Proč princům z pohádky odpouštíme i znásilnění?

Rok 2021 představoval pro Česko otevření tématu sexualizovaného násilí – nejprve tu byla kauza politika Dominika Feriho, následně lékaře Jana Cimického, mezi ně se vklínil i novinář Jiří Hošek. Zatím ani v jednom z těchto případů neproběhl soud a nyní jsme ve stádiu, kdy musíme udržet v hlavě dva principy. Presumpci neviny, kdy na obviněné pohlížíme až do vynesení rozsudku jako na nevinné, a zároveň princip zvláštní zranitelnosti oběti, kdy platí, že pokud se někdo označí za oběť zločinu, musí na ni být jako na oběť pohlíženo, dokud se neprokáže opak. Je to mentálně dost náročný výkon a obvykle – podle sympatií – dokáže každý z nás ctít pouze jeden z nich.

Někoho tedy máme rádi a věříme v jeho nevinu, anebo je nám protivný a zastáváme názor, že činy spáchal. Pokud věříme obviněné osobě, jsou všichni, kdo proti ní vypovídají, lháři a určitě to dělají z nekalých úmyslů. Pokud je pro nás obviněná osoba nevěrohodná, chápeme všechna obvinění jako pravdu a potvrzení toho, co už jsme si dávno mysleli. Tento článek nechce nikoho mediálně lynčovat a nemůže ani shrnout fakta ke všem zmiňovaným kauzám. Jen chce upozornit na to, jak zvláštním způsobem funguje individuální i masová psychologie publika při sledování zpráv v masmédiích.

Nejprve jen drobné připomenutí, jakým způsobem se dá sledovat vývoj jakékoli podobné kauzy, a to i do budoucna. Obvinění ze sexuálního obtěžování, zneužití, útoku nebo přímo znásilnění jsou méně věrohodná v následujících případech. a) Jedna žena obviní více mužů z týchž činů, b) žena obviní bývalého partnera ze zneužívání jejích dětí, c) dívka s výchovnými problémy na útěku z domova obviní neznámého pachatele, d) žena obviní svého kolegu, s nímž bojuje o kariérní vzestup. V těchto případech policie zpozorní, protože i více než 30 % takových obvinění bývá falešných. Naštěstí je ale málokdy napáchána větší škoda, protože nesrovnalosti vyjdou rychle najevo a záležitost se většinou ani nedostane k soudu.

Kdy je naopak situace věrohodnější? Pokud je dotyčný muž postupně obviněn více ženami, které se navzájem neznají; média musela tyto ženy dohledat, oslovit, anonymizovat a ověřit, zda už takový příběh vyprávěly ve svém životě někomu jinému (partnerům, příbuzným a kamarádkám, přičemž tito svědci jsou rovněž věrohodní), ideálně již v době, kdy se událost stala, a léta ji líčí stejně. Vypátrané nebo anonymně přihlášené ženy si nečiní nárok na žalobu nebo odškodné. Jde jim primárně o to se svěřit a varovat ostatní. Vrcholným potvrzením bývá, pokud bylo jejich trauma odkryto při psychoterapii a žena musela několik let sbírat sílu, aby se s tímto zážitkem vyrovnala a byla schopná o něm mluvit veřejně. (Terapeuti, mimochodem, nemají žádnou oznamovací povinnost, ale naopak musí respektovat, zda je oběť připravená na konfrontaci.)

U Dominika Feriho, Jana Cimického i Pavla Trávníčka jejich případy odpovídají druhému modelu. Neznamená to, že jsou tímto automaticky vinní vším, co o nich dotyčné ženy řekly. Přesnou míru viny a neviny určí případné soudy, které se mohou táhnout, nebo nakonec vůbec neuskutečnit. Rozhodně ale není na místě výpovědi těchto žen zpochybňovat. Není opravdu vůbec divné, že obvinění a zpovědi přijdou po mnoha letech, to je naopak naprosto typické – zpracování traumatu trvá běžně deset let či více. Oběti samozřejmě vědí, že s odstupem času působí nevěrohodně, a proto s výpověďmi váhají; to je bohužel běžné. Čas hraje v jejich prospěch (vnitřní sílu) i neprospěch (negativní reakce okolí). Pouze necelých 10 % žen má dost síly, aby mohlo incident oznámit ihned.

Zároveň platí, že pokud by ženy chtěly na obviněních zbohatnout, mohly by toho dosáhnout mnohem rychleji a snadněji tím, že by přišly s výhrůžkou a nechaly si zaplatit za mlčení. Ostatně, případy Harveyho Weinsteina či Kevina Spaceyho stály přesně na tom, že dlouhá léta upláceli a umlčovali své oběti, až už to jednoho dne přestalo být únosné. Soudy trvají dlouho a prokázání viny není snadné ani v případě, kdy znásilnění skutečně proběhlo – většina obviněných vyvázne s podmínkou nebo bez trestu. Takže představa, že z úplně vyfabulovaných obvinění někdo získá snadné odškodné a odsouzení, nedává s ohledem na statistiky vůbec smysl.

Opusťme ale právní, policejní a psychologický žargon a perspektivu. Případ Pavla Trávníčka je něčím výjimečným z hlediska toho, jak se tvoří a boří mediální obraz. A k tomu jenom krátkou úvahu, jež na filmový web patří.

Je jisté, že i Dominik Feri hrál určitou roli mladého cool politika a Jan Cimický byl tím citlivým posluchačem s duší básníka. Jistě je tam vidět obrovský kontrast k tomu, z čeho jsou obviněni, ale jejich životy a kariéry splývaly s touto rolí. Snažili se je každodenně hrát a většinou i úspěšně. U Pavla Trávníčka jde o něco výrazně jiného. Nemá žádnou oficiální životní roli. Existuje v naší paměti jen díky rolím předešlým, dávno minulým a zcela fiktivním. Jsou to ony role princů z několika pohádek ze 70. a 80. let, přičemž si i z rychlého přehledu na jeho oficiálních stránkách uvědomíme, jak krátká a bezvýznamná kariéra to byla, mluvíme-li alespoň o celovečerních kinofilmech. Prakticky kromě Tří oříšků pro Popelku (1973) a Třetího prince (1982) nemá na svém kontě žádný hit nebo dlouhodobě oblíbený snímek a většina nemá ani nijak vysoké hodnocení na filmových databázích.

Image hezouna navíc mizí někdy od 90. let, kdy se objevily první šediny (které si vzápětí začal barvit) a v podstatě ho obchází několik generací filmových tvůrců, kteří nevěří v jeho charisma a talent na plátně. Trávníček přitom od 90. let podává vynikající výkony v dabingu – byl kongeniální v seriálu M.A.S.H., je naším Johnem Travoltou a Terencem Hillem (ani si neumíme představit, že by v češtině zněli jinak), skvěle mu jdou i Mel Gibson, Alain Delon, Jeff Goldblum, Jason Isaacs, Steve Guttenberg, Christian Clavier, Thierry Lhermitte, daboval překvapivě i Eddieho Murphyho, Franca Nera, Jeremy Ironse nebo Alana Rickmana. Nelze říct, že by u něj převládaly kladné postavy, výborně mu jdou i padouši, střídá pohodové sympaťáky i vyšinuté psychopaty a velmi věrně se blíží kvalitě originálů. Je jakoby srostlý s vizáží jiných, jako by sám ani nebyl. Jeho hlas ale vždy zůstává jemný, měkký a hladivý.

Fakticky je Pavel Trávníček „hlasem bez těla“, což je paradoxní vzhledem k tomu, že v Popelce je „tělem bez hlasu“, neboť byl kvůli tehdejšímu moravskému přízvuku předabován. Znamená to, že neexistuje žádná současná integrální a komplexní podoba Pavla Trávníčka jako nějaké role nebo postavy. Je spojovaný pouze s něčím, co je staré čtyřicet nebo padesát let! Jsou to již naprosto virtuální obrazy a chiméry, nic, co by mělo jakoukoli aktuální platnost. Poslední intenzivní zářez do kolektivní paměti se mu „podařil“ s televizní soutěží DO-RE-MI na přelomu 20. a 21. století, kde často vystupoval ve viditelně podroušeném stavu a svým slizkým lísáním děsil mnohé soutěžící i spolumoderátorku Sabinu Laurinovou. (Ta se za něj, mimochodem, v současné kauze nepostavila a lehce se od něj distancovala.) Z dnešního pohledu je již zcela nepochopitelné, jak mohl být Pavel Trávníček moderátorem čehokoli, jelikož nároky na profesionalitu za dvacet let poskočily na úplně jinou úroveň.

Zároveň si tím ale vybudoval pověst „herce z velkého světa“, který se potkává s těmi nejobyčejnějšími a někdy až nejubožejšími lidmi z ulice; někoho, kdo je svědkem a průvodcem k tomu, aby si dotyční užili svých pět minut slávy. V jeho moderátorském chování bylo více pózy a jakéhosi odcizeného fanfarónství než autentické vřelosti, ale to by samo o sobě nevadilo. A ani to není důkazem čehokoli dalšího.

Každopádně je fascinující číst si diskuse pod články, v nichž ženy líčí traumatické zážitky s ním. Stojí tu proti sobě „náš Pavel“, „náš princ“, „náš zájezdní umělec, co byl u nás v kulturáku“ a anonymní harpyje, co si „vzpomněly pozdě“. (Je jedno, že články jasně popisují, že si nevzpomněly teď, ale nemohou na to zapomenout dvacet let a líčily to mnoha dalším lidem, jen dosud ne médiím.) Jistě nelze odvozovat celkovou náladu společnosti z internetových diskusí, ale ta nedůvěra byla až zarážejícím způsobem drtivá – ze stovek příspěvků bylo 90 až 95 % intenzivně nenávistných vůči ženám, co si „dovolily se ozvat“. Slízla to první oběť, druhá i třetí, s maximální sprostotou a touhou je umlčet. Vlna agrese se navalila i na terapeutku první oběti, která médiím poskytla rozhovor, v němž jasně líčí, na základě čeho o výpovědi své klientky nepochybuje.

U Dominika Feriho ani u Jana Cimického taková podpora nebyla – veřejně vyjadřované názory na ně byly rozděleny vskutku půl napůl a s přibývajícími informacemi se postupně přehouply mírně na stranu obětí. U Pavla Trávníčka se za dva týdny názor veřejnosti neposunul, za vším byla spatřována jen pomsta, zapšklost a zištnost. Člověku při čtení těchto „diskusí“ velmi jasně docházelo, proč oběti sexualizovaného násilí nechtějí vystupovat veřejně a prozradit svou identitu, a zpětně si uvědomí, jak obrovskou odvahu musely mít ty ženy, jež to udělaly před více než čtyřmi lety, kdy se naplno rozjelo hnutí MeToo.

Opět – zcela bez určování, co se přesně kdy stalo, je zajímavý až tento bod obratu. Třetí týden kauzy přichází deník Extra.cz, jenž celou investigaci rozpoutal, se souborným článkem, kde se k Pavlu Trávníčkovi vyjadřují jeho bývalé partnerky – herečka Simona Stašová, Helena Dytrtová a Olga Želenská. Už tu nebylo osahávání, masturbace nebo vynucený orální sex, ale domácí násilí – facky, škrcení, útoky nožem, pokus o vyhození z okna; vždy pod vlivem alkoholu. (Informace přitom nebyly zcela nové, většina pocházela již z dob jeho sedmdesátin v roce 2020.)

A tady někde přichází zlom. Ženy mají tváře a jména. I s nimi si dovedeme spojit jejich role, image, projev, naturel. Nejsou anonymní, mají vlastní kariéru, nesou si dlouhodobé následky, mají třeba i potomky ze společného soužití. Nejde o nich mluvit jako o zlatokopkách, které nyní po Pavlu Trávníčkovi něco chtějí, naopak po něm nechtějí už nic, hlavně chtějí zapomenout. Maska rolí fiktivních postav padá a najednou je tu člověk mimo filmové a televizní reflektory.

Je v tom ponaučení pro nás všechny. Hájíme jenom své sny, přeludy, domněnky a ideály. Nejsme často schopní vidět komplexní osobnosti ze všech stránek, ale jen příliš jednorozměrné hrdiny či padouchy. V mediálních kauzách nehájíme reálné lidi, ale vlastně sami sebe – naše vzpomínky, naše dětství, mládí, první touhy. Téměř každá žena chce svého prince a věří, že na ni někde čeká, že bude krásný, že ji bude chránit, že jí poskytne bohatství a pozvedne ji z nuzného do královského stavu, a přitom se díky ní sám trochu polidští nebo přiblíží obyčejným lidem. Sestoupí z nebes a poklekne před ní, ona bude sedět na koni a teprve poté spolu odjedou v sedlech, už na stejné úrovni. Těžko říct, co Pavel Trávníček přesně symbolizuje pro muže, kteří ho hájí – snad nabytý status, kdy si coby slavný muž může dovolit mít jakoukoli ženu a je mu dovolena i trocha násilí, protože „ony to přece beztak chtěly“.

Není příjemné pomyšlení, že na to, aby vás někdo bral vážně, nesmíte být jenom fanynka, ale musíte být sama známá a oblíbená. Tento neúprosný mediální zákon zhoršuje náš úsudek a vyžaduje značné úsilí se takovým klamům vyhnout.