Recenze: 12 Minutes – nezvyklá hra s časovou smyčkou a hvězdným obsazením

Celkový vývoj trval poměrně dlouhou dobu. Pracovat se na ní začalo už někdy v roce 2014 a během toho prošla řadou příběhových i designových změn. Tvůrce námětu a hlavní designer Luis Antonio už se podílel kupříkladu na hře The Witness (2016), kde jste museli řešit hádanky, abyste odkryli příběh, ale na řešení a jeho způsob jste museli přijít sami. Což se děje přesně v 12 minutes…

Hra těží z jednoduché, ale velmi účinné zápletky. Jako hlavní hrdina přicházíte do bytu, kde vás vítá manželka, a následně usedáte ke stolu, než vám hezký večer znepříjemní jakýsi muž, který tvrdí, že je policista, a vtrhne dovnitř. Sváže vaši ženu i vás a následně vás chladnokrevně zabije. Vtom se ovšem nacházíte zpátky o 10 minut a jako hlavní hrdina musíte zjistit, co se to sakra děje.

Časová smyčka je téma velmi vděčné nejen na herním poli. Sám autor hry nijak neskrývá inspiraci ve filmech, dokonce na některé i odkazuje. Například kobercem z Osvícení či pohárkem s názvem Groundhog (Groundhog Day –Na hromnice o den více).

Příběh samotný připomíná svým stylem právě oba zmíněné filmy a vydává se k psychologickému krimi thrilleru, skoro hororu. Přičemž minimálně v prvních několika smyčkách mu to vychází a je velmi tajemný, poutavý a atmosférický. Postupně prostřednictvím dialogů odkrýváte různá vodítka a dáváte dohromady příběh, který není tak banální, jak se může z původní premisy zdát. Bohužel celkový zážitek sráží ovládání, které je ze začátku dost krkolomné.

Jedná se totiž o seshora snímanou point-and-click adventuru, kde postava chodí tam, kam klikáte. Podobným stylem sbíráte i herní předměty k vyřešení příběhu. Samotná hratelnost ale může být svým způsobem odstrašující, hlavně pokud hrajete na konzoli. Proto doporučuji, pokud možno, sáhnout po počítačové verzi. Hra totiž není vůbec náročná na požadavky vašeho stroje a s trochou ubrání detailů si ji užijete i na méně výkonných strojích.

Problém s konzolovým ovladačem totiž může nastat v situacích, kdy vás hra přímo nutí být rychlý. O čas tu jde v prvním případě a vy nesmíte ztrácet ani sekundu. Proto vás v některých momentech může trochu deprimovat, když kvůli pomalému joysticku nestihnete udělat něco tak rychle, jak jste zamýšleli, a hra vás přinutí sjet to celé znovu.

Původní koncept tomu přitom taky moc nenahrával a je dobře, že se tvůrci rozhodli pro třípokojový byt, namísto původně plánovaného městečka, ze kterého se posléze stal jen dům, poté velký byt a nakonec to, co vidíme teď. Časové rozmezí mělo být původně také rozsáhlejší a operovat dokonce s 50minutovou smyčkou (která měla představovat jeden den), načež se později změnilo na 12 minut.

Což byl rozhodně dobrý tah, protože další problém může nastat zhruba od půlky hry. U tohoto typu adventur je v celku běžné, že se občas zaseknete. Buď váš plán nevychází, jak jste si vymysleli, nebo vůbec nevíte, jak dál pokračovat, proto nezbývá nic jiného, než sjíždět smyčku znovu a znovu. Představa, že takovým způsobem musíte absolvovat 50 minut, by byla skoro nemyslitelná. A ač se to tak nemusí jevit, i těch 10 minut je poměrně dlouhá doba. Existují sice způsoby, jak se dá děj trochu urychlit až k určitému bodu, ale i tak začne být opakování docela frustrující, takže sklouznete k myšlence najít si nějaký návod na internetu.

Taktika pokus – omyl je v pozdějších fázích dost nekompromisní a často jsou rozhodující detaily, které děj posunují dál, lehce přehlédnutelné. A budu k vám upřímný, i já jsem musel sáhnout pro návod, protože jsem sice důležitý předmět sebral, ale na rozdíl od jiných, ke kterým měla postava vždy nějakou poznámku, k tomuto mlčela. Považoval jsem jej za nepodstatný designový prvek, několik desítek minut jsem ho ignoroval a zbytečně se trápil. Něco podobného se mi stalo i s finálním rozuzlením příběhu, kdy musíte jeden předmět použít v určitý moment a za určité situace, na což bych bez návodu také nepřišel.

Když už mluvím o interaktivních předmětech, do kapsy jich narvete tolik, kolik jich dokážete najít, nijak vás to neomezuje, včetně možnosti mít v kapse hrníček s vodou. Tady už ovšem zabředám do trochu jiných vod a rozhodně se nejedná o prvek, který by nějak výrazně rušil.

Předmětů navíc není moc a je snadné je najít. Hlavním posuvníkem děje jsou ovšem dialogy a tady hra nejvíc trpí. Jedete-li nějaký dialog poněkolikáté, začne to být opravdu otrava. Je zde sice přidána možnost zrychlení dialogů, ale vysvětlovat něco znovu a znovu stejným způsobem je i tak dost ubíjející.

Ony vůbec postavy někdy jednají unáhleněji, než by v dané situaci bylo logické, jindy jsou naopak až moc důvěřivé. Pokusím se vyzradit co nejméně, ale například moment, kdy se snažíte manželce vysvětlit, že jste v časové smyčce, vám uvěří díky něčemu, co by se dalo s trochou snahy a píle zjistit i bez časové smyčky. Načež vám hned nato vyzradí poměrně důležitou informaci pro příběh, kterou by si ale v tomto případě nechala pravděpodobně pro sebe. Podobným stylem se občas odehraje něco podobného s policistou. Což mě přivádí na…

Na herecký casting lákal marketing úplně nejvíc. V hlavních rolích se objevil James McAvoy (mladší verze Xaviera z X-menů), Daisy Ridley (Ray z nových Star Wars) jako jeho žena a policistu namluvil Willem Dafoe (Goblin ze Spidermana od Sama Ramiho). Všichni tři se snaží a je radost je poslouchat, navzdory pár krkolomněji napsaným dialogům.

Nakonec se ještě vrátím k příběhu. Mluvit o něm bez spoilerů nejde a obecně platí, že čím méně víte, tím lépe. Proto apeluji na ty z vás, co ještě váhají, aby hru alespoň vyzkoušeli (pokud si pořídíte Xbox Games Pass, kde první měsíc stojí 25 Kč, získáte přístup nejen k tomuto titulu zdarma), a ač se to nemusí zdát, byl jsem ze hry svým způsobem nadšený, protože 12 Minutes má velmi zajímavý a poutavý příběh, jemuž nelze upřít efektivnost (i když ke konci trochu vyhrocená). Pracuje chytře s časovou smyčkou, kdy do sebe na konci všechno krásně zapadne. A snad neprozradím moc, když řeknu, že je zde i zajímavě objasněno, proč se časová smyčka děje a co je jejím účelem.

Na poli indie her jde o sakra dobrou práci, které odpustím pár technických chyb a občasnou krkolomnost v rámci děje. Ve výsledku se hra totiž nebojí operovat s dospělými tématy i jistou dávkou kontroverze. Věřím, že těm trpělivým dokáže přinést velmi zajímavý herní zážitek, který díky krátké herní době a dostatku způsobů hraní může zabavit i napodruhé.

Hodnocení: 70 %

PS: Pokud umíte anglicky, doporučuji autorův vývojářský blog, kde se o zákulisí hry dozvíte mnohem víc.