Esmeralda, Milagros nebo Paloma – vzpomínka na dobu, kdy byly v módě telenovely

Od toho roku jich také české soukromé televize odvysílaly nejvíce a jednu dobu patřily i mezi jejich nejsledovanější pořady. Televize Prima proto dokonce natočila dvě čistě české telenovely – Rodinná pouta (2004 – 2005) a Ošklivku Katku (2008 – 2009), přičemž druhá z nich byla adaptací původní kolumbijské předlohy, kterou uváděla televize Nova a která u publika slavila velký úspěch. Od roku 2005 začal ale zájem o tento žánr ochabovat a od roku 2009 je české televizní stanice postupně přestaly vysílat. V současné chvíli se v jejich programech objevují velmi vzácně. Navíc místo latinskoamerických se spíše objevují turecké. Za všechny můžeme jmenovat Velkolepé století, Zasněná láska nebo Tisíc a jedna noc.

Největší zájem o tento specifický, původně rozhlasový žánr propukl s premiérou mexické telenovely Esmeralda, kterou začala v roce 1999 pravidelně uvádět Nova a vyprávěl o chudé slepé dívce, která se zamiluje do bohatého muže José Armanda a připomínal tolik oblíbenou pohádku o Popelce. Pořad byl u publika natolik úspěšný, že se dokonce přesunul do hlavního vysílacího času. V hlavních rolích se objevili Leticia Calderón (Esmeralda) a Fernando Colunga (José Armando) a příběh jejich komplikované a osudové lásky se vešel do sto třiceti sedmi dílů.

Po Esmeraldě ale připlula na české obrazovky živelná pohroma v podobě Natalie Oreiro, jejíž telenovely patřily mezi nejžádanější. Za všechny mohu jmenovat Divokého anděla (1998, dvě stě sedmdesát dílů, partnerem byl Natalii Facundo Arana), Kachorru (2002, sto padesát dílů, v hlavních rolích vystupovali Natalia Oreiro a Pablo Rago) nebo Jsi můj život (2006, dvě stě třicet jedna dílů a opět dvojice Oreiro – Arana). Vynechat ale nemůžeme ani další telenovely s jinými herečkami jako Rosalindu, Ošklivku Betty, Yaga, syna džunglenebo Opravdovou lásku, Mou tlustou Valentýnu a Hříšnou lásku.

Čas uvádění telenovel byl většinou každé všední odpoledne, nejčastěji se vysílaly po jednom či dvou dílech. I tak sledování takové telenovely zabralo neuvěřitelné množství času (viz výše uvedený počet epizod). Než tedy člověk přišel na to, že stačí nakoukat zhruba prvních deset nebo dvacet dílů a pak posledních deset, aniž by o něco podstatného přišel. Pokud ale potřeboval vypnout a úplně si vyčistit hlavu, byla to paráda.

A proč? Inu telenovely přinesly zcela novou podobu romantické zábavy. Děj a osudové zkoušky, kterými museli hlavní hrdinové projít, než se dočkali vysněného šťastného konce, byly mnohdy překombinované a neustále ho natahovaly, ale přesně o to u televizního románu jde. Má být dlouhý, napínavý. Přitom základ byl například stejný jako oblíbené seriály Ptáci v trní, Dallas nebo podobné pořady – kombinace intrik, zrady a lásky. V telenovelách ale byla vždy přítomná naděje a trošku i nadhled, na rozdíl od mnohem vážnější zábavy.

Všichni se v nich navíc snažili za každou cenu poslouchat své srdce navzdory rozumu. Muži běžně plakali, pro svou vysněnou dívku byli ochotní udělat cokoli, a i když ji třeba i několikrát zradili, nikdy ji nepřestali milovat. Ženy byly připravené se srdcem na dlani jim odpustit. Zároveň ale právě tyto příběhy ukazovaly sílu ženské postavy. Všechna ta hoře, bolest a životní zkoušky hrdinku nikdy neporazily, protože vždy našla opět sílu bojovat a dojít si pro své životní štěstí. Jednalo se tedy vlastně o jistou ženštější, feminističtější verzi pohádky plnou emocí, ke kterým mají ženy blíže. Když se zeptáte ženy, zda manželství z rozumu nebo raději jedna bláznivá láska plná vášně a opravdového citu, který ale může časem zmizet, většina vám odpoví, že raději milovat, i když třeba jen krátce, než vůbec. A takové jsou i hrdinky telenovel - touží po lásce, váží si jí a nebojí se za ní bojovat. Jsou ale i samostatné a odvážné, nebojí se jít si za svým cílem.

Jelikož ale byly telenovely velmi populární mezi ženami, začaly si jejich tvůrci uvědomovat, že mohou divačky i ovlivňovat a vzdělávat, zvláště pak v oblasti zdraví, emancipace či aktuálních sociálních témat. Některé epizody tak byly čistě edukativní. Nejvíce to bylo patrné na seriálech americké produkce, neboť zde lze najít počátek všech těchto seriálů – díky vzniku soap oper.

Soap opera vznikla původně jako rozhlasový žánr ve třicátých letech 20. století, kdy se v USA v dopoledním čase vysílaly deseti až patnáctiminutové epizody pořadů určených především ženám v domácnosti. S tím souvisí ustanovení termínu „soap (mýdlová) opera“. Tento název pro nový žánr se v médiích ustanovil v roce 1939. Poukazuje na typ divaček, které se při poslechu a později při „sledování“ věnovaly především pracem v domácnosti. Navíc je zpravidla produkovaly či sponzorovaly firmy vyrábějící hygienické a čistící prostředky. Na začátku padesátých let se v USA vysílalo sedmdesát soap oper v denním vysílacím čase. Vysílání poslouchala zhruba polovina všech žen v domácnosti. S nástupem nového média – televize – přišly také první televizní soap opery. Protože se soap opery ukázaly být výhodným nízko-nákladovým formátem, jejich počet začal rychle stoupat. Tvůrčí týmy nejprve sahaly po osvědčených rozhlasových soap operách, které převáděly do obrazové podoby – jejich úspěch tak byl předem zaručen. První dvě vznikly v roce 1944, kdy společnost Lever Brothers sponzorovala televizní verze dvou velmi úspěšných rozhlasových soap oper – Big Sister a Aunt Jenny‘s True Life Stories.

Soap opery mají zpravodajskou strukturu, slovo zde dominuje nad obrazem. Dominance zvuku je dána především faktem, že ženy mohou při „sledování” stále vykonávat domácí práce, přičemž zaměstnávají převážně jeden ze smyslů – sluch. Stačí čas od času zkontrolovat scénu na obrazovce, která je většinou téměř neměnná a statická – opakují se prostředí (ordinace, bar, domácnost hlavních hrdinů, nemocnice – většina tedy v interiérech), dramatické vrcholy děje navíc do‑ provází jasný hudební doprovod a sada znělek, které upozorňují na rozdílné emoční naladění jednotlivých míst – publikum tak může sledovat právě tu část epizody, kterou preferuje (romantická sekvence, dramatická sekvence, komická sekvence apod.). Charakteristikou soap opery je především nikdy neuzavřená narace a orientace na současná témata s důrazem na rodinnou problematiku.

Je ale třeba rozlišovat mezi soap operou a telenovelou. Příběh telenovely se uzavírá po ukončení jedné řady, zatímco soap opera může být nekonečná, telenovela navazuje postupně z dílu na díl, celý příběh je tak naporcovaný do několika desítek (či stovek a zřídka dokonce tisíců) částí, které směřují k jasnému (šťastnému) konci.

Telenovely a soap opery vytvářejí v televizních schématech prostor pro reprezentaci žen. Kromě toho, že zvýznamňují samotnou existenci žen také demonstrují jejich dovednosti a podporují jejich úhel pohledu. Ženské postavy nejsou v těchto pořadech předváděny stejně, prezentují různé aspekty „ženské“ zkušenosti. Divačky se mohou identifikovat s různými postavami, které sice tendují k dobrému či špatnému charakteru, nicméně nuance jejich zobrazení jsou odlišné a souvisejí s rodinou a s komunitou, z nichž vycházejí. Tyto postavy mohou více či méně rezonovat s požadavky divaček na kvalitní společenské vazby a vztahy.

Ženy v USA byly prostřednictvím hrdinky seriálu Guiding Light osmělovány chodit na mamografické vyšetření, v důležitých rolích se zde objevily první afroamerické herečky a v britských soap operách se dějové linky a zápletky postupně začaly odvíjet také od třídních, etnických a věkových rozdílů i queer emoční a sexuální orientace. Společnost se měnila a bylo zapotřebí na to reagovat. I dnešní telenovely si tak sice zachovávají ráz pořadu určeného především ženám, ale počítají už s mnohem šířeji definovaným publikem, protože by bylo naivní domnívat se, že se na ně opravdu dívají pouze ženy.

České publikum ale bude mít telenovely asi i nadále spojené hlavně s Latinskou Amerikou a tolika oblíbenými pořady, jakými Esmeraldanebo Divoký anděl byly, stejně jako s jejich představitelkami. A jak se dnes vlastně mají? Leticia Calderón žije v rodném Mexiku a letos oslavila padesáté třetí narozeniny. Po narození synů se už herectví nevěnovala tolik jako před založením rodiny. Jedním z důvodů je i to, že její starší syn se narodil s Downovým syndromem, takže mu herečka věnovala veškerou péči a dokonce o výchově dětí s Downovým syndromem napsala knihu. Herecky aktivní je ale dodnes. Minulý rok například natočila novou telenovelu Imperio de mentiras, kde ztvárnila hlavní zápornou roli. Její herecký partner Fernando Colunga letos slavil padesát pět let a v telenovelách účinkuje celou svou hereckou kariéru, od roku 2016 se mu ale tolik nedaří a žádný nový seriál nenatočil. Je svobodný a bezdětný.

Natalia Oreiro se svým manželem vychovává syna a stále se věnuje nejen herectví, ale i hudbě. Působí nejen v Latinské Americe, ale i v Rusku, kde je stále nesmírně populární, což je i důvod, proč letos se svým synem získala ruské občanství. Facundo Arana – blonďatý Ivo z Divokého anděla – letos oslavil 49. narozeniny a herectví se již nevěnuje. Ve své kariéře dal přednost hudbě a spolu s manželkou vychovává tři děti.