Filmový Hobit – pět hlavních důvodů, proč prostě nefunguje

První díl Hobita, Neočekávaná cesta (2012), šel do kin pouhých devět let po vzniku třetího Pána prstenů (2003). Ten se mezitím stál zbožňovanou a adorovanou trilogií, kterou mnozí považují za nejlepší sérii všech dob. Když se pak fanoušci dozvěděli, že na budoucím Hobitovi bude opět dělat Peter Jackson, mnoho z nich skákalo radostí na gauči, což samozřejmě vyústilo i v přání, aby se nadcházející film kvalitou vyrovnal Pánovi prstenů. A díky tomu tak přišly ze stran fanoušků velké nároky a očekávání, která v mnoha případech nebyla naplněna. Na obranu tvůrců, tohle bych jim však příliš za vinu nedával. Vracet se k tak velké a populární sérii je vždycky velký oříšek, který často tvůrci nerozlousknou i přes veškeré snahy.

Tolkienův knižní Pán prstenů měl tři díly, tudíž vznikly tři filmy. Hobit měl pouze jeden jediný díl, tudíž… vznikly taky tři filmy. Původně bylo plánované, že Hobit se dočká pouze jednoho jediného snímku, v určité fázi se však rozhodlo, že nakonec vzniknou dva. A ještě o něco později se podivení fanoušci dozvěděli, že nakonec z něho bude celá trilogie. Mnoho lidí to popudilo zejména z toho důvodu, že to působí jako kdyby chtěl Jackson ze série pouze vytřískat co nejvíce peněz. Rozdělování filmové adaptace na více částí je totiž vcelku dobrá ždímačka peněz, kterou v té době využily i série jako Stmívání (2008), Harry Potter (2011) a Hunger Games (2014). Toto rozdělení však příliš nepomohlo ani samotnému příběhu – ono sice bylo velice hezké být zas zpátky v Kraji, ale trčet v něm tři čtvrtě hodiny je krapet moc. Největší ránu však utrpěl poslední díl, Hobit: Bitva pěti armád (2014), ve kterém se dočkáme laciného filmařského kroku, kdy je jedna z nejdůležitějších a nejhrozivějších postav, drak Šmak, zabit hned na začátku filmu. Pak následuje i samotná bitva, která ani zdaleka nebyla tak velkolepá, jak si fanoušci představovali.

Jedna z největších výtek k filmovému Hobitovi se vztahuje k tomu, že se nedrží knižní předlohy. To ovšem není úplně přesné. Filmy o Hobitovi se knížky drží vlastně docela přesně, veškeré důležité a výrazné události, které se v předloze udály, jsou k nalezení i ve filmech. Co tím kritici asi měli na mysli bylo to, že tvůrci do příběhu přidali příliš mnoho věcí. Tím největším dodatkem jsou pravděpodobně postavy princátka Legolase a Tauriel. Ani jeden z nich samozřejmě v knižní předloze není, ovšem ve filmech mají opravdu fůru scén. To samé platí i o postavách jako Sauron, Saruman, Radagast a Galadriel. Někteří fanoušci to považovali za dobrý nápad, mnohým z nich to ale přišlo příliš nucené a zbytečné. Jako kdyby Jackson příliš spoléhal na nostalgii předchozí trilogie a myslel si, že vidět staré známé postavy filmům prospěje. Důkaz budiž scéna střetnutí Gandalfa se Sauronem v Dol Guldur, která je sice vizuálně dost působivá, ale zároveň se divákovi snaží tak strašně moc cpát do krku fakt, že se jedná o Saurona, že je to až krapet otravné.

Kouzlo filmového Pána prstenů nevězelo pouze v úchvatných krajinách Nového Zélandu, překrásné hudbě Howarda Shora a Gandalfově plnovousu. Jackson všechny tyto věci přivedl v Hobitovi zpět, což doplnil i přemírou speciálních efektů. Patrně si myslel, že tím má zaručený úspěch, ale zapomněl na jednu velice důležitou věc, což byl onen jedinečný, možná i poetický styl a momenty, díky kterým Pán prstenů tak zazářil. Jen si vzpomeňte na scénu s Galadriel, když se rozohní nad myšlenkou, že by si přivlastnila Jeden prsten. Nebo na Théodenovu řeč před bitvou o Helmův žleb. A samozřejmě na Pipinovu píseň, kterou pěje Denethorovi, zatímco jeho syn vyráží do sebevražedného útoku na Osgiliath. Jsou to velice silné emocionální momenty, s notnou dávkou poetismu. A to jsem jich samozřejmě vyjmenoval jen pár. Teď si zkuste vzpomenout na podobný moment v kterémkoliv z Hobitů. Jediný, který mi přijde na mysl, je snad pouze zpěv trpaslíků před krbem na začátku Neočekávané cesty. Jinak ale vůbec nic. Ano, Hobit byl sice psaný více jako pohádka, ale myslím si, že místo přidávání dodatečných postav se tvůrci mohli více soustředit na tvoření podobně silných momentů.

Bilbo, Thorin a Gandalf jsou největší tahouni všech tří filmů; nutno podotknout, že jsou ve svých rolích výborní. Zbytek postav se však se svým vývojem napříč příběhem téměř vůbec nehne z místa. Z onoho zbytku trpaslíků více vyčnívá pouze Balin, Kili a Fili, ale ani u nich nedojde k žádné zajímavější práci s charaktery. Balin tam více méně slouží pouze jako hlas rozumu a Fili pouze doplňuje svého parťáka Kiliho, který se zamiluje do elfky Tauriel, což taktéž příliš diváků moc neuvítalo. Zbytek trpaslíků pak působí jen jako takové páté kolo u vozu. Ano, knižní předloha sice také s jejich charaktery moc nepracovala (vlastně možná ještě méně), proto bych tohle příliš nedával na triko samotným tvůrcům, ale po charakterech ze Společenstva Prstenu, kde se každý jeho člen dočkal určitého vývoje, to bohužel nepůsobí dobře.

Osobně si nemyslím, že by hobití trilogie byla nějaká katastrofa, taktéž si nemyslím, že by se jednalo vyloženě o špatné filmy. Dopustily se ale těchto zásadních chyb, díky kterým bude bohužel tato trilogie spíše považována jen jako takový slaboduchý bratříček svého staršího a mnohem slavnějšího sourozence. Což je nepochybně škoda.

Co si o Hobitovi myslíte vy?