Vahşi Kan, rip-off Ramba známý též jako Turkish First Blood.

Největšímu věhlasu se tak Turkish Star Wars těší spíše shodou okolností, která jejich vznik i distribuční evoluci doprovázely. To ale nemění nic na tom, že přenesete-li se přes vskutku tristní audiovizuální formu, na níž se šetřil každý cent, i dnes se v okruhu dobře naladěných přátel při projekci skvěle pobavíte. Určitě lépe než v případě pokračování Dünyayi Kurtaran Adam'in Oğlu z roku 2006, které vzniklo sice s Arkınem, ale zato bez původního režiséra a hlavně bez nezaměnitelné brakovosti jedničky.

Jde o jeden z nejslavnějších filmů z minulého režimu, co skončily v trezoru. Nyní jde do kin jeho restaurovaná verze. Recenze se noří hluboko do minulosti, nachází nečekané paralely a ukazuje, v čem je Ucho nadčasový snímek.