Dá se docela dobře předpokládat, že při zpětném ohledu se na druhé desetiletí 21. století bude z pozice filmového fandy vzpomínat jako na éru Marvelu a komiksových adaptací. Momentálně je takové východisko samozřejmě nasnadě, ale opomenout si nezaslouží ani celá řada jiných osobitých snímků, které svým formálním pojetím, vypravěčskou strukturou, myšlenkami vázanými na současná globální témata, rodinným přesahem, vizuální autenticitou nebo kreativním ztvárněním vyhledávaného strachu a napětí nad ostatními vyčnívají a okamžitě si vysloužily vlnu pozornosti, jaká podle všeho neustane ani v budoucnu. Do tohoto výběru jsem záměrně zařazoval snímky rozličných žánrů, neboť filmová klasika může vznikat na mnoha úrovních a pro mnoho diváckých generací a dějiny nás už několikrát přesvědčily, že film pro děti může nabýt většího významu než kdejaké ambiciózní filozofické drama. Zde je tedy 20 instantních klasik s premiérami v letech 2010 až 2019.
Nebudu lhát. Zatímco zbytek titulů v seznamu je seřazen náhodně, kolosální akční spektákl George Millera jsem jako první zmínil záměrně. Z mého pohledu totiž jde o projekt natolik autorský a nekompromisní, až je z něj bezprecedentní úkaz čirých formálních postupů, jenž se stal kinematografickou klasikou doslova přes noc. Mad Max: Fury Road je detailně promyšleným formálním procesem, v němž je příběh řízen pohybem postav a jejich nevyhnutelným střetáváním - nejchlapáčtější akční nářez s feministickou duší, který mi každou projekcí připraví něco nového a dosud neobjeveného. Případný sequel si píšu jako nejočekávanější snímek příští dekády.
MCU prostě není možné ignorovat. A byť se nejhlasitější oslavné chorály vážou k letošnímu epickému završení fáze 4, dovolím si jako nejzasloužilejší klasiku vypíchnout onu první ultimátní týmovku, která ani při zpětném ohledu moc slabých momentů neponouká. Avengers představují špičkovou adaptaci komiksového superhrdinského příběhu, dobře zvládají pospojovat dříve představené charaktery a chytlavě deklamují jejich nekonečné hrdinství. Konverzační humor veskrze funguje a samotná akce je více než povedená a fanoušky často citovaná. Jasná klasika.
Christopher Nolan umí divákům svými syžety řádně zamotat hlavu, což se mu nejlépe povedlo v kultovní sci-fi o partě zlodějů, kteří se dokážou infiltrovat přímo do mysli a snů svých obětí. Premisa s víceúrovňovým sněním umožňuje režisérovi složité vedení divácké pozornosti a slučování dějové akce, což ústí do hutného vypravěčského procesu, jenž většinu fanoušků baví odkrývat napodruhé i napotřetí. Společně s dunivou hudbou Hanse Zimmera a vizuálně působivými pasážemi (skládající se město, protáčející se chodba) vzniká nezapomenutelný filmový zážitek a okamžitá klasika, která jistě v budoucnu nezapadne.
Adaptace popkulturní románové bašty možná kdejaké fanoušky knihy zklamala, ale pořád se jedná o mistrovsky zrežírované rodinné dobrodružství pro 21. století, jehož stále futuristický námět se může v příštích letech publiku spíše přibližovat. Steven Spielberg předkládá jeho klasické schéma o odboji proti autoritám, které podporuje omamnou atmosférou virtuální reality, skvělým soundtrackem a špičkově zrežírovanými akčními sekvencemi, které vtáhnou a nepustí. Tohle je biják, který má potenciál bavit příští generace rodičů i s jejich dětmi, za čímž si paličatě stojím.
Co se týče hororů, skalní fandové si jistě často postesknou nad dávnými časy, kdy pokladny kin drancovala sebevědomá a nekompromisní díla jako Vymítač ďábla, Čelisti nebo Texaský masakr motorovou pilou. Ale i v této dekádě se objevilo několik strašidelných snímků, které u diváků jednoznačně bodovaly a připsaly si rychlý kultovní status. V zajetí démonů od šikovného Jamese Wana ukázalo sílu i limity duchařského subžánru a přidělilo divákům tehdy nevídanou nálož napínavých atrakcí a stylistických hrátek, které se ukázaly být maximálně efektivní. Jedná se o vrchol tohoto principu strašení v potemnělém posedlém sídle, na jehož úspěchu se dodnes snaží řada následovníků finančně svézt - a jen tak se to zřejmě nezmění.
Divácky úspěšných hudebních filmů a konkrétně biografií nevzniká věru mnoho, a také z toho důvodu byl loňský fenomenální triumf Freddieho Mercury, jenž kromě drancování pokladen dosáhl až k oscarovým vavřínům, obrovským překvapením. V našich končinách daly takřka celoroční projekce v kinech vzpomenout na doby dávno minulé, kdy velkofilmy z nabídek kinosálů neustupovaly ani měsíce po premiéře, a jelikož podobný zájem panoval i ve světě, pohádková balada o jedné dokonalé kapele a jejím ne úplně dokonalém frontmanovi se stala navzdory svému naivnímu pojetí plnokrevnou klasikou. A proč ne, minimálně pro dvě boží scény si to i částečně zaslouží.
S Danielem Craigem se James Bond vyvíjí do značně lidštější skořápky a příběhy nabývají na autenticitě a motivační srozumitelnosti, což se nejlépe projevilo právě v bondovce s pořadovým číslem 23. Šikovný režisér Sam Mendes a vizuální mistr nad mistry Roger Deakins zatáhli diváka do chladnokrevného světa, v němž před zlem není úniku, a vtahující auru vyprávění podpořili jedním z nejlepších záporáků série, jehož motivace netrhají uši a zdravý rozum. Zasloužený kultovní status dotváří adrenalinové, avšak nikterak přepálené akční sekvence, přesné herecké výkony a titulní song od Adele, který zná v podstatě každý. Enormně vysoká laťka pro další následovníky.
Quentin Tarantino stihl ve svém tradičním pozvolném tempu vyrukovat během inkriminovaných deseti let se třemi snímky, a jelikož Tenkrát v Hollywoodu je až příliš čerstvým příspěvkem a Osm hrozných nepředstavuje ten nejčistší druh stylové tarantinovské klasiky, za největší a nejvíce citovaný kult lze rozhodně považovat jeho nejranější příspěvek v rámci dekády. Western s příměsí všemožných hudebních i vizuálních citací, vyšperkovanými dialogy a vtipně stylizovaným násilím se ukázal být velmi vstřícným jak pro diváky, kteří odcházeli spokojeni a dodnes řadu scén u piva s chutí rozebírají, tak i pro kritiky, kteří dost možná dělají to samé. Oscar za scénář si Quentin zasloužil už delší dobu a Django je jeho důstojným nositelem.
David Fincher je sám o sobě kultovním filmařem, jenž zaváhá jen výjimečně, což ve svém posledním celovečerním snímku jen potvrdil. Dvojsečný příběh o zmizelé manželce a mediální štvanici nastavuje zrcadlo jednak samotné mystifikaci manželství jako příkladného a naplňujícího lidského soužití, jednak samotné době ve znamení internetu, médií a překrucování skutečností. Není to na první pohled formálně výjimečné dílo, ale jeho síla tkví v unikátní komunikaci s divákem a neokázalosti své výpovědi, díky čemuž se v mých očí řadí k těm nejzajímavějším a nejvlivnějším titulům poslední dekády. A tedy k zaslouženým klasikám.
Rodinné filmy tvoří od nepaměti důležitou složku filmového průmyslu a ty animované se těší pro nekonečné motivační možnosti rostoucí oblibě. Hned na úsvitu nové dekády přišlo studio DreamWorks se skvostným dobrodružným a fantastickým námětem, který se podařilo plnohodnotně zužitkovat a diváci všech věkových kategorií dostali nejnabušenější animák posledních let, v němž se na pozadí originální mytologie střídá příjemný humor (verbální i vizuální – Bezzubka je k sežrání), opravdové emoce a parádní akční sekvence, vygradované božím soundtrackem Johna Powella. Jak vycvičit draka stihlo obdržet dva celovečerní pokračovatele a televizní seriál, což určitě svědčí o jeho významu a popularitě.
Herec a debutující režisér John Krasinski nadělil na jaře roku 2018 lačným hororovým fanouškům velmi zajímavý a originální koncept, v němž se hrdinové musejí v tichosti ukrývat před krvelačnými monstry s velmi vyvinutým sluchem. Stylisticky výrazný počin veskrze triumfoval ve snaze přiblížit diváka postavám žijícím v permanentním strachu a napětí a jeho kasovní úspěch vedl doposud k natáčení přímého pokračování a ke vzniku dvou podobných ambiciózních projektů v rozmezí jediného roku (Bird Box a The Silence). Přestože se Tiché místo nevyvarovalo logických chyb a kontroverzních dějových motivů, jeho kultovní status je zdá se neoddiskutovatelný.
Náročně a v nekompromisních podmínkách vznikající projekt Alejandra Gonzálese Iňárrita se neřadí k těm čistě diváckým snímkům, na které by se chodilo celé měsíce do kin a které by předkládaly zábavné atrakce. Jde však o dílo formálně výrazné, které sice zaokrouhluje umělecky laděné vyprávění do klasické hollywoodské šablony, ale audiovizuální podání je jednoduše nádherné a řada sekvencí si perfektní inscenací pohybů aktérů říká sama o prestižní hmotná ocenění. I díky přesným a špinavým výkonům herců v čele s DiCapriem a Hardym a realisticky natočenému plahočení skrze mrazivou pustinu vzniká neopakovatelný fyzický zážitek, jenž by ani v budoucnu neměl v myslích diváků zapadnout.
Výrazně nasvícený neo-noir Nicolase Windinga Refna je možná pro některé diváky nadutou fraškou, ale pro výraznou skupinu fandů jde o vysoce autorské a originálně koncipované dílo, které se opírá o málomluvnost hlavní postavy a vytváří napjatou vtahující atmosféru, gradovanou náhlými výbuchy násilí a specifickým elektronickým soundtrackem. Směřování k nevyhnutelnému finále nebylo v kinematografii dlouho tak katarzní, přestože se Refn nevyvaroval několika prázdných míst a logických pochybností. Drive je úspěch, na jaký se poněkud nabubřelý režisér snaží od té doby marně navázat.
Filmů jedoucích podle spirálového narativu zrovna moc nevzniká a scénárista Christopher McQuarrie se trefil vyloženě do černého, když přišel s příběhem o nekonečném restartování jednoho neobyčejného dne a lítém boji s mimozemskou invazí. Talentovaný filmař Doug Liman pak poslal do kin ultimátně komplexní a vzrušující akční podívanou se silnými protagonisty, funkční romantickou linií a údernými dějovými twisty, jejichž účinek sice v závěru trochu poleví, ale ozvláštňující a pozitivní efekt spirálového vyprávění je po celou dobu markantní. Ačkoli má Tom Cruise v rámci této dekády na kontě i výborné zářezy do série M:I, Na hraně zítřka bude s velkou pravděpodobností tím dílem, na jaké se bude z daného období vzpomínat nejvíce.
Je určitě diskutabilní, nakolik se celovečerní debut Jordana Peelea vetřel pod kůži tuzemským fanouškům, ale minimálně úspěch za oceánem je ohromující a naznačující, že v tomto případě bude slůvko klasika nevyhnutelné. Působivý mix drsného hororu, psychologické sondy, sociálního dramatu a lehké komedie neupadá navzdory obřím ambicím do křečovité umělecké exhibice a nabízí myšlenkově podnětný děj a příběh sympatické hlavní postavy, které divák drží palce. Jde o dosud nevídané žánrové hrátky, které mohou dost dobře ovlivnit směr mainstreamové hororové produkce příští dekády - rozhodně by nešlo o žádné překvapení.
Každá dekáda nějaké ty akční klasiky přinese. Už ve třicátých letech jsme dostali Zjizvenou tvář, v šedesátých například válečnou pecku Kam orli nelétají, v osmdesátých desítky béček se Schwarzeneggerem a Stallonem či boží Smrtonosnou past, v devadesátkách Skálu a v posledním desetiletí Johna Wicka. Už první krvavé dobrodružství elitního zabijáka ve světě bez policie a značně ostřejších pravidel slavilo nečekaný úspěch a katapultovalo Keanu Reevese zpět mezi hollywoodskou smetánku. Bývalí kaskadéři Chad Stahelski a David Leitch zúročili své dlouholeté zkušenosti z různých natáčení a vytvořili nejen úžasný filmový svět (což se znatelněji ukázalo v ještě nabušenější dvojce), ale také neokoukané bojové umění „gun-fu“, při němž to nepolapitelný hrdina efektivně kosí i s pistolí ve vysoce kontaktních soubojích a promyšlených choreografiích. Za rok a půl nás čeká už čtvrtý díl a série fanoušky spíše nabírá než ztrácí, což se zřejmě jen tak nezmění.
K plnohodnotné dekádě v kinematografii rozhodně patří i povedený a kultovní muzikál. A takové parametry nejlépe splňuje až druhý celovečerní snímek Damiena Chazellea, jenž si rychle vytančil a vyzpíval obdivuhodnou popularitu a skoro i hlavní oscarové chody. Můžeme mu vytknout, že nepřinesl žádnou zcela zapamatování hodnou píseň, ale jako romantický příběh dvou postav a vzpomínání na klasickou filmovou éru funguje La La Land báječně a nabízí tolik krásných choreografií v půvabných kulisách, že z moderních předchůdců se mu může směle rovnat snad jen Moulin Rouge. A to píši jako divák, jehož naivní muzikály opravdu moc neberou.
Matthew Vaughn rozhodně patří k absolutní režisérské smetánce a jeho odlehčená variace na svět Jamese Bonda, fungující v současnosti také jako britský protipól Johna Wicka, se rychle vydrápala na výsluní diváckého zájmu a popularity. Zábavné a originální akční scény, bohatý svět a jeho zajímavý řád, skvělí šarmantní klaďasové a stylový ukecaný záporák Samuel L. Jackson - Kingsman je odlehčenou akční podívanou, která dokáže publikum překvapit a soustavně bavit. A navrch představila námět, jenž se nemůže vyčerpat na ploše jediného filmu, což očekávaný prequel z období první světové dle skvělých trailerů zatím potvrzuje.
Nestárnoucí režisérská legenda Martin Scorsese před měsícem představila na Netflixu svou dlouho očekávanou gangsterskou novinku Irčan, což je z mého pohledu nejlepší režisérův snímek dekády, ale klasikou se stačil stát spíše příběh nenasytného burzovního makléře Jordana Belforta. Ten je velmi populární u diváků mnoha věkových kategorií a díky energickému vypravěčství, řadě nezapomenutelně inscenovaných scén a vtipů a přítomnosti skvělého DiCapria a nádherné Margot Robbie si vybudoval pověst srovnatelnou s nejlepšími dřívějšími tituly respektovaného filmaře. Scorsese zkrátka ukázal, že i v sedmdesáti umí jít s dobou a tvořit díla, která milují fanoušci i kritici.
Nejvlezlejší píseň poslední dekády možná vyvolává u starších generací alergické reakce, ale i její úspěch odráží okamžitý fenomén Ledového království, které se stalo překvapivě nejvýdělečnějším animovaným filmem historie (nepočítáme-li letošního Lvího krále za tradiční animaci). Rodiny s dětmi vyplenily kina podobně jako supermarkety před Vánocemi a famózní čísla padala i z prodejů na Blu-ray a DVD, což nemůže být náhoda - Olaf, Elsa a ostatní se přesně trefili do rodinné vánoční pohody a jejich eklektický příběh zkrátka funguje, což se pravděpodobně jen tak nezmění a u Disneyho si připisují další a hodně výraznou animovanou klasiku.
A jaké filmové tituly z poslední dekády se podle vás staly či teprve stanou největšími klasikami?