A začnu rovnou zmíněnou Odplatou, v níž zloděje Portera (Mel Gibson) podrazí manželka, uteče s jeho parťákem a hrdina se následně proklestí do finále, zatímco vede řadu vtipných vnitřních monologů. I v Moje letní prázdniny je vypravěčem hrdina/zlodějíček, jehož podrazila manželka s parťákem a Gibsonova postava tu navíc není označována jménem, ale jako řidič. Vlastně jediný opravdový rozdíl mezi postavami je ten, že každá má jiné tetování, odrážející odlišné zkušenosti v armádě (Porter je bývalý mariňák, kdežto řidič je bývalý sniper). Nepřímá návaznost obou filmů je natolik do očí bijící, že Bontonfilm dokonce v době uvedení filmu do kin v oficiálním popisu děje chybně pojmenoval hlavního hrdinu Mých letních prázdnin jako Portera.
Tady budu na tenkém ledě, protože kopírek Smrtonosné pasti vzniklo nespočet. V mých očích je ale nejlepším nepřiznaným pokračováním Útok na Bílý důmRolanda Emmericha, protože v tomhle kousku Channing Tatum nejlépe vystihl onu esenci smolařského McClanea. A nemluvím jen o tom, že oba se jmenují John a v určitou chvíli pobíhají mezi teroristy v tílku. Tatumův John Cale má v sobě nejistotu, trpí samomluvou, hláškuje a nedokáže se držet stranou. A přirozeně zachraňuje i někoho z rodiny. Emmerich natočil téměř dokonalého duchovního nástupce a Cale je v podstatě McClane jr. (a rozhodně je 100x lepší následovník, než to dřevo v Smrtonosné pasti).
Následující dvojka není zas tak překvapivá, protože tohle spojení řeší fanoušci v internetových fórech léta. Oba filmy točil legendární Brian de Palma a v obou je Al Pacino v hlavní roli, přičemž coby Tony Montana ve Zjizvené tváři se dostává na vrchol (a končí ve smršti kulek), zatímco v Carlitově cestě se jako Carlito Brigante po letech vrací z vězení a chce svůj život napravit. Pokud bychom akceptovali, že by Tony došel takového osvícení za mřížemi, mohl by z něj klidně být na stará kolena Carlito.
V tomhle případě budu muset trochu zabrousit do historie, protože je situace o něco složitější. Útěk z New Yorku oficiální pokračování má (Útěk z L.A. z roku 1996) a současně i neoficiální finále v podobě Duchové Marsu (2001), což je film, kterým chtěl John Carpenter původně trilogii zakončit, ale nakonec na to nesehnal dost financí (z toho důvodu byl původní námět upraven a role Kurta Russella byla přepsána tak, aby ji mohl hrát Ice Cube). V roce 2012 nicméně pod vedením Luca Bessona vzniklo sympatické béčko Útěk z MS-1, v němž Guy Pierce v podstatě hraje Russelova Snakea Pliskena. I zápletka je podobná a vlastně je to celé tak očividná inspirace, že dal Carpenter věc za plagiátorství k soudu a v roce 2015 ho i vyhrál.
Následující dvojici pojí Gene Hackman. V obou případech hraje experta na odposlechy a bezpečnostní technologie a vždy se snaží očistit své jméno. Pojetí filmů je samo o sobě hodně odlišené, což je jednak dáno dobou vzniku a také tím, že Rozhovor točil výrazově mnohem umírněnější Francis Ford Coppola, kdežto na Nepříteli státu se vyřádil akční Tony Scott. Představa, že v obou filmech hraje Hackman stejnou postavu, se každopádně i tak nabízí.
V případě dua Vetřelec a Outland se nebudeme bavit o stejně působící postavě, ale o prostředí. Pracovní kolonie na jednom z měsíců Jupitera, v níž se Sean Connery snaží vyřešit záhadnou sérii úmrtí, má totiž téměř identický vizuál jako legendární sci-fi horor Ridley Scotta. Kdyby vám někdo tvrdil, že se to celé odehrává ve stejném vesmíru a zmíněná kolonie patří známé společnosti Weyland-Yutani, neměli byste sebemenší problém mu to věřit.
Každého, kdo viděl Leona, asi napadlo, kam by se v pokračování vyvinula postava Mathildy Natalie Portman. Napadlo to i Bessona, který k hitu z roku 1994 napsal dvojku, v níž měla Mathilda, tentokrát již coby zkušený zabiják, jít po krku lidem, kteří zabili Leona. Jenže Besson narazil s právy (Leona ještě nedělala jeho společnost EuropaCorp) a známý filmař tak musel scénář upravit, aby fungoval sám o sobě. V základu je to ale pořád rozvinutí příběhu Mathildy, i když se tentokrát jmenuje Cataleya a hraje ji Zoe Saldana.
Drsný Harry je jedna z největších legend stříbrného plátna a protože finální díl Sázka na smrt (1988) patřil k těm nejslabším zářezům v sérii, fanoušci léta doufali, že dojde i na nějaké to pořádné dodatečné rozloučení. Tím se rýsovalo být drama Gran Torino, o němž se dlouho před premiérou spekulovalo, že půjde o poslední díl drsného Harryho. Na to nakonec nedošlo, pořád lze ale vnímat příběh Walta Kowalskiho jako takové nepřímé rozloučení s postavou policajta, který vždycky ví, kolik má ještě nábojů.
Jumanji dnes již platí za několikadílnou (a neskutečně úspěšnou) sérii. Na počátku tisíciletí tu byl ale jen jeden film, v němž se hlavní hrdinové pustí do hry, která je vtáhne do nečekaných potíží. V roce 2005 pak vznikl duchovní nástupce Zathura, v němž hrdinové objeví deskovou hru, na níž se figurky pohybují sami a každý tah znamená další průšvih. Náhoda to není. Zathura původně měla být pokračováním Jumanji, ale když společnost Columbia z projektu vycouvala, scénář se předělal na samostatně fungující projekt.
Poslední dvojici by si diváci spojili tak jako tak, protože dva roky starý Robert the Bruce vypráví o osudu Roberta poté, co byl William Wallace popraven. Přidanou hodnotou nicméně je, že si roli zopakoval Angus Macfadyen. Jakkoli tak oficiálně filmy propojené nejsou, tohle z Robert the Bruce v podstatě dělá v přímé (leč je třeba dodat, že výrazně slabší) pokračování.