Úspěšní režiséři jsou prý sociopati a tyrani. Pro tyto slavné filmaře ale platí pravý opak

Filmové magazíny jsou za dlouhá léta existence přeplněné drby či podloženými zprávami o tom, jak někteří režiséři v zákulisí psychicky a občas také fyzicky týrají herce či členy štábu, kteří se jim dle smlouvy musí zodpovídat a poslouchat je na slovo. Režisér je ostatně osoba, která by měla mít poslední slovo v každém aspektu produkce, a jelikož se drtivá většina filmařů staví ke svému dílu jako k vlastnímu dítěti, dojem vlastní důležitosti a moci automaticky roste.

A někteří tento svrchovaný postoj, kdy i nejslavnější herci a herečky musí do puntíku plnit jejich požadavky, umí využívat dost kontroverzně. William Friedkin tak například herce fackoval, aby z nich dostal kýženou emocionální reakci, Stanley Kubrick je nechal opakovat náročné scény i stokrát, ačkoli byli na pokraji zhroucení, a několik místních pomocníků při natáčení Apokalypsy na Filipínách umřelo na tropická onemocnění, zatímco Francis Ford Coppola si vodil luxusní dámskou společnost do prezidentem obstarané vily. Nemluvě o stále rostoucím počtu obvinění, která režiséry osočují z nevhodného chování vůči ženám, vydaným jim často napospas.

Mezi slavnými jmény jsou ale i tací filmaři, kteří v zákulisí navozují přátelskou či minimálně profesionální a bezkonfliktní atmosféru. A možná nebude překvapením, že se mezi nimi nachází také dva nejúspěšnější a nejbohatší lidé ve své branži – ne nadarmo se nakonec říká, že se slušností nejdál dojdeš.

Záměrně vypichujeme pouze mužské tvůrce, neboť vzhledem k jejich historické dominanci nad daným médiem to byli většinou oni, koho ostatní vinili z toxického chování. O to více se sluší smeknout před následující šesticí, jíž sláva a moc do hlavy nestouply. Vybraní jsou řazení abecedně dle příjmení.

Pokud by se mělo jen intuitivně odhadovat, který filmař na své podřízené neřve a zachází s nimi důstojně, Wes Anderson by v současnosti musel být čelním adeptem. Snad nikdo jiný si totiž nesvede do každého filmu sehnat tak hvězdné obsazení a zřejmě nikdo další soustavně nepracuje s tolika totožnými lidmi, minimálně mezi herci a herečkami.

Dokonce i jinak problémový (byť svým vlastním rázovitým stylem) Bill Murray Andersona zbožňuje a objevil se už v devíti jeho filmech, mezi nimiž lze zmínit třeba Jak jsem balil učitelku, Grandhotel Budapešť nebo loňskou Francouzskou depeši. A zahraje si také v jeho následujícím projektu Asteroid City, který bude co do hollywoodských hvězd vůbec nejzářivějším Andersonovým počinem – dorazí také Tom Hanks, Margot Robbie či Scarlett Johansson.

Wes Anderson je známý jako tvůrce snadno rozpoznatelných snímků s bohatou vizuální stránkou a experimentálním vyprávěním, kde lidé nejednají úplně realisticky a kulisy připomínají spíše dvourozměrné obrazy. Spolupracovníci, které vyzpovídal web Essential Journal, jej popisují jako nositele enormně kreativní mysli a navrch neúnavné pracovní vitality, jako člověka více plachého a skromného, jenž ale ožívá při každém tvůrčím rozhodování.

Při výrobě svých filmů včetně těch animovaných opravdu dohlíží na každičký detail a na e-mailové dotazy pracovníků z řad kostymérů či animátorů je připravený odpovídat do deseti minut ve dne i v noci. Pracovat s ním je inspirativní, a ačkoli je to Anderson, kdo pevně třímá svou vizi a prosazuje ji, nikdy tak nečiní autoritativně – namísto rozkazu prý s oblibou pokládá neutrálnější otázky: „Nezkusíme to a to? Neuděláme to takhle?“

Wes Anderson je vzácným typem režiséra, který přesně ví, čeho a jak chce dosáhnout. Lidi kolem sebe umí strhnout svým energickým a profesionálním přístupem. Podle všeho si lze jen stěží představit více kreativní a přívětivou filmařskou duši – snad s výjimkou těch následujících.

Oblíbený režisér Čisté duše, Rivalů nebo oceňované novinky Třináct životů má za sebou ve filmové branži padesátiletou kariéru. Začínal jako dětský herec a roku 1973 si zahrál v teenagerském hitu George Lucase Americké graffiti, ale táhlo ho to za kameru vstříc kreativnějšímu procesu. Velké jméno si vybudoval už v osmdesátých letech díky sci-fi Zámotek či fantasy Willow, v následující dekádě pak šéfoval slavné filmové rekonstrukci letu Apollo 13.

Na vrcholové scéně se tedy drží už dlouho, za což může bezesporu vděčit i svému vyhlášenému lidskému přístupu. Howard se snaží vytvářet upřímnou a otevřenou atmosféru, v níž se herci i další členové štábu nemusí bát přicházet s vlastními nápady a podílet se na výsledném produktu více individuálně.

„Nejsem někdo, kdo by vzkvétal v konfliktním prostředí,“ prozradil Howard pro magazín Success, který jej nazval dokonce „nejmilejším chlápkem v Hollywoodu“. Netají se tím, že pro lidi je mnohem snadnější slyšet a přijmout jeho „ne“, když ví, že on sám velmi stojí o jejich podněty a rád říká „ano“.

Howard svým vstřícným a férovým přístupem buduje prostředí, v němž lidé kreativně vzkvétají. Stojí si za tím, že strach a úzkost jsou při výrobě filmu nejhorší překážkou. K této stránce jeho osobnosti s obdivem vzhlíží třeba velikán James Cameron, jenž loni vyučoval režírování v rámci projektu MasterClass a přiznal se, že sám býval neúnosně autoritářský a diktátorský. Jako svůj vzor v tomto ohledu jmenoval Rona Howarda, jehož prý jednou navštívil při natáčení a byl ohromený tím, kolik času Ron věnuje vyjadřování komplimentů.

Cameron se tedy v posledních letech v sobě možná pokoušel probudit svého Rona Howarda, a proto jsme museli na Avatara 2 čekat tak dlouho.

Tvůrce Star Wars toho mimo předalekou galaxii mnoho nezrežíroval, ale v rebelských sedmdesátých letech stál v čele progresivní filmařské generace a jeho přínos kinematografii je nedozírný. Jeho společnost Lucasfilm dala světu také Pixar či trikovou divizi Industrial Light & Magic, která hlavně v osmdesátých a devadesátých letech posouvala možnosti vizuálních efektů mílovými kroky a podílela se na tricích k jedenácti oscarovým filmům včetně Jurského parku a Forresta Gumpa.

Lucas svůj Lucasfilm, který fungoval samostatně a bez zásahů velkých hollywoodských studií, roku 2012 prodal společnosti Disney za čtyři miliardy dolarů a dnes je nejbohatší celebritou ve svém oboru – jeho čisté jmění za rok 2022 určil časopis Forbes na 5,4 miliard dolarů.

Myšlenkami sice Lucas, jenž v mládí málem zemřel při těžké autonehodě, vždy létal v oblacích, ale nohama zůstával na zemi. Už od svých filmařských začátků choval odpor k všemocnému studiovému systému a ke kancelářským hlavounům a toužil se vyjadřovat svobodně. Více než srdečný strýc odvedle to byl vždy spíše zakřiknutý nerd, jenž opovrhoval esencí své doby v podobě kokainu, alkoholu a záletnictví.

Kolují legendy o tom, že nikdy neuměl režírovat herce a že jeho rady směrem k nim se omezovaly na fráze typu: „Totéž ještě jednou, ale důrazněji.“ Podstatou filmu pro něj totiž nikdy nebyl proces natáčení, nýbrž nevyčerpatelné možnosti ve střižně – sám Lucas miloval filmový střih a vždy chtěl točit spíše experimentální snímky, přičemž jeho první manželka Marcia byla rovněž špičkovou střihačkou spolupracující třeba s Martinem Scorsesem.

George Lucase tedy vystihuje ryzí náklonnost k filmu v jeho základní materiální podobě. Produkce pro něj bývaly komplikované, jelikož často čelil drtivému tlaku a pro první dvě epizody Star Wars se musel zadlužit. Současně ale svým hercům naslouchal, přijímal jejich návrhy či improvizace a nikdy nebyl obviněný z jakéhokoli etického, sexistického či morálního přestupku. A to přitom natáčel největší filmové události historie, jejichž následný úspěch by z kdejakého mozku nadělal dolarové bankovky. Lucas místo toho sype obrovské sumy peněz charitě a jeho neobměněný styl oblékání a celkově totožná image svědčí o tom, že zkrátka zůstal nad věcí.

Jeho jméno je symbolem mysteriózní a neproniknutelné kinematografie a příběhů odehrávajících se v avantgardním filosofickém světě, kde spolu zlo i dobro, duchovno i materiálno existují v zrcadlící se symbióze. Mimo Sloního muže, Duny a Příběhu Alvina Straighta točí David Lynch nelineární a interpretačně nepoddajné snímky, z nichž především Mazací hlava, Twin Peaks, Lost Highway a Mulholland Drive podněcují stovky teorií.

Jeho enigmatické filmové tvorbě ale spíše protiřečí režisérova vlídná osobnost. Nejenže Lynch vystupuje opatrně apoliticky a obzvláště na stará kolena vypadá jako člověk, jehož by chtěl mít každý za moudrého dědečka, ale podle všeho se tak i chová. Autor z magazínu Guardian, jenž s ním roku 2018 udělal vzácný rozhovor, Lynche popsal jako „radostnou a sympatickou duši soupeřící se simpsonovským charakterem Neda Flanderse v jeho ‚nazdárek-zdárek‘ dobrotě.“

Lynch věří v reinkarnaci a zřejmě dělá vše pro to, aby si v příštím životě vydobyl co nejzasloužilejší postavení. „Bylo by skvělé, kdybychom si všichni dokázali splnit naše tužby a žili dobré, dlouhé a šťastné životy,“ řekl režisér ve zmíněném rozhovoru. A shodný dojem udělal také na herce jako Kyle MacLachlan, Naomi Watts či Laura Dern, s nimiž často spolupracuje a z nichž doluje skvělé výkony nikoli tyranií, nýbrž laskavostí a jemnou kritikou.

Lynch věří, že pro herce a herečky je mnohem snadnější přijmout jinou osobnost, pokud se v pracovním prostředí cítí bezpečně a komfortně. Proto si vždy dává záležet, aby své spolupracovníky poznal a porozuměl jejich slabinám i silným stránkám. „Když někoho aspoň trochu poznáte, spatříte nové možnosti,“ prozradil Lynch ve videoeseji MasterClass. „A když na něco dalšího narazíte, tak víte, že jsou toho rovněž schopní,“ dodal.

Podobně jako jím ztvárněný charakter v Twin Peaks Gordon Cole, jenž nosí naslouchadla, také Lynch má dlouhodobé problémy se sluchem. U mnoha lidí to způsobuje vznětlivé reakce, když nemohou svému okolí dobře porozumět, ale režisér svůj handicap naopak vyvažuje laskavostí a pozornějším nasloucháním okolí.

Filmaře možná uklidňují cigarety, jimž se i po sedmdesátce vášnivě oddává, ale Lynch připisuje svou vyrovnanou osobnost také transcendentálním meditacím. V biografické knize Room to Dream popisuje, jak jej právě ony přeorientovaly od dřívějšího vzteku k většímu soustředění. To vždy vrhal především na práci, kvůli níž se mu rozpadly vztahy s jeho třemi manželkami i dalšími přítelkyněmi. Kvůli občasnému násilí na ženách v jeho filmech býval považovaný za misogynního, ale na druhou stranu oživil spoustu silných ženských charakterů. Se čtvrtou ženou, herečkou Emily Stofle, jsou svoji od roku 2009.

Na světě není slavnějšího a zbožňovanějšího režiséra. Steven Spielberg se pro kinematografii narodil a místa, která mu v životě rozedrala rodinná nestabilita a introvertní povaha, už v dětství zalátal nadšením pro film, televizi a tvorbu vlastních vynalézavých snímků. V sedmdesátých letech byl zázračným dítětem Hollywoodu a bezprecedentní úspěch Čelistí mu otevřel všechny dveře, které dokázal obcházet – nabyl moc, kterou už díky Blízkým setkáním třetího druhu, Indianu Jonesovi, E.T. Mimozemšťanovi, Jurskému parku či Schindlerovu seznamu nikdy neztratil.

Na vrcholu se drží už skoro padesát let, stále tvoří oscarové a populární filmy a je považovaný za nejmocnějšího a druhého nejbohatšího muže Hollywoodu (čisté jmění 3,7 miliard dolarů). Přesto zřejmě nepotkáte milejšího a pokornějšího člověka, který prostě miluje svou práci a váží si lidí, kteří mu s ní pomáhají. Na internetu se objevovala statistika, podle níž se v oscarových projevech děkuje Stevenu Spielbergovi častěji než bohu – aniž bych to mohl podložit, zní mi to jako vysoce pravděpodobné.

Steven už od mládí, kdy nerad chodil do školy mezi šikanující vrstevníky, nebyl vychovávaný v aroganci a pýše. Jak dokládá vyčerpávající kniha Bezstarostní jezdci, Zuřící býci – Jak generace sexu, drog a rokenrolu zachránila Hollywood či režisérovi dávní přátelé, Spielberg sice choval vášeň pro filmy, ale ve společnosti se držel zpátky a dlouho si také připadal neatraktivní vůči ženám, vedle nichž byl nervózní. Náročná produkce Čelistí mu navíc sebrala ideje o bezstarostné vysněné práci a okamžitě poznal, že na něj bude vyvíjený větší tlak než na kohokoli jiného – to platilo i v následujících dekádách, kdy se jeho díla nahlížela mnohem přísněji jednoduše proto, že byla jeho.

Ani Spielberg pochopitelně není dokonalý a obzvláště ve svém rozletu po prvotním úspěchu činil egoistické kroky, když si přisvojoval veškeré zásluhy za Blízká setkání, na jejichž scénáři mu přitom pomáhala řada přátel v čele s Paulem Schraderem. Na to, jak moc takřka přes noc zbohatl, ale nikdy neztratil lidský přístup. Hovoří se o něm ostatně jako o věčném dítěti, které často vidí svět v idealizovaných barvách a jehož mimo jiné charakterizuje také častá spolupráce s dětskými herci, jež vede s trpělivostí a dobrotou – stal se například kmotrem Drew Barrymore, která v sedmi letech zazářila v E.T. Mimozemšťanovi.

Ti nejslavnější herci jako Tom Hanks, Tom Cruise či Mark Rylance se Spielbergem rádi spolupracují opakovaně, a jistě nejen proto, že je zárukou kvalitního filmu. Do nebes se vynáší jeho jemný a moudrý přístup, který adoroval například Walton Goggins, když u Larryho Kinga porovnával Spielberga s Tarantinem. Zatímco Quentin je podle něj vášnivý a vrhá se do práce po hlavě, Steven zůstává nad věcí a vyzařuje z něj klid a rozvaha.

Filmařská raketa posledních let přilétla z Nového Zélandu, kde se přes komediální výstupy a oceňované krátkometrážní snímky propracovala na pozici, v níž se vyrovná i slavnějšímu krajanovi Peteru Jacksonovi. Waititi natočil roku 2010 teenagerské drama Kluk, které se stalo historicky nejvýdělečnějším novozélandským filmem v tamních kinech. Tento rekord Taika sám překonal o šest let později s komedií Hon na pačlověky.

Odtud už putoval do Hollywoodu, o němž ve svých domácích dílech mezi řádky snil a ukazoval, jak bývají tužby chudých dětí maorského původu smělé a obrovské, leč současně takřka nesplnitelné. Waititi poté natočil oslavovaného Thora: Ragnaroka, který byl kritickým i diváckým hitem, a než letos doručil rozjařenou Lásku jako hrom, stihl vyhrát Oscara za nejlepší původní scénář k filmu Králíček Jojo.

Z jeho filmů vyzařuje nejen živelný a naprosto specifický smysl pro humor, ale často také smutná životní realita, již postavy ve svých těžce zkoušených životech potlačují. Sám Waititi se ale jeví jako člověk bezezbytku veselý, energický a svéhlavý, přičemž i vzhledem k neslábnoucímu zástupu nových nabídek a hvězdně zaštítěných projektů se zdá, že s ním chce pracovat každý.

Režii dětských herců ve zmíněném Klukovi, Honu na pačlověky i v satiře Králíček Jojo zvládl na výbornou a jeho přístup si pochvalují také ty největší hvězdy z marvelovských filmů, které dokázal svým humorem a elánem naočkovat. S režisérským i hereckým parťákem si rozumí nejen Chris Hemsworth nebo Tessa Thompson, ale ocenila jej také Cate Blanchett a ódy na něj pěl Jeff Goldblum, jenž Waititiho pro časopis GQ popsal jako člověka „chytrého, dobrotivého, srdečného, autentického, neobvyklého, úžasného a plného životní energie“. Zdroj blízký redakci, který se podílel na tuzemské produkci Králíčka Jojo, pak rovněž potvrdil, že Taika na všechny udělal skvělý dojem.

Waititi herce podporuje v improvizaci a v tom, aby hráli proti svým instinktům. Na své vlastní instinkty ale nezapomíná a dbá na to, aby jeho filmy neopomínaly maorskou kulturu a lid, který je mu vlastní. „Kdykoli natáčím film, nezapomínám pozvat místní lidi, kteří mají zájem o filmový průmysl, aby se zúčastnili a nabrali nějaké zkušenosti. Nebo jen seděli a sledovali, jak to probíhá, jelikož já jsem takovou příležitost jako dítě nikdy neměl,“ uvedl Waititi pro magazín Screen Australia.

Na závěr australské produkce Thora: Ragnaroka tedy přizval mnoho místních dětí, aby jim předvedl zákulisí „továrny na sny“ a dokázal jim, že mít velké sny je v pořádku. A že se mohou vyplnit, pokud se nebojíte dílčího selhání a jste pracovití, vstřícní a pokorní.

Čtvrtý díl komiksového Thora už není lehká komedie, ale vyloženě sebeparodie. Drama zmizelo, i když hrdinovi umírá jeho milá a hrozí mu smrt.