Medvídek Pú bude vraždit. Kterých sedm dalších pohádkových entit se vymklo kontrole?

Medvídka Púsi samozřejmě spojujeme hlavně s disneyovskou adaptací – a Myšák Mickey práva na tuto konkrétní podobu drží dál. Zájemci o nové zpracování si tedy musí dát pozor, aby ho zpodobnili způsobem, jaký vyplývá z knižního popisu, nebo zcela novým, ale nesmí se dopustit ničeho, co je typické pouze pro disneyovskou verzi. To je samozřejmě nešťastná zpráva pro všechny, kteří by si přáli natisknout tisíc púovských triček podle Disneyho ilustrací, prodat je na tržnici a namastit si kapsy.

Někteří ale mají čistší úmysly. Tedy… Jak se to vezme. Režisér Rhys Frake-Waterfield právě oznámil, že se můžeme těšit na jeho film Winnie the Pooh: Blood and Honey, tedy Medvídek Pú: Krev a med. Jak název napovídá, půjde o hororové zpracování, kde Pú, osel Ijáček a jejich další přátelé sežerou všechny a všecko, co jim přijde do cesty, protože Kryštůfek Robin je zapomene krmit.

Může nás čekat nudná patlanina, ale i kouzelné béčko. Jediné, co lze najít na režiséra Frake-Waterfielda, je jeho Instagram, z nějž je zjevné, že hodně času tráví v posilovně. To není úplně portfolio, které dovoluje dělat závěry o kvalitě jeho filmové produkce. Podle fotek dodaných médiím se nicméně zdá, že „něco“ opravdu natočil a jistě platí, že film od nadšeného poloamatéra může mít své kouzlo. A pokud se mu díky slavné značce podaří nalákat publikum, dobře pro něj!

Využijme to ale jako záminku podívat se na další případy, kdy pohádky a hračky představovaly spíš zdroj nebezpečí než pohodové rodinné zábavy.

Chucky je dnes již kultovní hororové monstrum stvořené režisérem a scenáristou Donem Mancinim. Hlavním antagonistou je vraždící hračka, kterou posedl duch psychopatického sériového vraha. Pro Manciniho byl Chucky vždycky víc než jen slasher hororem, na jeho bedrech se pokoušel vystavět sofistikovanější kritiku konzumerismu a materialismu.

Producenti měli samozřejmě přízemnější plány, takže se sedmidílná série nese ve znamení velmi zábavného hledání kompromisů, které ne vždy vedou k ‚dobrému filmu“, vždy ale k podnětné a svérázné podívané, z níž je patrný upřímný zájem tvůrců. V poslední době se Mancini a producenti rozkmotřili natolik, že filmový reboot z roku 2019 vznikal poprvé bez jeho účasti. Mancini se naopak pustil do seriálu Chucky, kde se prý konečně cítí svobodný. Dětská hra se vyznačuje svým černým smyslem pro humor a skvělou prací s fyzickými speciálními efekty.

Alenka v říši divů patří mezi díla, která přímo vybízejí k nekonečné reinterpretaci. Disneyovské podání, které příběh pojalo jako přímočarou a vcelku příjemnou podívanou, je v tomto ohledu spíše výjimkou než pravidlem. Tvůrci se rádi ponořují do přehršle dvojsmyslů, symbolů a metafor, ať už sledují cestu mladé ženy za dospělostí, nebo osekávají na minimum cestu kohokoliv za odhalením nepříjemné a komplikované pravdy.

Představě čehosi zvráceného pod povrchem přispívá kontroverzní pověst autora předlohy Charlese Dodgsona, publikujícího pod pseudonymem Lewis Carroll, o němž se dnes často píše jako o potvrzeném pedofilovi. Odborníci se o tom stále přou, nicméně pověsti jeho Alenky to v popkultuře dodává další nepříjemný rozměr. Jednou z nejznámějších a nejvlivnějších adaptací je pak surrealistická verze Jana Švankmajera, která využívá místy děsivou stop motion animaci k unikátnímu a velmi osobitému převyprávění.

Obraz strašidelných klaunů se zdá tak samozřejmý a všudypřítomný, jako by s námi byl odjakživa. Přitom jde ale o relativněnový úkaz, který doopravdy rozpoutal až Stephen King se svým hororem To. Ne že by přišel s myšlenkou smrtícího šprýmaře zcela odnikud, přeci jen už svět od čtyřicátých let znal Batmanovu nemesis Jokera. Roku 1980 byl navíc k smrti odsouzen sériový vrah John Wayne Gacy, jenž si několikrát přivydělával jako klaun. Ačkoliv to samo o sobě nemělo nic společného s jeho zločiny, přesto se do povědomí veřejnosti zapsal jako „killer clown“.

Až rok 1986 a vydání Kingova obsáhlého románu však myšlenku klauna jako zdroj děsu zcela normalizovalo. Dnes existuje pro patologický strach z klaunů dokonce odborný termín „coulrofobie“. Protože by byla nuda zařadit sem některou z adaptací To, nabízíme vám malý horor Terrifier. Kouzelná je na něm naprostá čistota provedení – skutečně nesledujeme nic jiného, než jak strašidelný klaun vraždí jednu oběť za druhou, a na banalitě toho všeho je vlastně cosi temně legračního.

Pohádky bratří Grimmů měly původně děti vychovávat, ne je bavit a těšit. Součástí toho bylo vždy i strašení. Jeníček a Mařenka jsou asi nejlepším důkazem odkazu pohádek, jejich příběh zůstává děsivý i po letech změkčování. Myšlenka dvou dětí, které jsou uvězněny v lese, vykrmované v klecích a připravované na porážku a upečení v peci – to vskutku není příjemná představa! Často se pak v lese ocitnou z nějakého velmi tragického důvodu, včetně toho, že si je rodiče jednoduše nemohli dovolit dál živit.

Na seznamu by mohla přistát béčková pecka Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic, která příběh pojala jako hororové zábavnou akci. Možná zajímavější je ale film, který se přesně naopak pokusil o ponoření do děsivé atmosféry strachu a úzkosti, jaké v nás námět vyvolává, když o něm přemýšlíme bez doprovodu nějaké veselé ilustrace.

Jedním z disneyovských příběhů, kterým se díky existenci ve veřejné doméně dostává bezpočet převyprávění, je i Sněhurka. Rovněž její příběh je celkem na pováženou, když se nad tím zamyslíme – dívka, která stěží vstoupila do puberty, se stává terčem maniakální série pokusů o vraždu ze strany své macechy královny, protože jí kouzelné zrcadlo řeklo, že by Sněhurka mohla být jednoho dne krásnější než ona.

Tento námět se stal terčem jak akademických dekonstrukcí rozebírajících zobrazené pojetí femininity, tak i fanfikcí, které se s nadšením rochní v absurditě zobrazeného konfliktu. Spíše do druhého ranku patří gotický fantasy horor Sněhurka – Příběh hrůzy, který koncem devadesátých let vznikl pro americké televizní obrazovky. Sigourney Weaver v něm se vším svým charismatem ztvárňuje zlou královnu a celý snímek končí jejím soubojem se Sněhurkou s dýkami uprostřed hořící místnosti. Velmi devadesátkové!

Čaroděj ze země Oz je pro Američany tím, čím jsou pro nás Vorlíčkovy Tři oříšky pro Popelku – je to jeden z filmů, které zná doslova každý. Tak tomu je od roku 1939, kdy byla uvedena velkolepá adaptace, která mimo jiné jako jeden z prvních filmů použila ve velké míře technicolor, podle naší dnešní definice tedy šlo o jeden z prvních barevných filmů.

Studio Disney tento počin svému konkurentu MGM notně závidělo, ukořistilo tedy práva na knihu a rozhodlo se značku řádně zužitkovat. Problém byl, že řada ikonických obrazů spojených s příběhem nepochází z předlohy, vznikla až z vůle filmařů, a producenti MGM jistě ostřížím zrakem sledovali, jestli Disney nekopíruje jejich originální nápady. Disney se tak ocitl výjimečně v botách, které většinou nosí jeho konkurenti.

Jedním z výsledků téhle anabáze je celkem bizarní film Návrat do země Oz, v němž se starší Dorotka tentokrát přímo z blázince, kde prodělávala elektrošoky, vrací do země své fantazie, aby zjistila, že věci nejsou tak pohodové, jak si vzpomíná. Opět musí přemoci zlou čarodějnici, tentokrát ale bez veselých melodií. Na Disneyho je tento snímek v režii Waltera Murche s Fairuzou Balk v hlavní roli celkem odvážný počin.

Guillermo del Toro je dnes váženým oscarovým režisérem, který málem točil Hobita, takže od něj velké věci očekáváme. Když měl ale v roce 2006 premiéru Faunův labyrint, málokdo ho považoval za víc než technického hračičku a sympatického nadšence. To všechno se ze dne na den změnilo, když nás protáhl depresivním světem španělské občanské války, z nějž hlavní hrdinka neúspěšně uniká do magické říše. V ní je označena za ztracenou princeznu a setkává se s řadou mytologických postav a nestvůr.

Někdy ji ochraňují, někdy ohrožují, vždy ale představují lepší alternativu k realitě fašistické diktatury. Faunův labyrint si zamilovali diváci a divačky po celém světě a dodnes patří mezi režisérovy nejzmiňovanější projekty. Je to ten typ filmu, který za svůj nejoblíbenější označilo už tolik lidí, že jeho chválení zní trochu jako klišé. Labyrint přesto dokáže v mnoha ohledech odolat náporu vysokého očekávání a nabídnout velmi silný zážitek, kde se tragika mísí s úžasem.