Místo natáčení filmů režisér Oleg Sencov seděl ve vězení na Sibiři a nyní brání rodnou Ukrajinu

Příběh Olega Sencova je mimořádně ponurý a symbolický. Místo toho, aby talentovaný muž v nejlepších letech točil filmy a jezdil s nimi po světě, strávil několik let v ruském vězení a nyní brání svou rodnou zemi před ruskou invazí. Pojďme si život Olega Sencova připomenout.

Narodil se 13. července 1976 v krymském Simferopolu na území někdejšího Sovětského svazu. V Kyjevě vystudoval ekonomickou univerzitu, později provozoval počítačový klub, do kterého je situovaný jeho první celovečerní snímek Hráč z roku 2011.

Drama pojednává o mladém počítačovém pařanovi Alexovi, který pod přezdívkou Koss sklízí úspěch ve hře Quake. Do světa počítačů utíká před nehostinnou realitou, osamocená matka má strach o jeho budoucnost. Pomůže mu účast v týmu profesionálních hráčů? Díky Hráči se Sencov skvěle uvedl například na progresivním filmovém festivalu v Rotterdamu. Na přehlídce v ukrajinské Oděse si jeho debut vysloužil speciální cenu poroty.

V roce 2013 začal Oleg Sencov natáčet Nosoroha, snímek, který měl minulý týden premiéru na pražském Febiofestu. Drama o ukrajinském mladíkovi stoupajícím na hierarchickém žebříčku tamní mafie nakonec vznikalo přes sedm let. Sencov byl totiž v polovině května 2014 po protestní akci spadající pod hnutí Euromajdan odvlečen do Ruska a po vykonstruovaném procesu uvězněn. Euromajdan později vyeskaloval k ruské anexi ukrajinského Krymu. Oleg Sencov svou motivaci k účasti na protestu objasnil v tomto videu z roku 2020.

„Protestovali jsme proti Janukovyčově politice, která se opírala o závislost na Rusku. My jsme usilovali o to vybudovat na Ukrajině demokracii evropského střihu,“ prohlásil. Ve videozpovědi Sencov připomíná, že mu během únosu dali pytel na hlavu a odvezli ho neznámo kam: „Bili mě a dusili. Poštvávali proti dalším zadrženým.“ Byl obviněn z teroristických aktivit, organizace teroristické skupiny a z nedovoleného používání střelných zbraní. Jediný důvod však byl ten, že se zúčastnil demonstrace v ulicích požadující samostatnost Ukrajiny.

Soud se Sencovem a dalšími začal až rok po jeho zatčení a odvlečení do Ruska v červenci roku 2015 (psala o tom například Česká televize, která na iVysílání uvedla divadelní dystopii Numbers, k níž Sencov napsal ve vězení scénář). Původní svědek stáhl svá obvinění, když prohlásil, že k nim byl přinucen výhružkami. Přesto byl Sencov odsouzen a vykázán do pracovního tábora v sibiřském Jakutsku.

Sencov se stal pomyslným vězněm svědomí, na výzvy k jeho propuštění nikdo z ruské strany nereagoval. Hned v květnu 2014 o to žádalo ukrajinské ministerstvo zahraničí, následně se přidal Národní svaz filmařů Ukrajiny, Konfederace svazu kameramanů Společenství nezávislých států a Pobaltí nebo Evropská filmová akademie. Organizátoři 67. MFF v Cannes na počest Sencova a jako apel na jeho propuštění vyzdobili stěny sálu jeho portréty.

Organizace Amnesty International uspořádala maraton psaní dopisů a petici za Sencovovo propuštění. Za bezpečnost Olega Sencova se vyslovili slavní režiséři a režisérky Pedro Almodóvar, Wim Wenders, Agnieszka Holland, Mike Leigh, Krzysztof Zanussi, Andrzej Wajda nebo Ken Loach, kteří apelovali na samotného Vladimira Putina. Bez odezvy. Dokonce i ruský režisér Nikita Michalkov (ano, Nikita Michalkov schvalující Putinův aktuální postup vůči Ukrajině), ředitel moskevského filmového festivalu, se přimlouval za jeho propuštění. Bez odezvy. Řada přátel nejen z kulturního světa cítila bezmoc.

Původem běloruský režisér Sergei Loznitsa (Babi Jar. Kontext, Majdan, V mlze) se pro zvláštní vydání deníku PRÁVO z 6. srpna 2018 v rozhovoru se Zbyňkem Vlasákem vyjádřil jasně a poměrně sebekriticky. „Jestli mě něco skutečně rozčiluje, je to to, že s jeho vězněním nejsme schopni nic udělat. Sencov je zavřený už čtyři roky – a my mlčíme. My umělci nejsme nic, když tohle nezvládneme. Je to podle mě širší problém. Žijeme ve společnosti, která se rozpadla, nedokážeme se spojit už ani kvůli záchraně lidského života,“ řekl.

V květnu 2018 započal Sencov svou hladovku, podmínkou jejího přerušení bylo propuštění všech ukrajinských politických vězňů z ruského území. Sencov během hladovky zkolaboval, byl převezen do nemocnice, kde mu proti jeho vůli byla nasazena umělá výživa. V říjnu 2018 Sencov svou hladovku ukončil. V rámci mezistátní výměny vězňů byl nakonec v roce 2019 propuštěn.

„V ruských vězeních jsem strávil pět let, často jsem byl převážen z místa na místo,“ uvedl. Dle jeho vlastních slov se toho od éry gulagu v Rusku moc nezměnilo. „Určitě vězně lépe stravují a šatí, nemusí dělat těžkou práci jako například kácet stromy, ale neustále je na vás vyvíjený tlak. Není výjimkou, kdy je na cele šestnáct lidí,“ dodává.

Ve videu z března roku 2020 Sencov nicméně sebevědomě konstatuje: „Jsem optimista, jsme schopni se postavit Putinově agresi, vybudujeme evropskou zemi, reformovanou, upřímnou, zdravou a silnou.“ Jenže to bylo téměř dva roky před válkou, která na Ukrajině trvá již třetí měsíc. Sencov se jí účastní v roli občana, obránce.

Jeho film Nosoroh vstoupil do kin teprve loni (uspěl na festivalu v Benátkách v sekci Orizzonti), do těch českých míří až nyní. Za deset let jde o jeho teprve druhý dokončený snímek (když nepočítáme Numbers, které částečně vznikaly v době jeho uvěznění). Teď má pochopitelně důležitější misi. Pro svou zemi a budoucnost tamních lidí nasazuje vlastní život.