Hvězdně obsazené filmy, které jsou opravdu tak mizerné, jak se říká

Filmový průmysl je byznys, který stojí i padá na návštěvnosti a ochotě diváků utratit své peníze za více či méně prestižní výrobek studií. A právě prestiž bývá určujícím faktorem, který kromě věhlasu samotného námětu či předchůdců a renomé režiséra zajišťují především herci. Kult hvězdných osobností existuje již od raných let kinematografie a byli to často právě herci a herečky, o něž byl největší zájem a kteří lákali diváky do kin nejvýraznější měrou. Dnes už je situace možná trochu jiná a opravdu vlivných hereckých hvězd, jejichž účast ve filmu by automaticky zajišťovala luxusní diváckou pozornost, už zase tolik nezbývá, ale známé tváře přesto vidíme na plátně rádi a sejde-li se jich před kamerou více, většinou se počítá s neprůstřelnou kvalitou. Bohužel, každý se občas ve výběru role sekne a kina zahltí hvězdně obsazený propadák, který renomé svých herců zkrátka neodpovídá. A jelikož se dnes večer můžete v televizi podívat na nepříliš zdařilý a slavnými tvářemi posetý Mars útočí (ve 20:00 na Nova Cinema), je příhodné navázat na starší redakční článek a stručně představit 12 filmů s hvězdným obsazením, které se více či méně nepovedly a sklízejí spíše všeobecné opovržení.

Režie: Darren Aronofsky

Syndrom mylného režisérského přesvědčení o vlastní genialitě v plné parádě. Noe je natolik ambiciózním snímkem, jak se na tvůrce matky! a Requiemu za sen sluší, ale Darren Aronofsky bohužel zapomíná na potřebnou sebekontrolu a plácá vedle sebe páté přes deváté, až vzniká horko těžko vstřebatelný mišmaš, jenž chce být největším filmem v dějinách. Russell Crowe se s rolí evidentně pere, seč mu síly stačí, ale ani on zřejmě nepobírá velikášské úmysly a nemůže zachránit statickou druhou polovinu s uměle navozeným konfliktem. Hvězdní herci jsou ale přesto asi největším pozitivem této vizuální prapodivnosti – na Emmu Watson se dobře kouká, Jennifer Connelly ke svým půvabům přidává i skvělé herectví a Anthony Hopkins je nestárnoucí jistota. Škoda, že tolik talentů přišlo nazmar.

Režie: Louis Leterrier

Remake kultovního fantasy dobrodružství z roku 1981 dával smysl a bombastické trailery slibovaly vymazlený moderní blockbuster, který vylepší zastaralé (ovšem nádherné a kouzelné!) efekty svého předchůdce a přidá chytlavý akční drajv a skvělé herce. Jistě, akční drajv se filmu možná upřít nedá, ale jinak je nový Souboj titánů ukázkou bídné dramaturgie a nudného vrstvení známých zvratů, jenž kromě vnucovaných akčních pasáží nic vlastního nenabídne. Chybí osudovost, napětí i romantická jiskra a individuální autorský podpis, který Louis Leterrier zkrátka nemá, a na potěchu oka tak opravdu zbývají jen hvězdní herci – ani ne tak Sam Worthington, jenž zase tolik charismatu nepobral, ale spíše mocný Zeus Liam Neeson a prvotřídní Hádés Ralph Fiennes, které doplňují Mads Mikkelsen, Pete Postlethwaite či Gemma Arterton, které to alespoň moc sluší. Následný Hněv titánů je o poznání zábavnějším a lepším filmem.

Režie: Cameron Crowe

Snímek, na který jsem se moc těšil kvůli renomé režiséra a především díky hercům, patří k těm projektům, jejichž smysl a důvod jejich vzniku zkrátka nelze pochopit. Cameron Crowe už několikrát prokázal, že dokáže natočit a hlavně napsat výborné filmy, které vystihují pocity určité generace či prostě jen pohladí po duši, ale tentokrát vytvořil něco tak loudavého, bezcílného a nudného, že jsem nevěřil svým očím. Mít přitom ve filmu Bradleyho Coopera, Aleca Baldwina, Billa Murrayho, Emmu Stone a Rachel McAdams, tedy pětici neobyčejných hereckých talentů, to rozhodně volá po kvalitě. Jenže z herců má co hrát pouze Emma a zbytek jen snaživě slouží velmi podivné vizi, jejíž existenci si Crowe zkrátka obhájit nedokáže. Tady by skoro měly padat pokuty za mrhání talentem.

Režie: Zack Snyder

Jasně, že sem patří. Netrpělivě očekáváný clash dvou ikonických superhrdinů od mistra destrukce potvrdil, že Zack Snyder je schopný videoklipař, který musí mít po ruce opravdu soudržný scénář, aby dokázal vzkřísit dobrý film (Watchmen a Úsvit mrtvých). Škádlení Batmana se Supermanem na pozadí nesnesitelných keců Lexe Luthora však soudržným scénářem nedisponuje a výsledek je šíleně chaotická změť tmavých a emocionálně odtažitých sekvencí, jejíž divná nelineárnost a úsměvné velikášství dosahuje asi tak ke kotníkům tvůrčího přístupu, který v DC univerzu aplikoval Christopher Nolan. A to je přitom Ben Affleck jako netopýří ochránce moc fajn, Henry Cavill se pro Supermana narodil (a beztak jím je i v soukromí), Jeremy Irons jako Alfred nemůže zklamat a Amy Adams nemůže zklamat nikdy. I ten vysmívaný Jesse Eisenberg je pořád dobrý herec, který se však nejviditelněji utápí v chaosu, jenž celé tohle problematické dílo organizuje.

Režie: Lilly Wachowski, Lana Wachowski

První regulérní průšvih sester Wachowských (Atlas mraků mám osobně moc rád a Speed Racer je úžasné cinefilní blbnutí, jehož energie a stylistická vynalézavost nezná mezí), který hned atakuje vyloženě odpadní vody. Je na tom znát, že jde o projekt perfekcionistických tvůrců, kteří mají vizuální představivost a jsou například schopni obětovat celé hodiny pro to správné nasvícení, ale podobný mišmaš snad takto renomovaní tvůrci ani nemohli zamýšlet vážně. Hloupý příběh s naprosto absurdní autorskou filozofií a slavnými herci, kteří se doslova trápí při vyslovování pitomých replik a musí si uvědomovat, že tady něco nehraje. Typickým příkladem je Eddie Redmayne, jenž po Oscarech díky tomuto skvostu pocítil i vůni Zlatých malin, ale ztracený čas to byl i pro Milu Kunis, Channinga Tatuma, Seana Beana či Terryho Gilliama – a vůbec pro všechny, kteří to zvládli dokoukat až do konce.

Režie: Tim Burton

Tim Burton byl v devadesátých letech obrovsky žhavým zbožím a slavné tváře se do jeho filmů jen hrnuly. Roku 1996 na chvíli stopnul úrodnou spolupráci s Johnnym Deppem a pustil se do eklektické komediální ódy na pokleslé sci-fi padesátých let, do níž se mu podařilo nalákat Jacka Nicholsona, Pierce Brosnana, Michaela J. Foxe, Sarah Jessicu Parker, Natalii Portman, Annette Benning či Roda Steigera, a výsledek asi většina z nás zná. Mars útočí si zachovává jistou roztomilost a poetiku svého tvůrce a samozřejmě se vůbec nebere vážně, ale opravdové zábavy moc nenabízí a většinou je prostě k smíchu. Herci si přitom své role evidentně užívají a hlavně ten nejhvězdnější z nich, Jack Nicholson, je coby americký prezident skvostný, jenže tenhle hloupoučký a slabý snímek, schovávající se za pocty jedné žánrové éře, zachránit nedokážou. Tady bylo přitom zaděláno na daleko větší a vtipnější zážitek.

Režie: Phyllida Lloyd

Kdo nadevše miluje hudbu skupiny ABBA, musel pro něj být tento hvězdně obsazený muzikál sladkým pohlazením (o čemž svědčí i skvělé tržby). Pro většinu ostatních fanoušků a pro ty diváky, kteří mají rádi ve filmu nějaký příběh, muselo jít o velmi nudné trápení. Osobně muzikály jakožto žánr založený koncem dvacátých let z čiré fascinace nad příchodem zvukového filmu příliš nevyhledávám a zastávám názor, že nejlépe fungují tehdy, když se sebeuvědoměle odehrávají právě v zákulisí filmu (nepřekonatelné Zpívání v dešti), a Mamma Mia! mi připomněla proč. Můžeme obdivovat všechny ty taneční kreace, ale po chvíli už se netrpělivě vrtíme na sedačkách a přejeme si, aby už hudební čísla skončila a mohlo dojít na něco příběhově zajímavého, k čemuž ale nikdy nedojde. Báječná Meryl Streep společně s Piercem Brosnanem (jenž možná neumí moc zpívat, ale charisma mu stačí), Colinem Firthem, Stellanem Skarsgardem a Amandou Seyfried film táhnou a hudba je sama o sobě super, ale takhle sterilně a v samoúčelném sluníčkovém prostředí se dobrý muzikál a dobrý film prostě vykouzlit nedá.

Režie: velký kolektiv autorů

Zřejmě nejtrapnější hollywoodská komedie za hodně dlouhou dobu je bůhvíproč současně nejlépe obsazenou komedií. Jistě, najdeme zde i pár osvědčených tváří splachovacího humoru, ale do menších rolích jinak povídkový Movie 43 obsadil obdivuhodný zástup známých osobností, který by bylo příliš vyčerpávající jmenovat (nemáte-li přehled, přesvědčte se ostatně na kartě filmu). Nejsmutnější na tomto bizarním slepenci trapných historek je už fakt, že nejvtipnější ze všeho je dost možná hned úvodní vystoupení Hugh Jackmana, jemuž se na krku pohupuje pár lehce ochlupených varlat.. A další obrázek si jistě uděláte sami, aniž byste se museli obtěžovat a film si pouštět (a s velkou pravděpodobností ho nedokoukat).Dříve pocházely hvězdně obsazené komedie od Woodyho Allena, dnes je americká představa o zábavě poněkud... jiná.

Režie: Garry Marshall

Americká odpověď na britskou Lásku nebeskou se úspěšnému evropskému konkurentovi vyrovná opravdu jen v četnosti slavných tváří, které se pro tento tuctový projekt upsaly. Standardní koláž mnoha lidských osudů, které se prolínají v průběhu silvestrovské noci, příhodně vystihuje definici naprosto zbytečného filmu, v němž neexistuje seriózní konflikt a jen se oddaluje moment, kdy si všichni láskyplně padnou do náruče. Chybí přitom opravdu zajímavé postavy, z nichž beztak žádná nedostane prostor k pořádnému vývoji, a hlavně zapamatovatelný humor, jenž zmíněnou Lásku nebeskou tak zdobil. Nic naplat, že se před kamerou střídají persony jako Robert De Niro, Hilary Swank, Katherine Heigl, Jessica Biel nebo Halle Berry, když nás nikdo z nich příliš nezajímá a provedení je natolik účelové a fádní?

Režie: Justin Zackham

Robert De Niro se bohužel po přelomu tisíciletí často utápí v kreaci stárnoucí hlavy rodiny, která řeší i sama vyvolává značné zmatky ve svém svérázném příbuzenstvu, a většinou je z toho rovněž těžko stravitelný výsledek (čest výjimkám jako Terapie láskou a vlastně (tak trochu) i prvním dvě dílům Fotr je lotr). Velká svatba je však nefalšovaným omylem legendárního herce, kterého navíc smutně následují i Diane Keaton, Susan Sarandon a Robin Williams v jedné ze svých posledních rolí. Opět narážíme na naprosto sterilní pokusy o humor a o příběh, který si musí vystačit s jedinou záměnou dvou postav a pak už jen věřit slavným hercům, že zbytek nějak uhrají. Pravda, právě díky nim lze těch 90 minut přežít, ale přesto se jedná o nudu hodnou leda okamžitého zapomnění.

Režie: David Koepp

Dost možná vůbec nejhorší film z celého seznamu, který ale na jednu stranu vřele doporučuji - jde totiž o ten vzácný případ ambiciózní produkce, při jejímž sledování si opakovaně kladete otázku, jak vůbec mohla vzniknout a jestli to bylo myšleno vážně, nebo jen jako nevinný apríl. Mortdecai je mnohonásobně hloupější, trapnější a nevkusnější snímek než oba Růžoví panterové se Stevem Martinem a je opravdu záhadou, co vedlo Davida Koeppa, respektovaného scénáristu Jurského parku, k takové degradaci sebe i přítomných hereckých hvězd. Asi nepřekvapí vidět Johnnyho Deppa v další variaci na roztěkaného Jacka Sparrowa, ale Gwyneth Paltrow, Ewan McGregor a Paul Bettany? Opravdu? Během celého filmu, který chce být energickou parodií s milionem gagů, jsem se usmál jen párkrát - a vždy to vlastně souviselo s nevěřícím uvědoměním, že něco takového fakt vzniklo. U Mortdecaie si lze plně uvědomit, jak těžké vlastně je natočit vtipnou parodii a jak uctívanými borci by opravdu měli být Jim Abrahams a bratři Zuckerové.

Režie: David Yates

Ačkoli jsem si nového Tarzana od dvorního režiséra Harryho Pottera a Fantastických zvířat pouštěl bez předsudků a s přáním bezmyšlenkovité zábavy, stejně mě jeho nadutost a směšně rozmáchlé měřítko udivily. Je to možná ztělesnění toho nejhoršího, co v sobě drahé hollywoodské blockbustery často spojují - mechanická a odosobněná zakázka za prachy a pro prachy, které nechybí jen filmařské srdce, ale také jistá ohleduplnost k inteligenci diváka, který přece pozná, že je svědkem vlastního mozkového mrzačení. Dá se tomu uznat několik guilty pleasure sekvencí a relativní náboj druhé poloviny, ale zase absentují jakékoli výraznější motivace a uvěřitelnost čehokoli je na bodu mrazu. Jednoznačné plýtvání skvělými herci, kdy Margot Robbie nemá co hrát, Christoph Waltz se zatoulává od Tarantina k totální zlodušské šabloně, Djimon Hounsou skoro nestihne pronést dvě věty a Samuel L. Jackson, byť jako jediný zajišťuje zábavnější dialogy, se musí viditelně ovládat, aby nerozjel referenční hláškovací show.

Kdo ví, na koho se dostane v případné třetí části. Máte vy nějaké osobní hvězdně obsazené 'favority'?