Čestmír, Pan Tau, Arabela a další – české dětské seriály, které nestárnou

Československo, později i Česká republika, se televizní tvorbě pro děti věnovalo od samého počátku vysílání. Nejenže máme velmi bohatou sbírku televizních pohádek a rodinných filmů, ale i hraných (velmi kvalitních a milovaných) seriálů. Řadu z nich české televizní stanice stále reprízují. Pojďme si je všechny připomenout.

Kamarádi mají mezi níže uvedenými seriály pro děti výjimečné postavení hlavně proto, že se jedná o jeden z mála černobílých seriálů. Natočila ho Vlasta Janečková v roce 1969 a prvních šest dílů publikum natolik nadchlo, že v roce 1974 vznikla druhá řada se sedmi epizodami. Každý díl měl zhruba dvacet až třicet minut a natáčel se v Praze na Malé Straně. Příběh vyprávěl o skupině čtyř kamarádů z Malé Strany – Válečkovi (Marek Eben), Honzovi (Antonín Navrátil), Ferdovi (Michal Michálek) a Gábině (Lenka Pletková). Vedle režie byla Vlasta Janečková spolu s Jarmilou Turnovskou i autorkou scénáře.

Zajímavostí je, že budova, ve které Ferda a Váleček bydlí, je činžovní dvojdům U Nejsvětější Trojice a U kameníků z 18. století, stojí ve Šperkově ulici a je památkově chráněný. Lenka Pletková si během natáčení zranila kotník, takže musela několik dní strávit s nohou v sádře, a Marka Ebena museli vycpávat, aby vypadal tlustší. Jeho bratr David Eben hrál v seriálu Ferdova mladšího bratra. A pokud jste si všimli krásného bernardýna, tak vězte, že je to ten samý, který hrál v komedii Bohouš.

Třináctidílný seriál Tajemství proutěného košíku natočil v roce 1977 Ludvík Ráža podle scénáře Markéty Zinnerové, která o rok později napsala stejnojmennou knihu. V jednotlivých půlhodinových epizodách diváci sledují příběh Klárky a jejího bratra Vojtíška, kteří žijí u babičky na venkově. Po prázdninách by se měli stěhovat k rodičům do Prahy, ale obě děti brzy pochopí, že na dospělé není vždy spolehnutí.

Hlavní roli Klárky získala herečka Miriam Chytilová, která v sedmi letech vyhrála konkurz na hlavní roli ve filmu Adam a Otka a od té doby šla z role do role. Největší popularitu ale získala právě ztvárněním Klárky. Doslova vzala za srdce celé generace mladých diváků. Na natáčení dodnes vzpomíná ráda, prý to byly krásné časy plné dobrodružství. Pouze režisér Ráža byl velmi přísný, což potvrdila i Jana Šulcová: „Byl moc fajn, někdy přísný, ale to režisér být musí. Vzpomínám si, jak dětem, které v Tajemství proutěného košíku hrály, jednou pohrozil, že jestli budou zlobit, pustí na ně z úlu včely. Opravdu je tam tehdy nějak měl k dispozici, takže možná i díky včelám šlapalo natáčení jako hodinky.“

Létající Čestmír je šestidílný televizní seriál pro děti, který v koprodukci Československa a západního Německa v roce 1983 natočil režisér Václav Vorlíček. Do hlavních rolí obsadil slavné herce, jako byli Vladimír Menšík, Ivana Andrlová, Zdena Hadrbolcová, Iva Janžurová, Petr Nárožný, Ivan Vyskočil, Vlastimil Hašek, Dana Syslová a Jiří Sovák. Seriál byl vysílán nejen u nás a v Německu, ale například i v Polsku, Maďarsku, Bulharsku nebo Mongolsku a Vietnamu.

Létající Čestmír, ve kterém skupina dětí získá kouzelné mimozemské květiny, jež jim propůjčují různé schopnosti, je populární dodnes. Aby ne, když scénář k němu napsal Miloš Macourek, jehož fantazie neměla mezí. Seriál slibuje to pravé dětské dobrodružství plné legrace, napětí a spravedlivého potrestání padouchů. Významnou roli v seriálu hraje i strom, na kterém se děti schází, a pokud byste si chtěli nějakou scénu oživit, měli byste ho najít u zámku Štiřín.

Seriálové manžele Pelcovi si zahráli tehdy sezdaní Dana Syslová a Vlastimil Hašek a skutečnými manželi se později stali i Ivana Andrlová a Ivan Vyskočil, kteří v seriálu ztvárnili Čestmírovu sestru Zuzanu a pana učitele Jandu. Létající Čestmír se natáčel osm měsíců, Vladimír Menšík už byl v té době velmi nemocný. Trávil hodně času v maskérně, kde měl připravené kapačky a injekce. To mu ale nemohlo zabránit v tom, aby opět podal úžasný herecký výkon.

Arabela je asi nejreprízovanějším pořadem z tohoto výběru. Oblíbený rodinný seriál, který originálně kombinuje moderní dobu s pohádkovou říší, milují dospělí i děti. A to nejen díky oblíbeným postavám z pohádek, ale hlavně pro povedený humor, spoustu triků a napětí. Těžko bychom hledali člověka, který by nechtěl vlastnit kouzelný prsten, přát si cokoli a jen jím otočit... Třináctidílný seriál Arabela natočil v roce 1980 Václav Vorlíček podle scénáře, který napsal společně s Milošem Macourkem. V hlavních rolích hráli Vladimír Menšík, Iva Janžurová, Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Jana Brejchová, Vladimír Dlouhý, Jana Nagyová, Jiří Lábus a další.

Pozorní diváci, kteří se vyznají v ptactvu, si nejspíš všimnou, že havran, ve kterého se Rumburak proměňuje, je ve skutečnosti krkavec. Všichni na place to věděli, ale tvůrcům se nechtělo přepisovat scénář. Natáčení se zúčastnilo hned několik těchto ptáků, nejchytřejší z nich byl Jack, který je se svým chovatelem dodnes. Krkavci se totiž mohou dožít až osmdesáti let.

Ovšem zatímco práce s opeřenými herci byla bez problémů, se psy už to bylo horší. Jeden z hafanů, který v seriálu účinkoval, ve scéně s hostinou neustále strhával ubrus ze stolu a cpal se naaranžovaným jídlem, takže rekvizitáři museli nakonec přistoupit k tomu, že ho udělali nepoživatelné. Šlehačky na dortech byla například z pěny na holení a tak dále. Výzvou bylo, jak docílit toho, aby vlčák, který představoval mluvícího vlka, hýbal pusou, jako když mluví. Jeho majitel to vyřešil tím, že dal psovi žvýkačku. Tato taktika se osvědčila natolik, že stejný trik použili filmaři i na jezevčíka Pajdu.

Pozorný divák si navíc možná všiml, že postavu čarodějnice v podání Jany Andresíkové nadabovala herečka Jana Dítětová. Rok před natáčením Arabely měla totiž Andresíková vážnou dopravní nehodu, během které si poranila páteř. Při natáčení seriálu nešťastně spadla z koštěte, zranění si obnovila a musela podstoupit další dlouhodobou léčbu, která jí neumožnila seriál plně dokončit.

Roli Arabely měla původně hrát Libuše Šafránková, která ale ze zdravotních důvodů roli nepřijala. A tak ji nahradila slovenská herečka Jana Nagyová, kterou si režisér Vorlíček vybral na základě filmu Smrt stopařek. Libuše Šafránková pak Janu Nagyovou předabovala.

A pokud byste se chtěli vydat po stopách Arabely, tak vězte, že natáčení probíhalo na ČVUT v Praze (Petrova vysoká škola a menza), v ulici Zdeňka Lhoty 466 (vila, ve které žije Majerova rodina) v Černošicích u Prahy, na hradě Helfenburk (Chechotův hrad), na Kunětické Hoře (nádvoří Chechotova Hradu), Českém Štenberku (královský hrad) a v bývalém komplexu oceláren Poldi Kladno (továrna, kterou král v Vigem vyhodí do vzduchu).

Nemluvný Pan Tau s kouzelnou buřinkou se televizním divákům poprvé představil v němém filmu z roku 1966. Až po něm byl natočen seriál, který vznikal v rozmezí let 1970 až 1978 a připravil si pro diváky tři série s celkovým počtem třiceti tří dílů po zhruba třiceti minutách. Pan Tau vznikl v koprodukci s německou televizí a režíroval jej Jindřich Polák, který je s Otou Hofmanem autorem scénáře.

Dva celovečerní filmy s Panem Tau jménem Poplach v oblacích a Od zítřka nečaruji vznikly sestříháním třetí série. Samostatný celovečerní snímek Pan Tau z roku 1988 byl natočen jako poslední dílo s touto postavou. Až v roce 2020 vznikl v produkci německé společnosti ARD nový seriál Pan Tau, který začala vysílat Česká televize na začátku letošního roku na Déčku.

Postava Pana Tau je u nás již neodmyslitelně spjata s postavou herce Otty Šimánka, na jehož počest se v jeho rodné Třešti vyrábí zákusek Buřinka Pana Tau a na místním autobusovém nádraží má vlastní dřevěnou sochu.

Na jednoho z herců Pana Tau se můžete jít podívat dokonce do pražské zoo. Slůně Bimbo z Poplachu v oblacích se ve skutečnosti jmenuje Shanti a je to jedna z tamních slonic.

V první řadě seriálu Pan Tau se v několika epizodách objevil i Jan Werich v roli pana Violy, jednalo se o jeho poslední filmovou roli.

Šestidílný československý sci-fi televizní seriál z roku 1987 natočil Václav Vorlíček na námět Miloše Macourka, premiérově byl odvysílán o vánočních prázdninách v roce 1988. Dobrodružný příběh, ve kterém hrdinové cestují časem a sestrojují úžasné vynálezy, je další ukázkou skvělé a vtipné rodinné zábavy. Jednotlivých rolí se ujali Jiří Zahajský, Marek Brodský, Petr Nárožný, Božidara Turzonovová, Miroslav Vladyka, Marie Rosůlková, Jiří Sovák, Július Satinský, Jana Švandová a další.

V seriálu můžete zahlédnout legendární kvadrofonograf, který se původně objevil v populární komedii Tajemství hradu v Karpatech z roku 1980. I Křeček vznikl v koprodukci v německou televizí, která nakonec měla hlavní slovo v otázce titulu. Pořad se měl původně nazývat Jak řídit inženýra Křečka, což se německé straně nelíbilo, proto si prosadila Křečka v noční košili. Jak řídit inženýra Křečka se tedy alespoň jmenuje kniha Hermíny Frankové, kterou autorka podle seriálu sepsala.

Po Arabele asi nejčastěji vysílaný seriál pro děti z dob Československa a stejně jako řada jeho ostatních vznikl v československo-německé koprodukci. Návštěvníky v roce 1983 natočil Jindřich Polák podle scénáře, který opět vytvořil s Otou Hofmanem. K patnáctidílnému seriálu složil hudbu Karel Svoboda a autorem kostýmů je Theodor Pištěk. V hlavních rolích hrají Dagmar Patrasová, Josef Bláha, Josef Dvořák, Vlastimil Brodský, Dagmar Veškrnová, Evžen Jegorov, Jiří Kodet, Viktor Král a další.

Příběh vypráví o vědecké výpravě z budoucnosti, která má zvrátit dění v životě geniálního matematika Adama Bernaua a získat jeho ztracený sešit výpočtů pro přesunování planet a světů v prostoru. Je totiž klíčový v záchraně světa ve 25. století, ze kterého čtyřčlenná expedice pochází. Návštěvníci jsou geniální i po téměř čtyřiceti letech a legendární amarouny zná snad každý. Toto jídlo budoucnosti vymyslel režisér Jan Švankmajer a bylo inspirováno stravou kosmonautů. Herci z něj ale nadšení nebyli, prý to bylo odporné.

Ovšem s ohledem na natáčení to nebylo to nejhorší, s čím se herecké hvězdy musely potýkat. Filmový štáb po dobu dvaceti čtyř dní simuloval požár Bernauova domu téměř devět hodin v kuse každý den. Místo pudru maskéři sáhli po černé barvě a oleji, čímž herce potírali. Ale stejně prý nebyli dost špinaví, nakonec museli jít válet sudy mezi záhony v zahradě. Zaplavat si s delfíny je snem mnoha lidí, Dagmar Patrasová mezi ně už ale určitě nepatří. Její průsvitný kostým delfíny, zvyklé na neoprén svých cvičitelů, děsil, a tak začali na herečku útočit. Nakonec musel do bazénu i jeden z cvičitelů a delfíny zklidnit. Až po dotočení této scény v nizozemském Harderwijku se Dagmar dozvěděla, že největší z nich měl přezdívku Zabiják.

Návštěvníci se natáčeli na mnoha místech tehdejšího Československa, také v Německu a ve zmíněném Holandsku. Seriálové městečko Kamenice bylo v Pelhřimově, dům Bernauových se nacházel v Brně a skutečně byl zbourán (musel ustoupit silničnímu městskému okruhu). V Neveklově filmaři použili rybník Bejšovec, ale natáčeli i v Brandýse nad Labem, ve Vrátné dolině na Slovensku, ve Vysokých Tatrách a chalupa učitele Drchlíka se nacházela v obci Podlesí.

Dobrodružný devítidílný seriál Záhada hlavolamu natočil v roce 1969 Hynek Bočan, který se společně s Václavem Šaškem podílel na scénáři. Předlohou se staly dvě knihy Jaroslava Foglara – Stínadla se bouří a Záhada hlavolamu. Hlavními hrdiny příběhu jsou chlapci klubu Rychlých šípů Mirek Dušín, Jarka Metelka, Rychlonožka, Červenáček a Jindra Hojer. Ti se jednoho dne dozví o záhadném ježku v kleci, který má mít velkou cenu pro hnutí Vontů. Chtějí o tomto předmětu zjistit víc, a proto se začnou vydávat do tajemné staré čtvrti Stínadla, kde nepřátelští Vontové žijí.

Populární seriál se za okupace vysílal jen jednou (od prosince 1969 do ledna 1970) a pak zamířil do trezoru, důvodem bylo původní dílo Jaroslava Foglara a pak i emigrace Jana Třísky v roli Široka. Znovu ho tak diváci směli spatřit až v roce 1989. V hlavních rolích seriálu se vedle Jana Třísky objevili Jiří Lukeš, Tomáš Hádl, Martin Kapoun, Roman Skamene, Zdeněk Jánský, Jaromír Hanzlík, Václav Sloup, Jiří Krampol a Ivan Vyskočil.

Snadný nebyl ani samotný vznik seriálu, který se měl původně natáčet přímo v ulicích Prahy. Hynek Bočan ale nedostal povolení a podle něj toto rozhodnutí ovlivnilo realističnost celého seriálu. Tak alespoň rozhodl, že nebude natáčet na původně chystaný barevný film, ale že pro zachování temné až hororové atmosféry použije černobílý. Stínadla a s nimi veškeré staré domy, křivolaké a temné uličky a plácky vyrostly v barrandovském ateliéru číslo 6. Když pak seriál viděl samotný Jaroslav Foglar, nelíbilo se mu, že mnoho prvků z knih v seriálu chybí, nejvíc mu ale vadilo, že bylo vynecháno Bratrstvo kočičí pracky, což za největší chybu nakonec považuje i sám Hynek Bočan.

Pro ježka v kleci našel Jaroslav Foglar inspiraci v hlavolamu dováženém z USA, který si nechal v roce 1896 patentovat Clarence A. Worrall. O jeho výrobu se u nás pokoušela firma Ladislava Veselého z Roudnice nad Labem, která se proslavila stavebnicí Merkur. Foglar ve své knize jenom upravil jádro hlavolamu tak, že se dalo rozšroubovat a něco do něj ukrýt.

Území bílých králů je jedním z dětských pořadů, který vznikl až po revoluci. V roce 1992 ho natočila Československá televize v koprodukci s německou společností Ravensburger Film, díky které se pořad vysílal i v sousední zemi na stanici ZDF. Příběh skupiny dětí žijících v městečku hned vedle obory se vzácnými bílými jeleny, které začne ohrožovat neznámý útočník, je krásným prázdninově laděným příběhem, ve kterém nechybí příroda, sympatičtí hrdinové a pořádná dávka napětí. Seriál natočil Ludvík Ráža podle scénáře Jiřího Melíška a hudbu k němu složil Petr Hapka. Do hlavních rolích režisér obsadil Jana Kanyzu, Pavla Zedníčka, Simonu Postlerovou, Zuzanu Vejvodovou, Jiřího Sováka nebo Martina Růžka.

Seriál se natáčel především v Třeboni, Benešově, Podbrdech a v Žehušické oboře nedaleko Kutné Hory. Ta je sice nyní dočasně uzavřena, ale na bílé jeleny mohou návštěvníci i do nedaleké obory Žleby. Scéna, kdy poručík Klepetka (Pavel Zedníček) a ing. Bajer (Jan Kanyza) probírají vztah svých dětí, se musela točit šestkrát, protože prý oba herci neustále dostávali záchvaty smíchu.

Přátelé Zeleného údolí je dvanáctidílný československý televizní seriál z roku 1980 o přátelství hajného Horyny (Vlado Müller) a městského chlapce Pavlíka (Martin Čížek), jenž miluje přírodu a zvířátka, o kterých se od moudrého hajného dozvídá mnoho věcí. Autorem scénáře je Jaroslav Müller, který ho psal na své chatě v Beskydech a vzal si na to rok neplaceného volna. Seriál natáčela Československá televize v letech 1979 a 1980 v režii Františka Mudr y.

Trvalo to téměř dva roky a vybrané lokality se nacházely v Beskydech, Jeseníkách, Havířově, u Štramberka, na Morávce a v dalších přírodních lokalitách. Vlado Müller se kvůli seriálu musel na rok vyvázat ze smlouvy ve slovenském Národním divadle. A to, že natáčení nebylo nic snadného, potvrdil i Martin Čížek, který se již herectví dávno nevěnuje. Živí se jako pojišťovací agent a na natáčení už jen s úsměvem vzpomíná: „Každý den jsem vstával v pět ráno, vyzvedl mě štáb, dojeli jsme do Beskyd a natáčeli záběry. Někdy jsem byl unavený a protivný.“

Pro destiletého kluka to byl velký zážitek, ale sám přiznává, že to s ním filmaři také neměli lehké. Jedno odpoledne už toho měl dost a rozhodl se, že prozatím s natáčením skončil. Režiséra Františka Mudru proto zamkl v chlívku a utekl. Lidem ze štábu trvalo hodinu, než režiséra našli. Toho dne se už opravdu netočilo, ale radost z toho nikdo z dospělých neměl, protože to znamenalo plýtvání finančními prostředky.

Seriál My z konce světa z roku 1975 vznikl na motivy knihy Kláry Jarunkové Brat mlčanlivého vlka. Scénář napsali Irena a Oto Hofmanovi a režíroval Ludvík Ráža. Třináctidílný příběh o životě na horské chatě je vyprávěný z pohledu školáka Jurky, který musí nejen chodit do školy a užívat si zimních radovánek se svými bernardýny Bojarem a Barym, ale i pomáhat rodičům s chodem horské chaty.

Ludvík Ráža po natočení seriálu přiznal, že netušil, jak to bude na horách v zimě obtížné. Až na místě totiž zjistili, že většina herců nikdy nestála na lyžích. Zachránit natáčení tak museli pracovníci horské služby, kteří vynášeli do kopců kamery, stativy a filmový materiál, ale často i dětské herce, protože se na lyže nedokázali postavit. Mnoho herců v lyžařských záběrech museli zastoupit oni, jejich příbuzní a přátelé z hor.

Největší komplikací natáčení prý bylo to, jak rychle rostl představitel Jurky Jiří Máša. Na začátku natáčení byl o třináct centimetrů nižší než jeho seriálová maminka Zdena Hadrbolcová, na konci ji ale přerostl a v řadě záběrů musel stát s rozkročenýma nohama, aby vypadal menší. Horská chata, kde se odehrává hlavní děj, se nachází v Peci pod Sněžkou (Severka 74). Naproti tomu interiéry se točily v hostivařských ateliérech. Filmovalo se také v Jánských lázních, Trutnově, Brně a v Praze.

A to, jak hrdě Jurkův tatínek v podání Radovana Lukavského řídí jejich rodinný vůz? Také poměrně problém. Radovan Lukavský byl velmi špatný řidič a nakonec na řízení zanevřel úplně, práce na tomto seriálu ho za volat posadila po mnoha letech.

My všichni školou povinní je třináctidílný seriál Ludvíka Ráži z roku 1984. Odehrává se v prostředí jedné základní školy, kde sleduje osudy žáků i učitelů. Autorkou scénáře je Markéta Zinnerová, která scénář psala dvacet měsíců, půl roku předtím mapovala situaci ve školství a nakonec se nechala inspirovat i vlastními zkušenostmi ze svých studijních let či ze situací, které zažila jako matka žáčka základní školy. Například scény s psychicky nemocnou učitelkou (Gabriela Vránová) byly natočené podle skutečných událostí s třídní učitelkou jejího syna a postava oblíbeného učitele Karfíka (Miroslav Vladyka) byla poctou matikáři z libereckého gymnázia, kde Zinnerová studovala.

Exteriéry školy se nacházely v Liberci, vnitřní záběry jsou ale ze základní školy Petřiny – Sever. Natáčení probíhalo také ve Štěpanicích a Příchovicích v Jizerských horách, ve Vysoké nad Jizerou nebo v obci Benecko v Krkonoších. Zajímavé je také věkové složení jednotlivých žáků, jejichž osudy seriál sleduje. Daně Vávrové (postava Moniky, 8. třída) bylo sedmnáct stejně jako Zbyňku Honzíkovi (Luboš Oliva), Milanu Šimáčkovi (Jirka Oliva, 1. třída) jedenáct, Janě Janatové (Jitka Povejšová, 8. třída) šestnáct a Michaelu Hofbauerovi (Tonda Anderlík, 8. třída) dokonce dvacet let.

Role učitelky Zmatlíkové v seriálu My školou povinní byla jednou z posledních pro Danu Medřickou. Herečka během natáčení seriálu zemřela a nemohla tak dokončit celý příběh, který byl pro Zmatlíkovou přichystán. I tak se ale režisér Ráža rozhodl, že ho v seriálu ponechá a žádnou z natočených scén nevynechá. A vážně na tom byl i Vladimír Menšík jako představitel školníka Anderlíka, toho museli na natáčení vozit z nemocnice.

A je tu jeden zástupce dětské tvorby po rozpadu Československa. Šestidílný seriál Bylo nás pět natočil v roce 1994 Karel Smyczek podle scénáře Ondřeje Vogeltanze, který přepracoval stejnojmenný román Karla Poláčka. Poláček se při psaní inspiroval vlastním dětstvím a svými sousedy. Po přečtení knihy se na něj prý mnoho z nich hněvalo, protože se poznali. Každopádně v rodném městě Karla Poláčka v Rychnově nad Kněžnou stojí sousoší pětice hlavních hrdinů tohoto románu.

Děj seriálu je zasazený do roku 1929 a sleduje dobrodružství pěti kluků, kteří se rádi baví, poznávají i své první lásky a to, že každá klukovina jim může přinést pořádný průšvih. Ten se v knize i v seriálu řeší většinou pořádným výpraskem. Tyto scény se natáčely s kalhotami vycpanými polštáři, jednou se ale stalo, že se Oldřich Navrátil v roli Bajzova otce netrefil a Adam Novák si jako jeho syn skutečně odnesl pořádná jelita. Seriál se natáčel v Kouřimi, veškeré interiéry ale v ateliérech na Barrandově.

Vlak dětství a naděje je československý televizní seriál režiséra Karla Kachyni z roku 1985. Předlohou byl románový triptych Věry Sládkové Malý muž a velká žena. Své premiéry se ale seriál kvůli cenzuře dočkal až v roce 1989.

Hlavních rolí se ujali Helena Růžičková, Stanislav Zindulka, Žaneta Fuchsová a Tereza Brodská. Seriál se natáčel v Lokti nad Ohří, Březové u Karlových Varů, Praze, Karlových Varech, Nejdku a v Brně. Natáčení se navíc muselo o půl roku prodloužit kvůli zdravotním komplikacím Heleny Růžičkové, která se přepínala a měla i jiné herecké aktivity. Po vážném rozhovoru s režisérem se začala plně soustředit na seriál a další problémy už nenastaly.

Každopádně Vlak dětství a naděje má mezi seriály pro děti velmi specifické místo, jedná se o dramatický seriál zobrazující hrůzy druhé světové války bez příkras, humoru a dětské naivity. To se také nelíbilo vedení dětské redakce Československé televize, které chtělo, aby Karel Kachyňa seriál upravil. Režisér si ale stál za svým a více než čtyři roky se úpravám bránil. Po roce 1989 už se mohl vysílat bez omezení.