Pět důvodů, proč je Útok z hlubin nejzábavnějším a zřejmě i nejlepším žraločím filmem od dob Čelistí.
Útok z hlubin natočil roku 1999 finský režisér Renny Harlin, jenž se těžce oklepával ze svého megapropadáku Ostrov hrdlořezů, zkompletovaného o tři roky dříve. Snímek s béčkovou premisou pojednává o vědeckém projektu na mořské základně, jehož cílem je extrahování proteinových látek z mozku žraloků. Ty by podle bioložky Susan McCallisterové (Saffron Burrows) mohly výrazně pomoci ve vývoji léku proti Alzheimerově chorobě. Ušlechtilý výzkum se ovšem mění v boj o přežití poté, co laboratoř poničí tropická bouře, která uzavře skupinku pracovníků v betonovém, vodou zatopeném labyrintu. Kromě stoupající hladiny vody se však přeživší musí vypořádat také s několika krvelačnými žraloky, jimž procedura McCallisterové značně navýšila inteligenci.
Námět tedy slibuje přehršel hororových vibrací pro ty diváky, kteří v reálném životě nezapřou svůj respekt k zubatým mořským predátorům a navrch jim způsobuje husí kůži také představa klaustrofobických chladných prostorů. Útok z hlubin ovšem nestaví na hutné atmosféře Čelistí, nýbrž servíruje jednu strhující akční sekvenci za druhou a nenechává sledujícího na pochybách, že i nadnesené béčkové hašteření se žraloky může být ryze napínavé, vynalézavé a zábavné. Zde je pět důvodů, proč byste mu měli dát i navzdory četným logickým dírám a slabším efektům šanci.
1. Nebere se smrtelně vážně
Tento argument sice v dnešní éře Žraločích tornád a několikahlavých predátorů sám o sobě neobstojí, ale v případě Útoku z hlubin je jeho občasný komediální nádech jednoznačně pozitivním jevem. Renny Harlin sice natočil třeba výborného a veskrze seriózního Cliffhangera, ovšem většinu devadesátých let strávil u akčních příběhů s nezpochybnitelným smyslem pro humor - příkladem budiž druhá Smrtonosná past s hláškujícím Brucem Willisem nebo Dlouhý polibek na dobrou noc, kde uvolnění obstarával Samuel L. Jackson. Zde je příběh vystavěn kolem variovaných únikových scén a velmi krvavých úmrtí, ovšem scénář nezapomíná na to, že premisa se superchytrými a dokonce i couvajícími žraloky je přitažená za vlasy a že nejde o hluboké lidské drama. Humor obstarává především postava kuchaře v podání bývalého rapera LL Cool J - ten se před dotírajícím žralokem v jednu chvíli schovává v obrovské troubě, kterou důmyslný predátor nastaví na vysokou teplotu. Vtipně však vyznívá ještě jeden aspekt, s nímž volně navážeme na druhý bod.
2. Nepředvídatelnost a překvapivost úmrtí
Jak to tak ve filmech se žraločími antagonisty bývá, sem tam umře nějaký lidský nešťastník. A opravdu si nevybavuji jiný film z kategorie 'creature feature', v němž by posloupnost a nástup úmrtí působily tak překvapivě. Obsazení tvoří už tehdy relativně známí herci, doplnění hvězdou v podobě Sama Jacksona, ovšem Harlin dává opakovaně na vědomí, že opravdu nikdo nemá vyšší šanci na přežití než ostatní. Obzvláště jedna scéna skonu v čelistech žraloků je natolik nečekaná, až se stala okamžitě kultovní. A navzdory prvotnímu šoku jde o poměrně zábavný moment, který hravou náturu snímku jen podtrhuje.
3. Zasazení děje a práce s prostorem
S filmovými žraloky jsme se už setkali u prosluněných pláží, v benátských kanálech, ve vzduchu i v městských metropolích, ale i v tomto ohledu je Útok z hlubin originální. Zasazení do zatopených laboratoří, v nichž nechybí obrovská prosklená okna, úzké a hluboké tunely či perfektně vybavené kuchyně nabízí spoustu možností k útěkům na poslední chvíli, s nimiž si tvůrci po většinu času ví rady. Střety se žraloky jsou časté a právě díky možnostem prostředí také kreativní, byť se opět musí brát s potřebným nadhledem. Postavy navíc čelí časové tísni a musí se včas dostat nad hladinu, tudíž jsou jejich neustálý pohyb a změny prostředí smysluplné.
4. Úcta a zábavná pomrkávání k tradicím subžánru
Jakožto zástupce 'animal horror', tedy subžánru nasměrovaného k popularitě právě ČelistmiStevena Spielberga, má Útok z hlubin v zádech více než dvě desetiletí všemožných, z velké části béčkových a exploatačních hororů se zvířaty. A stejně jako řada populárních snímků devadesátých let se nezdráhá své vzory v lecčems napodobovat a uctívat. Titulní hrdina v podání Thomase Janea je tedy symbolem neohroženého hrdiny z osmdesátých let, jenž si žraloka dokáže s chladnou hlavou osedlat, jednotlivá úmrtí jsou velmi brutální a krvavá a je přísně dodržován koncept 'survival' dobrodružství. A například k Čelistem se odkazuje opravdu ve velkém - objeví se naprosto shodná dopravní značka, již Brody (Roy Scheider) s Hooperem (Richard Dreyfuss) vytáhli z žaludku chyceného žraloka v prvních Čelistech, a zdejší predátoři jsou zabíjeni ve stylu, který je fanouškům slavné série rovněž známý (jeden je vyhozen do vzduchu, jiný doplatí na elektřinu v kabelech). Tenhle snímek zkrátka stvořili lidé, kteří mají o žánrových tradicích velký přehled a nebojí se je citovat, popřípadě pozměnit ku prospěchu překvapení.
5. Skvělé obsazení a dravé tempo
Útok z hlubin opravdu netrpí 'přemyšleností', má dynamickou expozici a brzy uzavírá titulní postavy v popisované a nezáviděníhodné situaci. Lidští hrdinové jsou zaškatulkováni podle typických charakterových vzorů, od drsného dobrodruha přes zarputilou vědkyni až po rozvážného milionáře, ale do karet jim hraje obsazení sympatickými a lehce zapamatovatelnými tvářemi. Vedle vždy skvělého Jacksona, proklatě sexy Burrows, hláškujícího LL Cool J a charizmatického Janea zde vystupuje také Stellan Skarsgard nebo Michael Rapaport, což je sestava, již žraloci na jídelní menu opravdu nedostávají každý den. A která se značnou měrou podílí na výsledné zábavě, již dozajista ocení každý fanoušek, nezatížený přehnanými nároky na realismus. Kdepak ty devadesátkové sněhy jsou..