„Vostrý devadesátky“ aneb 7 kultovních thrillerů z přelomu tisíciletí

Žebříčku nejlepších filmových thrillerů z let 1991 až 2000 podle uživatelů webu Kinobox.cz vévodí Pulp Fiction: Historky z podsvětí. Dnes již legendární opus Quentina Tarantina vystřelil tohoto režiséra mezi elitu amerického nezávislého filmu. Své fanoušky si získal novátorskou stavbou vyprávění, kdy se na konci příběhu dějově protnou tři na sobě původně nezávislé „historky“. A především vynikajícími hereckými výkony.

V první řadě to byl famózní filmový návrat Johna Travolty. Charisma slavného tanečníka Dannyho z Pomády (1978) nepřestalo působit ani s odstupem šestnácti let a s odhadem dvaceti kilogramy navíc. Další skvělé výkony podávali Samuel L. Jackson, „vepřová hlava“ Bruce Willis či Tarantinova dvorní herečka Uma Thurman. Kromě Zlaté palmy z festivalu v Cannes byl film oceněn rovněž Oscarem za nejlepší scénář

Druhé místo obsadila mysteriózní krimi s Morganam Freemanem a Bradem Pittem v hlavních rolích detektivů pátrajících po sériovém vraždícím monstru. Fanaticky úchylný zabiják v podání Kevina Spaceyho se řídí při svém řádění podivným výkladem Bible. Stává se samozvaným soudcem sedmi smrtelných hříchů – obžerství, lakoty, lenosti, závisti, hněvu, pýchy a smilstva.

Temný případ v depresivní atmosféře filmu pomalu prostupuje do života mladšího z policistů a stává se pro něj posedlostí. Ta vyvrcholí v nečekaném a až úděsném závěru, který na diváka zapůsobí jak úder kladivem do hlavy. Nejraději by na režiséra filmu Davida Finchera zakřičel, ať to proboha všechno vrátí. Ale nakonec se musí z té hrůzy, kterou mu tvůrci filmu naservírovali, nějak vzpamatovat.

I když tento snímek kdysi bratrů (dnes sester) Wachovských obsadil až místo třetí, dalo by se o něm s úspěchem říct, že svět filmu se dělí na éru před Matrixem a po něm. Wachovští stvořili novodobý mýtus, příběh hrdiny, který dokáže vzdorovat nelítostnému soukolí systému. Cena, kterou za to ale musí zaplatit, je obrovská – musí se vzdát iluze, která ho obklopuje.

Přes den obyčejný úředníček, po nocích geniální hacker Neo (ztvárněný Keanu Reevesem) se vydá zachránit v naprosto bezvýchodné situaci svého mentora a průvodce Morfea (Laurence Fishburne). Obětí, kterou byl ochoten podstoupit v zájmu vyššího dobra, se z něj stává vyvolený. Po boku s Morfeem a tajemnou kráskou Trinity (Carrie-Anne Moss) pak může vyzvat všemocné, robotické agenty ke konečnému střetnutí.

Filmu dominují do té doby nevídané triky a efekty a ikonická image hrdinů; například kabáty a brýle se později staly svébytným "matrixovským" stylem. Ohlas tohoto neobyčejného snímku neustále prosakuje z různých odkazů a citací i po dvaceti letech od natočení. A zřejmě to jen tak neskončí, protože se proslýchá, že by se měl natočit nový, už 4. díl.

Dalším přelomovým snímkem světové kinematografie z tohoto období je proslulé psychologické drama s kriminální zápletkou Mlčení jehňátek. Začínající nadějná studentka na akademii FBI v podání Jodie Foster se při svém pátrání obrací na uvězněného psychopatického vraha Hannibala Lectera (Anthony Hopkins). Kromě toho, že je sám vraždícím šílencem, je i vynikajícím psychiatrem, a tak doufá, že by jí mohl pomoci v pátrání po sériovém vrahovi stahujícím své oběti z kůže.

Kromě strhujícího scénáře a atmosféry plné napětí získal film svou slávu zejména díky dokonalému hereckému výkonu Anthony Hopkinse. Je nejen odporný zabiják, ale také šarmantní znalec lidských duší i zvrácený gurmán pochutnávající si na lidském mozku.

Tento film patřil k jedněm z prvních amerických „porevolučních“ thrillerů u nás. Zaplnil hlad tuzemského publika po podobných titulech a v českém kině ho vidělo přes 730 tisíc diváků.

Obrovští druhohorní ještěři z milióny let staré DNA obývají opuštěný ostrov, který se má už brzy stát atrakcí pro širokou veřejnost. Poslední návštěva před slavnostním otevřením se promění v horor poté, co jeden ze zaměstnanců ukradne embryo dinosaura, které chce později zpeněžit. Aby mohl lépe uniknout se svým lupem, odpojí elektrický plot kolem dinosaurů, tyrannosaurů a dalších prehistorických příšer.

Spielbergův dobrodružný příběh je jediným snímkem z naší sedmičky Kinoboxu, na který můžete vzít bez obav do kina i děti. Tomu, že pak ale budou věřit na reálnost naklonování těchto dávných tvorů, se nesmíte divit. Když už před čtvrtstoletím panovaly takové představy o genových technologiích, jaké možnosti asi nabízejí dnes?

Jediným evropským zástupcem (v koprodukci s USA) mezi prvními sedmi kultovními thrillery je francouzské kriminální drama Luca Bessona s Jeanem Reno v hlavní roli. Léon je profesionální zabiják. Předobraz této role se objevil v dalším proslaveném Bessonově snímku, v Brutální Nikitě (1990). Tam si ho možná pamatujete jako Viktora Čističe.

Navzdory svému vražednému zaměstnání hluboko ve svém srdci ještě objeví vřelé city, když se rozhodne pomoci teprve 12leté dívce Mathildě (mladičká Natalie Portman). Ta chce pomstít svou rodinu vyvražděnou démonickým zkorumpovaným policistou v podání nepřekonatelného záporáka Garyho Oldmana.

Původní verze filmu zdůrazňující sexuální napětí mezi dvanáctiletou lolitkou a mužem středního věku musela být před cestou do kin „umravěna“.

Ve stejném roce jako Matrix natočil již výše zmiňovaný režisér David Fincher podle scénáře Chucka Palahniuka neotřelý a až mrazivě originální Klub rváčů.

Vypravěč Jack, nespavostí trpící nenápadný chlapík s dobrou prací a dobrou výplatou v podání Edwarda Nortona, je takový mámin hodný hošík. Po setkání se svým alter egem Tylerem Durdenem fantasticky zahraným Bradem Pittem ve své životní roli se pomalu začíná měnit. Tyler je přesně tím, čím si Jack vždycky přál být. Je sexy, nezávislý, dělá si, co chce a životem proplouvá přesně podle svých představ a nálad. Edward se pod jeho vlivem vymaňuje z kleští společenských konvencí, zaměstnání v korporátu i nedostatku sebevědomí. Nebojí se dát ránu i dostat, nebojí se zakrvácené košile, monoklu či rozbitého nosu. Nebojí se být mužem.

Závěrečná scéna, kde se svou dívkou Marlou (Helen Bonham Carter) sledují výbuch mrakodrapu, jako kdyby předznamenávala pád newyorských dvojčat a zároveň konec jedné éry.

Do kultovních thrillerů 90. let minulého století bez ohledu na žebříčky samozřejmě patří konspirační JFK (1991) Olivera Stonea, Volný pád (1993) s pořádně naštvaným Michaelem Douglasem, partička skotských feťáků z Trainspottingu (1996) nebo nekonečně šílení Woody Harrelson a Juliette Lewis v Takových normálních zabijácích (1994).

Tyto i další filmy z „devadesátek“ spojuje ojedinělý výbuch tvůrčí svobody v něčem připomínající novou vlnu šedesátých let. Téměř vždy zde stojí osamělý hrdina tváří v tvář systému, autoritám, soukolí obchodu a politiky, které se ho snaží převálcovat, znivelizovat, případně zničit v zájmu jakýchsi pochybných cílů. Náš hrdina se však dokáže neosobní síle postavit a i když nemusí přímo zvítězit, nalézá díky vlastní proměně vnitřní svobodu a individualitu.

Nakolik jsou dnešní filmoví hrdinové – v roce 2019 – schopni čelit konformitě v podobě politické korektnosti, antisexuálnímu harašení a novodobému newspeaku je ovšem otázkou, na kterou budeme znát odpověď nejspíš zase až s odstupem několika desítek let.