Téma: Lidé jsou od přírody morbidně zvědaví. Potvrzení toho, že je jedna epizoda seriálu Černé zrcadlo částečně o vás
Poslední epizoda čtvrté série Černého zrcadla (2011) se nazývá Black Museum. V ní se jistá mladá žena dostane do unikátního muzea, ve kterém jsou všemožné technologické vychytávky, přičemž každá z nich má vlastní příběh. V onom muzeu lze však nalézt i technologie (a tudíž i odkazy) z předešlých epizod. Přidejte k tomu ještě fakt, že muzeum má název „Černé muzeum“, díky čemuž si už divák může uvědomit, že tématem celé epizody by mohl být celý seriál. Mnohem zajímavější důkaz však lze nalézt v prvním vynálezu, který je hlavní hrdince představen. A spolu s ním i příběh, který je s ním spojen.
Příběh prvního vynálezu vypráví o doktorovi jménem Peter Dawson, který si nechá voperovat implantát, díky kterému dokáže cítit stejnou bolest svých pacientů. Stačí jistému člověku navléct na hlavu elektronickou síťku, která je s doktorovým implantátem propojena. Díky tomu může doktor přesně určit, co se s pacientem děje, protože přesně cítí jeho bolest a zdravotní problémy. Po počátečním úspěchu však jeden z pacientů zemře ve chvíli, kdy má na sobě doktorovu síťku. Doktor poté sice jen upadne do bezvědomí, ale po probuzení se v něm něco změní. Začne být na bolesti závislý. Následně tak začne zanedbávat své doktorské povinnosti a nechá své pacienty schválně déle trpět, aby se jejich bolesti co nejvíce nabažil. A to až do takové míry, že začne ubližovat i sám sobě. Jeho touha po simulované bolesti nakonec zajde do takových extrému, že najde a zabije bezdomovce, kterému po nandání elektronické síťky vyvrtá vrtačkou hlavu, což mu přinese pocit blažené bolestné euforie.
Osobně však v tomto příběhu vidím jistou symboliku a odkaz na vztah, který má fanoušek s Černým zrcadlem. Ten seriál je krutý a nemilosrdný. Téměř každá epizoda nekončí dobře, přičemž téměř v každé z nich čeká na diváka psychická nálož, kterou následně musí vydýchat. Ale v tom také tkví zakopaný pes. Je to zároveň přesně ten důvod, proč seriál tak zbožňujeme. Je vědecky dokázáno, že lidé jsou od přírody morbidně zvědaví. Když koukáme na zprávy, mnohem víc nás zajímají autonehody a násilné demonstrace, ne nějaká informace, že ve Vítkově se otevřel nový kostel. Také to je důvod, proč slaví takový úspěch třeba filmová série Saw (2003). Ne kvůli psychologickému formátu prvního dílu, ale kvůli explicitnímu násilí, které se každý další díl snažil nějakým způsobem překonat. Lidé milují utrpení v médiích. Ale pouze jako diváci.
A to samé platí pro Černé zrcadlo. Doktor Peter Dawson představuje fanoušky seriálu, jeho elektronická síť představuje audiovizuální zážitek z každé epizody a doktorovi pacienti a oběti představují samotné epizody. Když jsme jako fanoušci viděli prvních pár epizod z první série seriálu, bylo nám při sledování úzko a těžko. Svým způsobem jsme sdíleli utrpení a bolest hlavních postav z jednotlivých epizod, ale zároveň se to nedělo skutečně nám, byla to jen iluze, kterou filmy a seriál dokážou divákovi vnutit. A když daná epizoda konečně skončila, veškerá ta simulovaná bolest byla fuč. Ale my jsme seděli pořád v bezpečí na svých gaučích, přičemž náš život se ani trochu nezměnil. Byl to hrozivý zážitek. Ale zároveň skvělý. A vy ho chcete prožít ještě jednou. Víte, že to bude zase nakládačka na mozek, že vás další epizoda opět něčím znechutí, že se budete na jejím konci cítit hrozně, ale zároveň to milujete. Je to důvod, proč jste si ten seriál oblíbili. A tak si hned pustíte další epizodu. A po ní další. A pak další. Celý doktorův příběh se tak dá symbolicky považovat za vznik morbidně poutavého vztahu mezi fanouškem a seriálem, který může mít čím dál větší nároky. Tato teorie samozřejmě není potvrzena, přičemž je rozhodně možné, že je zcela mimo, ale vzhledem k tomu, že celá epizoda Black Museum odkazuje na celkový seriál jako takový, jistá naděje by tam být mohla. Ale kdo ví.
Jste také morbidně zvědaví fanoušci Černého zrcadla?