Mělo jít o hity, místo toho skončily v propadlišti dějin: velké rodinné filmy devadesátek, na které už si dnes nikdo nevzpomene

Následující článek rozhodně nemá být nějakým výběrem propadáků. Jak jsem ale tak v rámci covidového filmového sucha brouzdal v paměti a třídil si vzpomínky na své počáteční návštěvy kina v polovině devadesátých, narazil jsem hned na několik velkých rodinných filmů z tehdejší doby, u kterých mi došlo, jak moc časem zapadly prachem. Tak proč si je trochu nepřipomenout... že jsou tam tři adaptace seriálů je pouhopouhá náhoda.

Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, že mohl být v první polovině devadesátek teenager jednou z největších hvězd Hollywoodu. Macaulay Culkin ale opravdu takový status držel a každý film, v němž se měl tehdy objevit, okamžitě platil za očekávaný projekt. Vaz mu zlomil rok 1994, kdy natočil hned tři průšvihy - a jedním z nich byl Vládce knih,ambiciózní projekt kombinující hraný a animovaný film. Příběh strašpytlíka, který se během prudké bouře schová v knihovně a následně se propadne do světa animované fantazie, působil jako trefa do černého. Ostatně, tehdy ještě velké kreslené filmy byly vzácnost, a k tomu největší dětská hvězda té doby a vykradený základ z veleoblíbeného Nekonečného příběhu. Výsledek ale zapadl již v době premiéry. Mdlá animace, pramalá atmosféra, zkrátka tuctový spotřební produkt, kde vůbec nezafungovala magie. Velká škoda.

Flintstoneovi to svého času schytali za to, že se v rámci hereckého projevu až příliš snažili vystihnout slavný kreslený seriálový předobraz. To ale oko dětského diváka netrápilo a jde o zdaleka nejzábavnější kousek z těch, jimž se věnuje dnešní speciál. S odstupem času je navíc třeba uznat, že si Flintstoneovi skončit v zapomnění nezaslouží. Mají skvělý casting, i po letech jsou znát produkční kvality (ten film opravdu příliš nezestárl) a nechybí mu určité kouzlo rodinných filmů Stevena Spielberga (který se zde ostatně podílel na produkci jako Steven Spielrock). Flintstoneovi v kinech vydělali, i přesto si ale dnes na jejich první hrané celovečerní dobrodružství málokdo vzpomene. Pokud jste každopádně film neviděli (nebo naopak viděli už hooodně dávno), zkuste ho oprášit. Tenhle kousek si zaslouží druhou šanci.

Film, jehož průměrnost dokonale vystihuje to, že nezapříčinil žádnou pořádnou mánii. Částečně inteligentní hmota ve formě zeleného slizu, který komicky dovádí a může různě měnit tvary, přitom měla potenciál spustit celosvětové šílenství. Snaha tady byla (přirozeně se před premiérou objevily jako merch hračky v McDonaldu), Robin Williams v hlavní roli táhnul jako tehdy málokdo a i když tržby nebyly nejmenší, snímek z povědomí rychle vyšuměl. U Disneyho to zkrátka pohnojili a místo, aby spustili novou sérii, natočili film, který stavěl na roztržitém Williamsovi a CGI želé a víc... nic. Dívat se na film určitě dá, ale podobně stavěné Jumanji nabídlo podstatně větší porci nápadů a zábavy a proto se klasika stala z něj a ne z Flubbera.

Počkat, dva roky starý seriál Netflixu je podle filmu? Kdepak, je to ještě složitější. Celovečerní verze příběhu rodiny Robinsonů totiž vychází z prapůvodního seriálu z roku 1965. Ten byl znám hlavně v Americe, takže snímek z roku 1998 byl pro mnohé prvním seznámením s touhle rodinkou. A bylo to hodně divoké. Tuna kvalitativně rozkolísaných efektů, neuvěřitelně zpatlaný děj, Přátel jako hlavní akční hrdina (pokoušel se o něco, co by dnes dokázal prodat možná Chris Pratt) a Gary Oldman v roli morfujícího záporáka. Ztraceni ve vesmíru už v době premiéry působili jako neskutečný dramaturgický bordel a diváci film nechali propadnout. Dnes není o nic lepší, ale aby někdo vynaložil 80 milionů dolarů na podobnou sci-fi zhovadilost, to už se moc nestává. A právě proto stojí film za pozornost, jakkoli je větší zábava vzpomínat na jeho jednotlivé scény než je opravdu sledovat.

Byly doby, kdy český dabing ještě opravdu něco znamenal a stačil i jediný "správný" hlas k tomu, aby zavládlo vzrušení (viz třeba Ota Jirák a jeho famózní Alf). Podobně dobře na fungoval v devadesátkách i Pavel Zedníček, mimo jiné kvůli roli Ala Bundy v Ženatý se závazky. Když se ukázalo, že v Disneyho rodinné taškařici Můj nejoblíbenější marťan mluví mimozemskou kombinézu, bylo na úspěch v domácích kinech zaděláno. Nemluvě o tom, že se ve filmu sešli "ten z Blbý a blbější" a "doktor z Návratu do budoucnosti". A Disney byl přeci zárukou kvality, že? Jenže u hraných komedií to Myšákovi nikdy tak úplně nešlapalo (viz Flubber výše) a Můj nejoblíbenější marťan toho byl důkazem. Nápadů byla tuna, ale celek působil hrozně křečovitě. Film propadl a to i v Americe, kde měl vyšlapanou cestu oblíbeným původním seriálem. Časem tahle podívaná extra neuzrála, i když je třeba ocenit, kolik hereckého i produkčního nasazení v ní je. Zapomenuta ale byla právem.