Oscarový režisér Oliver Stone částečně procitá z okouzlení Putinem i jinými diktátory

Olivera Stonea má filmové publikum zafixováno především jako autora protiválečného oscarového filmu Četa (1986) odehrávajícího se ve Vietnamu. Stone zde zpracoval vlastní životní zkušenosti z války, do níž nechtěl, ale musel jít. Četa byla ve své době obří komerční hit jak v USA, tak v zemích tehdejšího sovětského bloku. Stály se na ni fronty i před československými kiny.

Stone byl už předtím oceněný Oscarem za scénář Půlnočního expresu odehrávajícího se v tureckém vězení a nominovaný za protiválečný Salvador o novináři ve Střední Americe. Později rozšířil vietnamské téma i na osudy veteránů po návratu domů v dramatu Narozen 4. července. Politickým tématům se věnuje celoživotně. Výrazný byl jeho snímek JFK o vyšetřování atentátu na prezidenta Kennedyho, částečně na něj navázal portrétem prezidenta Nixona a nakonec i George Bushe ml. nazvaného pouhou zkratkou W.

Mezitím způsobil skandál hypernásilnou satirou Takoví normální zabijáci, která měla karikovat posedlost amerických médií masovými vrahy. V roce 2006 natočil drama World Trade Center o pádu mrakodrapů 11. září 2001 a obětavé práci hasičů. Mezi jeho největší komerční úspěchy patří antikapitalistické drama Wall Street z 80. let, jehož pokračování z roku 2010 už propadlo. O Stoneovy poslední filmy obecně není moc zájem, takto prošuměl kiny i jeho portrét Edwarda Snowdena, který po vynesení tajných informací o amerických zpravodajských službách skončil v nedobrovolném azylu v Rusku.

Je zřejmé, že Stone má za sebou ohromující kariéru a s přibývajícím věkem je stále jasnější, že patří ke starosvětským levicovým radikálům než ke zbytku jinak liberálního Hollywoodu, který svou levicovost skrývá a obrušuje. Stone jako by tušil, že o něj doma přestává být zájem, a stále častěji vyjíždí do zemí, které USA považují spíš za nepřátelské nebo problematické. Takto natočil na Kubě hned tři dokumenty o Fidelu Castrovi, dále o venezuelském prezidentovi Hugo Chávezovi a brazilském prezidentu Lulovi da Silvovi. Na základě knih historika Petera Kuznitze vyrobil desetidílný seriál Neznámé dějiny Spojených států, v nichž je ke své vlasti extrémně kritický a občas sklouzává i k různým konspiračním teoriím.

To všechno lze pořád chápat jako jistou očekávatelnou protiváhu k tomu, jak vypadá většina amerického televizního zpravodajství. Neliší se v tom výrazně například od Michaela Moorea, byť každý z nich jinak pracuje s fakty i emocemi, přičemž jejich snahou je aktivizovat publikum jinak než ke slepému patriotismu. Moore je vtipnější i sentimentálnější, Stone naštvanější a paranoidnější.

Stone se zároveň v mnoha ohledech cítí natolik izolovaný a exkomunikovaný (přestože znovu a znovu natáčí relativně drahé filmy s velkými hvězdami), že ve svých kontaktech s diktátory zachází stále dál. Vždy se tváří, že je kritický i k nim, a klade jim zdánlivě nepříjemné otázky; snad si je vědomý i toho, že udržuje určitý tón, který mu umožňuje v těchto hovorech pokračovat a nebýt vykázaný či potrestaný.

Tato „kritická přátelství“ či zájem u něj znamenají udržovat víru v alternativu – co kdyby svět mohl být jiný, co kdyby se USA nebo jiné země vydaly trochu odlišnými směry? Nejen filmoví historici si ale všímají, že Stone už lehce naivně podléhá kouzlu autoritářů a opakuje stejné chyby západní levice, která nemá reálnou zkušenost s totalitou. Můžeme spekulovat proč, zda mu oni vůdci připadají lidsky sympatičtí, zda mu svou neomezenou vládou připomínají režiséry na place a on se s nimi lehce ztotožňuje nebo zda mu zkrátka jejich vyprávění o revoluci připomínají jeho vlastní mládí. Do určité míry je pochopitelné, že pro něj dějiny Jižní Ameriky znamenají jakousi tragickou linii nenaplněných utopií a alternativu k tomu, jak vypadá nebo by mohla vypadat Severní Amerika. Co spatřuje v Rusku, už je těžké soudit, možná pouhou východní mocenskou protiváhu Západu, aniž by na této protiváze bylo něco reálně přitažlivého.

Stonea fascinují osoby, které mají moc. Ať už je makléř Gordon Gekko z Wall Street, trenér amerického fotbalu ve Vítězích a poražených či Alexandr Veliký, o němž natočil svůj největší velkofilm a propadák. Pokaždé ho fascinuje právě jejich nejednoznačnost, vizionářství, schopnost vdechnout masám energii či strhávat aspoň menší kolektivy okolo sebe, podmaňovat si ženy a území, ať už je to myšleno doslovně, nebo symbolicky. Ukazuje tyto autoritářské a často psychopatické osoby i jejich pomýlenosti, velikášství, bludy a osamělost. A něco z toho spatřuje i v dokumentovaných diktátorech, jejich marných pokusech něco vybudovat, stmelit a udržet.

Čím se ale liší jeho angažmá s Vladimirem Putinem od všech předchozích případů? V téměř čtyřhodinovém dokumentárním rozhovoru Svět podle Putina z roku 2017 totiž skutečně nechává svět líčit pouze Putinem. Chybí jakýkoli hlas reálné ruské opozice, není tu možnost natočit skutečný život v Rusku. Stone může být sebelépe informovaný, ale stále je sám proti muži, který v každém rozhovoru hraje chladné strategické šachy.

Může mu připadat, že některými otázkami dostává Putina do úzkých, ale jemu se daří vykličkovat, protože není nikdo další, kdo by mu oponoval. Fakticky – a tím se celý projekt neliší od těch o Castrovi a spol. – Stone sice dává možnost vidět nějakou osobu v jiném než totálně negativním světle, ale v posledku mu dělá službu sebepropagace. Často používaný výraz „užitečný idiot“ na Stonea nepasuje dokonale. On sám neustále tvrdí, že se portrétovanými osobami nenechá manipulovat, filmy nám poskytují poměrně velkou volnost interpretace a nenutí nás k pouhému odmítnutí.

V případě Putina se však stalo něco horšího. Stone se v průběhu let nechal zatáhnout do natáčení dokumentu Ukrajina v ohni (přes odkaz si jej můžete pustit zdarma), kde už pouze vystupuje. Celé sdělení dirigují režiséři Igor Lopatonok a Ben Bywater, což jsou bezvýznamní pěšáci, kteří líčí Ukrajinu především jako zkorumpovaný stát a povstání na Majdanu jako humbuk. Bez ohledu na všechno, právě tuto relativizaci Rusko velmi podporuje, a dokonce na tom zakládá své oprávnění k nynějšímu válečnému tažení. Zde už se Stone nechal semlít mašinérií, aniž by se od ní přímo distancoval.

Ruský web Insider.ru (příznačně nyní zneprovozněný) uveřejnil článek Lži mi, příteli aneb Dvacet lží, kterými Vladimir Putin obelstil Olivera Stonea, které nyní do češtiny přeložil i český web Fórum 24. Z něj poměrně jasně plyne, že Putin si se Stonem jen pohrává a v některých případech možná sám žije v bludech (především o stavu ruského státního dluhu). Stone je nyní za hlupáka, když poslední roky tvrdil, že pouze „krvežíznivá americká média“ šíří zvěsti, že Rusko napadne Ukrajinu. Stone prohlašoval, že hlavním provokatérem jsou USA a NATO a že neexistuje žádný důkaz, že by Rusko mělo úmysly k invazi, zajímá jej maximálně region Donbasu.

Na svém facebookovém účtu Stone 3. března sepsal sáhodlouhý rozbor, v čem všem Rusko udělalo chybu, stejně jako podle něj učinily chybu USA při svých válečných operacích. Ale jako by zapomněl, že jedné se dopustil i on. A pomocí analýz, kde se staví, jako by byl profesionální politolog nebo historik, nemůže zastřít, že i on svým dílem přispěl k tomu, že byl Západ ukolébán do stavu, že se nic nestane. Přitom varovných signálů a zdrojů jsme k tomu měli dostatek. Jen ti dotyční a dotyčné nemají Oscary a desítky hodin vysílacího času.

Za téměř dva týdny nenapsal nic dalšího a neprojevil ani stopu sebereflexe. Stoneovo prozírání tedy může být značně pomalé. A možná nikdy nedospěje do bodu, kdy by sám sebe nechápal jen jako pozorovatele, mediátora a komentátora, ale i jako aktéra.