Co spojuje Johna Wicka a Ethana Hunta?

Ještě předtím, než to zodpovíme, je potřeba si zopakovat pár věcí. Akční film je široký pojem, do nějž pasuje nespočet větších i menších filmů vzniknuvších od Los Angeles po Hongkong. Já je budu dělit na (víceméně) ryze akční a ten zbytek, do kterého mimo jiné spadají superhrdinové a série Rychle a zběsile. Do první kategorie patří například Terminátor 2: Den zúčtování (1991), Šílený Max: Zběsilá cesta (2015), Skála (1996) nebo Komando (1985). Nás však zajímá trilogie o Johnu Wickovi a série Mission: Impossible. Svou roli na následujících řádcích sehrají i filmy o Jasonu Bourneovi a s nimi i nejúspěšnější akční franšíza vůbec, stálice o dvaceti pěti dílech, James Bond. Ty všechny sehrály svou úlohu ve vývoji vedoucím k Johnu Wickovi.

Z toho důvodu musíme přetočit hodiny o dvacet čtyři let nazpátek, na datum 13. listopadu 1995. V ten den proběhla v Los Angeles premiéra sedmnácté bondovky (nepočítám Casino Royale z roku ´67). Ta, i přes průvodní pochybnosti, uspěla a oživila skomírající sérii.

O zhruba půl roku později (22/6/96) do kin dorazil další akční film o špionech. Ten byl z obchodního hlediska ještě riskantnější. Tvůrčí tým sestávající z Briana De Palmy, Dannyho Elfmana nebo Roberta Townea nepůsobil jako nejlepší volba pro natočení konkurence bondovkám – mimochodem Mission: Impossible je adaptací televizního seriálu, který Towne a De Palma od základů překopali. Herecké obsazení bylo o něco méně rizikové, v čele s mladým a už v tu dobu hvězdným Tomem Cruisem. V roce, kdy do kin zavítal pompézní Den nezávislosti (1996) plný vybuchujících měst, Twister (1996) pojednávající o ničivém tornádu nebo Skála (1996) Michaela Baye, dokázalo Mission: Impossible obsadit třetí příčku, přestože největší destrukci zde přináší exploze helikoptéry a celý snímek je spíše špionážní thriller o zradě nežli velkolepý blockbuster. Tím se Ethan Hunt stal plnohodnotnou opozicí čím dál rozmáchlejšímu Bondovi.

Přesuneme se na přelom tisíciletí do roku 2002, kdy do kin přichází Agent bez minulosti (2002), adaptace thrilleru o agentovi, který trpí amnézií. V témže roce spatřil světlo světa i poslední Brosnanův Bond – Dnes neumírej (2002). Zatímco první zmíněný uspěl kriticky i divácky, 007 si musel na pár let dát pauzu. Dobře se nevedlo ani druhému dílu Mission: Impossible, za což mohl odlišný, pro západní diváky hůře stravitelný styl Johna Woo, díky němuž M:I 2 místy vypadá jako filmy Chow Yun-Fata.

Bourne na druhou stranu také představil něco jiného, konkrétně nový přístup k akčním scénám. Ty totiž měl plné frenetických bleskových střihů, jejichž počet na scénu dalece přesahoval Bonda nebo Hunta. Ten se uchytil a záhy byla drtivá většina akčních filmů sestříhána podobně. Příkladem za všechny je asi scéna, kdy Liam Neeson ve třetích 96 hodinách přeskakuje plot. To znamená, že všechny souboje byly chaotické, plné destrukce, zabírané roztřesenou kamerou a plné rychlých střihů. To většinou fungovalo kontraproduktivně a výsledkem byla nepřehledná série kratičkých záběrů, které mohly v nejhorším vyvolat epileptický záchvat.

Souběžně s nástupem tohoto trendu se objevily superhrdinské filmy maximalizující využití CGI ve své akci.

A tady na scénu vstupuje John Wick (2014). Nízkorozpočtová akční žánrovka, režírovaná dvojící bývalých kaskadérů, s Keanu Reevesem v hlavní roli (přední a jediná hvězda filmu) a minimem kaskadérů, která znovu zpopularizovala kung-fu. Aby se vyhnuli okatému opakování tváří, použili hojně užívanou techniku, kdy kaskadérům mění délku vousů, vlasů a oblečení. Když se podíváte na sekvenci v klubu, všimněte si, že většina obránců má krátké vlasy a ja hladce oholená. Navíc všechna akce byla točena pomocí praktických efektů, kdy CGI figurovalo pouze jako kosmetický doplněk. To všechno dohromady se silným vizuálem a čistou, přehlednou akcí plnou dlouhých širokých záběrů stálo za překvapivým úspěchem prvního dílu, který ke dnešku dal vzniknout dvěma pokračováním.

Najednou to, nad čím všichni kroutili hlavou, slavilo nebývalý úspěch a udělalo z Johna Wicka kultovního hrdinu.

A teď otázka ze začátku článku, jak to dělají, že pořád rostou a slaví úspěchy?

Přesně to jsou v kontextu současného filmu Ethan Hunt a John Wick. Ani jedna ze sérií nenásleduje soudobé trendy filmového světa, neřídí se tím, co je „in“ a v první řadě se snaží zůstat sebou samotnou. Mission: Impossible se po druhém a třetím dílu muselo chvíli hledat, ale Ghost Protocol, Národ grázlů a Fallout už drží jednu linii. To je činí jakousi alternativou pro tu část diváctva, která si chce odpočinout od mainstreamového proudu poddávajícího se dočasným mániím.

Navíc mají hodně blízko k akčním filmům staré školy, žánrovkám, které v dnešní době moc velké zastání nemají a většinou vznikají jen v menších produkcích, se skromnějším rozpočtem a bez přítomnosti áčkových hereckých hvězd.

Díky tomu je může sledovat generace, která vyrostla na bijácích z konce 80. a 90. let, protože jim je připomínají. To ale nijak neomezuje mladší skupinu diváků. Obě série totiž obohacují žánr o vysokou řemeslnou úroveň a moderní postupy, zůstávajíce věrné své nátuře.

John Wick i Mission: Impossible mají silný vizuál, v případě prvního jmenovaného hutný, neonový a temný, zatímco Hunt se prohání v chladnějším, „čistém“ světě. Obě franšízy si zakládají na praktických efektech a minimu CGI. Jejich akce se vyvíjí a neustále posouvá hranice, zatímco stále zůstává (relativně) v mezích uskutečnitelného, v porovnání s Rychle a zběsile nebo superhrdiny. Přičemž Mission: Impossible – Fallout je jeden z nejlepších akčních filmů dekády.

Zatímco Bond změnil tvář již šestkrát, Ethana Hunta ani Johna Wicka tento osud nečeká. Obě série totiž stojí a padají na jejich hlavních hvězdách. To, že Tom Cruise je cinefil, co denně vidí alespoň jeden film a který pro film udělá víceméně cokoliv, je známý fakt. Proto vás nepřekvapí, že pro vrtulníkovou honičku v poslední M:I si udělal licenci na pilotování helikoptéry a následně strávil obrovská kvanta času v kokpitu a naučil se maximum ve filmu ukázaných kousků. Jeho zavěšení se z letadla, které letí, skotačení po Burj Khalifě nebo HALO jump (High Altitude Low Opening) jsou jenom další v řadě zběsilých skopičin.

Keanu Reeves to zatím nežene do takového extrému pouze proto, že nedostal možnost v rámci série. Zato trénoval všemožné způsoby střelby s mariňáky, nadále rozvíjel své dovednosti v bojových uměních a trávil desítky hodin v posilovně, aby mohl natočit maximum sám, bez kaskadéra. Díky tomu jsou diváci ochotní uvěřit dvojici padesátníků jejich výkony. Navíc pro oba jsou zmíněné franšízy tzv. „passion projecty“. Srdcovky. Právě oddanost protagonistů jejich filmům je jedním z činitelů, zodpovědných za relativně konstantní kvalitu. I přesto, že Tom Cruise je proslulý svým ovlivňováním výsledného produktu, viz Mumie (2017).

Dvě věci. Hudba a běh. Zatímco M:I se může pyšnit legendární úvodní znělkou, John Wick obsahuje něco, co zní jako 90 % temp music a 10 % elektro remixy klasické hudby.

No a běh taky patří Ethanu Huntovi, protože, jak všichni víme, Tom Cruise je nejlepší běžec v Hollywoodu. Zatímco Keanu Reeves se snaží, ale není to ono.

Proto si užívejme obě série, dokud tu jsou, nebude to totiž trvat dlouho a obě herecké hvězdy dosáhnou důchodu a věku, v němž ani jim neuvěříme všechny ty vylomeniny. Nebo se jeden z nich při natáčení zabije a zastánci CGI dostanou do rukou neprůstřelný argument. Tak či onak, ještě pár let zbývá a opravdovou otázkou je, kam dál to tvůrci poženou. Ethan Hunt ve vesmíru? John Wick proti Terminátorovi?

Všichni víme, jak by to skončilo…

Proto, až nebudete vědět, na co vzít rodiče, vezměte je na film o jejich vitálnějších vrstevnících, kteří zachraňují svět a mstí zabité štěně.