Miloslav Šimek: Nakonec zaplatil příliš vysokou cenu

Miloslav, řečený Slávek, dostal od osudu velmi slušné karty pro intelektuální rozkvět. Vyrůstal na pražské Hanspaulce, vilové čtvrti oplývající výrazným geniem loci, kde se střetávala česká kulturní elita, jako například král komiků Vlasta Burian, básník Jaroslav Seifert nebo filmová hvězda Lída Baarová. Ani jeho rodiče rozhodně nezůstávali v pozadí. Tatínek pracoval jako bankovní úředník, vydával noviny a psal básně, maminka učila cizí jazyky. Bohužel, společenská změna poměrů po roce 1948 potomkům intelektuálů nepřeje. Nesprávný kádrový profil mu zabrání ve studiu práv, zvolí tedy Pedagogický institut s aprobací čeština, dějepis, výtvarná výchova. Učitelství se ale prakticky nevěnuje. Brzy vyvěrá na povrch jeho největší talent- vytváření humoru.

Inspirován poetikou Osvobozeného divadla napíše ve dvaceti první komické pásmo s názvem Polotrapno. Zakládá divadelní klub Olympic ve Spálené ulici, kde se setkává se svým nejdůležitějším pracovním partnerem, Jiřím Grossmannem. Uběhne pár dalších společných představení, povinná vojenská služba a roku 1967 dostanou pozvání do divadla Semafor. S parodií školních akademií „Besídka pro zvláštní školy“ dobývají srdce diváků a tvoří barevný ohňostroj zábavy v socialistické šedi.

Forma text-appealového divadla, kterou provozují, se opírá o pohotovou autorskou improvizaci, pásma vlastnoručně psaných dialogů, scének, písniček a čtených povídek, výrazně ovlivňuje podobu českého divadelnictví 60. let a vytváří z dvojice Š+G skutečné legendy. Na jevišti se perfektně doplňují, Šimek vystupuje jako ironický, brýle nosící pedant, Grossmann tvoří romantičtějšího, jemnějšího spoluhráče. Podobné protiklady tvoří i v osobním životě: Slávka po celý život charakterizuje láska ke skautu, přírodě, sportu (zejména tenisu) a zdravý životní styl, Jiří si rád posedí v kavárně a vychutnává koňak. Jejich vzájemná spolupráce trvá pouhé čtyři roky a přerve ji zákeřná Grosmannova smrt v roce 1971, kdy umírá na akutní leukemii.

Po krátkém pauze nachází Slávek jevištní partnery v osobnostech jako Luděk Sobota, Petr Nárožný, později spolupracuje s Jiřím Krampolem a Uršulou Klukovou a slaví úspěch s pořadem: „Zavěste prosím, volá Semafor.“ Hraje ve filmech Jen ho nechte, ať se bojí (1978), Hop a je tu lidoop (1977) nebo Buldoci a třešně (1981). Režisér Václav Vorlíček plánoval obsadit Slávka i do hlavní mužské role ve filmu Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), nakonec si ji zahrál Jaromír Hanzlík.

Listopadový převrat způsobil v jeho kariéře další zvrat. Zakládá divadlo Jiřího Grossmanna a začíná se žánrem, který v dobách normalizace nemohl existovat, politickou satirou. Poslední protihráčkou a spoluautorkou se mu stává původně televizní redaktorka Zuzana Bubílková. Vystupují spolu v pořadech S politiky netančím a Politické harašení. Nelítostné kritizování politických poměrů a vzájemné špičkování zaznamenává obrovskou diváckou odezvu. Koloběh života se však projevuje mimořádně krutě. 16. února 2004 umírá Slávek na leukemii, nemoc, která předčasně utišila jeho prvního jevištního parťáka.

Dodnes někteří kritici pokládají období spolupráce s Jiřím Grossmannem jako Šimkovo jediné plnohodnotné umělecké období. Pak se udájně začal podbízet publiku a tvořit tzv. komunální satiru. Samozřejmě, každý může mít jiný názor a vkus, ale ruku na srdce: Umí si dnes někdo tak půvabně
a bez lascivnosti udělat legraci ze seznamovacích kanceláří, seniorů u televize nebo korupční aféry?