Lady Thor, She-Hulk? Svět nepotřebuje více superhrdinek!

Nechci znít jako mnozí šovinističtí komiksoví geekové, kteří systematicky nesnáší, když do jejich hájemství vnikne nová ženská postava. Určitě si nemyslím, že by ženy v komiksových dílech měly být jenom věčně zachraňované krásky v nesnázích, případně „ženy v ledničce“ – tedy ty uložené v ději nadlouho k ledu.

Hubatá novinářka Lois Lane byla dostatečně emancipovaná jen v předchozích dekádách, v té současné příliš vyniká kontrast moci mezi ní a Supermanem. Gwen Stacy musí zemřít, protože Spider-Man potřebuje trauma. (A zachránit při pádu ji může až v jednom z mnoha paralelních světů, ale ne ve všech.) Podobně Rachel Dawes existuje v Temném rytíři pouze proto, aby mohla zemřít a Batman mohl vůči Jokerovi cítit osobní zášť. Kanonické komiksy bohužel vznikaly v době, kdy hrdinou mohl být jedině muž. Veškeré modernizace nedokážou tento problém překlenout.

A silné ženy v komiksových filmech působí jako hrozba, kterou je potřeba utišit. Scarlett Witch v posledním Doctoru Strangeovi má nesmírné psychické schopnosti, ale zdá se, že jsou jen prodlouženou rukou jejího šílenství. Tato čarodějka, která svou myslí ohýbá realitu, nejedná racionálně. Je definovaná výhradně jako úzkostlivá matka, žijící v podivném bludu, a svou bolest je ochotná proměnit ve zkázu celého vesmíru, hysterka jedna...

Mužští padouši naproti tomu bývají superracionální, dokonce i jejich šílenost vychází právě z toho, že mají málo emocí. Velké plány spřádají Lex Luthor i Thanos, Ultron je vyloženě nelidská umělá inteligence. I Joker má vždy plán, a i když se směje, fakticky vlastně nic neprožívá. Je jenom jako „pes, co se honí za autem“, jak sám říká.

Stále tu s námi zůstává čarodějnické schéma – kdykoli je žena moc samostatná, její síla pochází od ďábla, proto bychom ji měli upálit, aspoň symbolicky – viz Hela v Thorovi nebo Enchantress v prvním Sebevražedném oddílu.

Novodobý nástup hrdinek, které se svou silou mají vyrovnat mužům, a přitom nebýt nebezpečím, působí rozpačitě. Dlouhodobější tradici v kresleném médiu mají jenom Wonder Women a Captain Marvel (existuje od 50. let, ale není to jenom jedna osoba), většina ostatních nikdy nedosáhla masové popularity. Dobré řešení to nemá a zkusil bych jen rychle shrnout, proč je celá snaha dělat dívkám pozitivní vzory k identifikaci postavená na mylném základě.

Skutečně to něčím připomíná bibli a Evu vyrobenou z Adamova žebra. Jsou to sekundární stvoření, trochu bez duše a autonomie. Existují jen proto, že před nimi existovali oni reální, původní hrdinové. Batgirl tu není bez Batmana, Supergirl bez Supermana. Totéž platí pro chystané She-Hulk a Lady Thor či Iron Heart. Nemají onen originální „origin“, jsou tvořeny podle stejného principu, ale opožděně, jaksi násilně, aby náhražkovitě uspokojovaly „demografické požadavky“. Přitom všichni nějak tuší, že jsou určitým způsobem slabší "emanace jsoucna".

Nejde jenom o to, že i v komiksovém médiu vznikly později. Bohužel přicházejí jako druhé v řadě, kdy už je žánr superhrdinského blockbusteru za zenitem. Nic nepřekoná tříhodinovou supertýmovku Avengers: Endgame. Všechno ostatní je dovětek, nastavovaná kaše a zoufalé čarování s paralelními světy. Opět se potvrzuje, že ženy jsou méně důležité a jejich přítomnost „ve velení“ či na výsluní je příznakem krize. Jako když potápějící se politické strany zvolí za předsedkyni ženu a tu pak rituálně shodí ze „skleněného útesu“. Superhrdinky plní podobnou úlohu jako Kateřina Konečná pro konečnou fázi KSČM. Dokonce se na ně může hodit vina – od té doby, co jsou komiksy o ženských, jde to celé dolů. Těžko se zbavit dojmu: „Už nemají o čem točit, tak tam dali holky“.

Herečky angažované do komiksových filmů běžně absolvují náročný trénink. Z různých videí zjistíme, že se naučí zvedat třeba i stokilové zátěže. Jenomže mužští představitelé superhrdinů se snadno dopracují k dvousetkilogramovým zátěžím. Hodně lidí teď překvapeně vydechlo, když viděli Natalii Portman, jak si vybudovala svaly pro Lady Thor. Stále ale nepůsobí jako kulturistka nebo bodyfitnesska, zatímco Chris Hemsworth jako Thor vypadá, že by nějakou soutěž v bodyfitness absolvovat mohl.
Subtilnost ženských hrdinek vytváří nepříjemný pocit, proč by měly být tak mocné, jak se nám to filmy snaží naznačovat. Pokud je mužský hrdina subtilní jako Iron Man, sílu mu dává hi-tech oblek. U Spider-Mana jde o kombinaci kostýmu a pavoučích genů.

Mary Sue je dalším klišé, stereotypem a „tropem“. Zatímco spousta jiných stereotypů je negativních a klišé nahlouplých, tropus Mary Sue míří opačným směrem. Hrdinky jsou příliš dokonalé. Příliš krásné, příliš chytré, příliš silné, dovedné a hlavně „příliš morální“. Není v nich stopa pochyb, problémů a traumat.

Přitom superhrdinský žánr stojí právě na tom, co všechno je v hrdinech pokažené a jak blízko mají k tomu, aby byli padouchy. Vyloženě dokonalý je jenom Superman, ale i ten je v novějších filmech znázorňovaný jako člověk s handicapem – slyší příliš mnoho a je smyslově přehlcený podobně jako lidé s poruchou autistického spektra.

Jistě, najdeme i komplexnější superhrdinky jako morálně problematickou Black Widow. Ale upřímně, to je pouhá akční agentka v superhrdinském světě, sama žádné superschopnosti nemá. Novým superhrdinkám hrozí problém, že budou příliš dokonalé a bez poskvrnky, podobně jako Rey v nových Hvězdných válkách.

Dostáváme se do finále. Naše civilizace trpí tím, že příliš spoléhá na superhrdiny. Na všechny ty nadlidi podobné nacistickým ideálům (které pak záměrně, aby ze sebe smyli podezření, bojují s moderními nacisty: „Hail Hydra!“), na všechny ty geniální miliardáře, na božské bytosti z jiných planet. Je to zacyklená víra ve velké politické vůdce, byznysmeny a vizionáře. Když někdo říká, že současným reálným Iron Manem je Elon Musk, měli bychom se spíš bát. A vzpomenout si, jak by skutečné ohrožení planety Země asi tak dopadlo, kdybychom měli věřit miliardářům – tak tragikomicky jako to ukazuje satira K zemi hleď! (Don´t Look Up!) Nezvítězí ideály a solidarita, ale falešná vize profitua sobecká touha na katastrofě předem vydělat.

Naprosto mylná je domněnka, že ženská emancipace znamená více manažerek. Ne, emancipace znamená, že manažerky nebudou využívat levné práce migrantek a žen z okraje společnosti. Emancipace znamená, že nikdo nebude na okraji. Žádoucí stav společnosti je, že nepřenecháváme svůj osud těm nejmocnějším a nejbohatším, ale že bude panovat skutečná demokracie. Ne vláda elit.

Komiksové filmy nepomáhají s tím, že se lidé na dně budou cítit lépe. Vedou jen k marným snům o superschopnostech nebo superbohatství. Jistěže mnohé tyto snímky mají své hluboké mytologické jádro a oslovují nás i v naší slabosti a boji s vlastními stíny. Mnohé jsou navíc zábavné, napsané lehkým ironickým perem. Umožňují nám zapomenout na to, kým jsme. A občas nám připomenou závažné ekologické či sociální problémy. Komiksový žánr se zaměřuje na globální vizi spravedlnosti, možnost nastolit spravedlnost ve velkém měřítku a ihned. Podstatné je, že jeden silný vyvolený jedinec porazí druhého, jako by globální problémy byly záležitostí jednotlivců. Právě náš obdiv k silným vůdcům, elitám a mediálním hvězdám je stále se opakující chybou.

Žánr komiksového velkofilmu ale rozhodně nepomáhá s tím, že by lidem nabízel dobré identifikační vzory. Neustále sice mluví o tom, jak máme dospět v hrdiny, jak s velkou mocí přichází i velká zodpovědnost, ale většina aranžmá jsou jen dětinské fantasmagorie.

Kinematografie nepotřebuje více superhrdinek. Akční žánr bohatě unese některé akční hrdinky, jež používají takové způsoby boje, které by jim opravdu pomohly porážet silnější mužské soupeře nebo být vyrovnanými protivnicemi slabších mužů. Jakýmsi etalonem jen třeba film Zkrat s bývalou šampionkou MMA Ginou Carano, jíž věříme, že by dokázala natlouct Michaelu Fassbenderovi nebo Ewanu McGregorovi.

Obecně ale nemá být snahou Hollywoodu přinášet „ženské verze westernů“, ženské Rambyně nebo superhrdinky. Bohatě stačí to, co se už dávno děje v minisériích na VOD – nesnažit se vyrovnat mužům, respektive porazit je ve fyzickém boji, ale vyprávět jednoduše příběhy ženské zkušenosti, dát zaznít jejich hlasům a dát jim prostor. Jakákoli fáze se superhrdinkami je slepou uličkou filmového průmyslu a šoubyznysu v tom, jak zlepšovat reprezentaci žen na plátně.