Kniha vs. film: Hororový příběh o síle mateřství a mužské touze po slávě

Nedávno mi bylo ctí seznámit se blíže s dechberoucím příběhem knihy Rosemary má děťátko od amerického spisovatele Ira Levina, autora knih Stepfordské paničky a Polib mne a zemřeš. Knihou jsem byla tak okouzlena, že jsem nemusela dlouho váhat a po přečtení pár příjemných recenzí jsem se vrhla na stejnojmenný snímek z roku 1968. Tento unikátní kousek si vzal na starost režisérRoman Polanski, mistr hororu proslulý nezapomenutelnými filmy jako Ples upírů (1967), 48 hodin v Paříži (1988) a Muž ve stínu (2010).

Příběh pojednává o poměrně krátké životní etapě novomanželského páru Rosemary Woodhousové (Mia Farrow) a Guye Woodhouse (John Cassavetes), který se s velkými ambicemi a přáním založit rodinu přestěhoval do bytu v Bramfordu. Ještě předtím jsou ale varováni rodinným známým, že se kolem a uvnitř tohoto činžáku děje až příliš náhodných smrtelných nehod a usidlují se zde podivná individua (kanibalky nebo temní čarodějové). Ani to je však od koupě bytu neodradí. Již krátce potom jsou ale svědky jedné ze smrtelných nehod a ihned nato jsou seznámeni s až příliš vtíravými postaršími sousedy, manžely Castevetovými (Ruth Gordon a Sidney Blackmer). Právě tímto se ale veškeré jejich dosavadní bytí prudkým tempem otáčí na temnou stranu síly.

Hodlám si tvrdit, že se toto dílo ocitá někde na pomezí psychologické novely a hororu. Myslím, že každý divák/čtenář si po celou dobu není jistý, zda se hlavní hrdinka stala obětí pobouřených hormonů a choré mysli, nebo terčem propracovaného a šíleného plánu samotného satana. Já sama jsem zastáncem té druhé varianty, poněvadž v knize nalézám až příliš mnoho motivů a narážek, které mě přivádí k možnosti věřit, že by k něčemu takovému ve světě Ira Levina mohlo vskutku dojít.

Ať už se jedná o šrámy na těle hlavní hrdinky, které měla po probuzení z její noční můry, samotný závěř příběhu nebo o pach tanisového kořene pociťovaný během milování. Tato plodina se zde objevuje hned několikrát, nejprve je s ní Rosemary seznámena prakticky hned v úvodu knihy a následně ji sama od sousedky (v podobě amuletu) obdrží. Postupně se však dovídáme, že je tento kořen ve vlastnictví několika postav, které se ve finále knihy dají považovat za členy této satanistické společnosti.

Dovolím si vysvětlit, co je ten kořen zač a proč zde může být považován za jakýsi symbol satanismu. Tanisový kořen je uváděn jako „ďáblův pepř“, dovídáme se o jeho původu v knize o čarodějnicích, kterou Rosemary v příběhu získá. To mě nutí klást si otázku, proč by někdo dával člověku, kterému na něm záleží, do amuletu takovou věc, obzvlášť když si připomeneme skutečnost, že díky němu přívěsek značně zapáchá. Tento článek však není o vysvětlování zda se jedná o možný skutečný satanistický obřad či výplod fantazie hlavní hrdinky. Na to zde máme jiné odborníky. Proto se nyní posunu dál a nechám zájemce, aby se k této otázce vyjádřili v diskuzi.

Nyní bych se ráda přesunula k menším nesrovnalostem, které se mi po důkladném pročtení a zhlédnutí filmu podařilo najít. V knize se například setkáváme s detailem, který ve filmu vůbec není k vidění. Jedná se o nápoj jménem Bloody Mary, který pije náš mladý pár hned v úvodu příběhu a v situaci, kdy řeší koupi svého nového bytu. To je podle mě také důležité zmínit. Myslím, že se jedná o důležitý motiv, možná bych ho dokonce označila za takový "easter egg", který nám zde Levin odkázal. Malinko ve mně tento nápoj vzbuzuje dojem, že nám prozrazuje něco málo z děje, který je v příštích kapitolách rozvíjen. Už jen fakt, že je zde jistá nápadnost ve jménech mezi tímto nápojem a naší hlavní hrdinkou RoseMARY.

Ve filmu mi také chyběl týdenní odjezd Rosemary na chatu za městem, kterou ji půjčil její dlouholetý přítel Hutch (Maurice Evans). Tento moment mi přišel poměrně důležitý, poněvadž nám ukazoval, kam až kvůli rozepřím mohli tito dva mladí lidé zajít. Poukazovalo nám to na jejich vyhrocený vztah, neschopnost mezi sebou mluvit a sdělovat si své problémy, které dle všeho začaly až po seznámení s jejich sousedy.

V knize zkrátka nalézáme více momentů, nad kterými bychom se mohli po dočtení příběhu zamyslet. To, že jsme o tuto možnost byli v této filmové podobě ochuzeni, je možná škoda, ale na druhou stranu je to pochopitelné, poněvadž vměstnat do 136 minut trvajícího snímku tolika motivy nabitou knížku není vůbec snadné.

Příběh a jeho uchopení se ale od jeho knižní předlohy dále prakticky v ničem neliší. Dokonce jsou zde v dialozích mezi postavami citované pasáže z knihy, za což dávám jedno velké plus. Jak už to ale samozřejmě u filmů bývá, tak je zde fakt, že ne vždy dokáží zachytit vnitřní rozpor postav. V knize se to dá poměrně snadně popsat, vypravěč nám může dát nahlédnout do duše postavy, prožít s ní její vnitřní myšlenkové rozpory. U filmu je to ale mnohem složitější. To nastupují na scénu schopnosti herce a možnosti jeho mimiky, která nám má pomoct postavu poznat a pochopit.

Právě to se podle mě v případě hlavní postavy, Rosemary, ztvárněné americkou herečkou Miou Farrou, velmi povedlo. Ro, jak se jí zkráceně v knize i ve filmu později říká, na mě působí v knižní předloze a ve filmu zcela autenticky. Její dokonale zachycená mimika dokáže ukázat na vnitřní stav hrdinky značně ovlivněné hormony a poukázat na jistou bezmoc a stavy úzkosti, kdy je člověk postaven proti celému světu a nucen důvěřovat jen sám sobě.

Toto ale neplatí u všech herců, alespoň podle mě. Zatímco v knize na mě manželé Castevetovi působili opravdu mile, možná trochu vtíravě, ale snad jen v nějaké únosné míře, tak ve filmu jsem měla pocit, že se dívám na postarší pár zlotřilých padouchů, kterým bych nevěřila ani nos mezi ušima. Možná by se to ale dalo považovat za filmařský záměr, který nás má přivést do jakéhosi pocitu napětí a ujistit nás, že se bude jednat o hororový snímek a naši hrdinové se brzy ocitnou ve vážném nebezpečí. Kdo ví, v každém případě jsem se nad tím pozastavila.

Rozdílů mezi filmem a knihou je v tomto případě opravdu minimum, a tak bylo velmi komplikované najít alespoň tyto nesrovnalosti. To ale podle mě neplatí u televizní minisérie Rosemary má děťátko z roku 2014 se Zoë Saldanou v hlavní roli. Už jen samotný fakt, že se mladý pár stěhuje do Paříže místo do amerického New Yorku, by se dal považovat za opravdu velký odklon, který pro Ira Levina možná nebude znamenat nic dobrého. Seriál jsem ale neviděla, tak na něj nebudu házet špínu. Nicméně pokud zde máme někoho, kdo se s tímto seriálem již měl tu čest setkat, budu ráda, když mi dá v diskuzi vědět, jaký na něj má názor.

Nakonec bych ráda dala tomuto filmu nějaké své vlastní hodnocení. Příběh o tomto mladinkém páru plném vlastních tužeb a životních ideálů na mě nepůsobí jako klasický horor plný „lekaček“ a děsivých momentů, ale měla jsem o to silnější pocit zmatení, který se absolutně nelišil od dojmu, který ve mně zanechala kniha. Tohle považuji u snímků tohoto žánru za mnohem podstatnější a zajímavější. Také oceňuji zachycení tajemné atmosféry knihy a režisérovu snahu o to držet se co nejpřesněji literární předlohy. Ira Levin je literární mistr s velkým M a zasahovat do jeho geniálního díla by byla opravdu škoda.

Mé hodnocení filmu Rosemary má děťátko je 90%.