Překvapivé zvraty režiséra M. Night Shyamalana: Seřazeno od nejlepšího po nejhorší
Ne vždycky to samozřejmě Shyamalanovi na 100% vyjde, ale i tak jsem osobně rád, že to dál zkouší. Je dobré, když se autor nebojí riskovat a současně se nenechá odradit neúspěchem. Kde Shy pointou zaválel a u jakých filmů to naopak drhne? Na to se zaměřím v následujícím textu.
Těžko jste mohli na špici čekat něco jiného, protože Šestý smysl se stal svou překvapivou pointou přímo proslulý a dodnes jde o jeden z nejrafinovanějších dějových twistů všech dob. Shyamalan na to šel chytře. Celou dobu se tváří, že vypráví o vztahu dvou ztracených duší (zlomeného doktora a vyděšeného pacienta), aby se nakonec ukázalo, že sám doktor je přízrakem. Vidím mrtvé lidi. A přesto nikdo z diváků postavu Bruce Willise nepodezříval z toho, že je také celou dobu mrtvá! Od Shymalana to byla mistrovská práce, protože - jakkoli je podstata pointy geniální - bez dobré režie by byl efekt poloviční.
Vyvolený měl smůlu, že byl až druhý. Po Šestém smyslu všichni čekali další mysteriózní pecku a Shy místo toho natočil realistický komiks. Na něco takového bychom byli připravení možná dnes, ale rozhodně ne v roce 2000 a film si tak musel kultovní status vybojovat časem. Což nic nemění na tom, že jeho pointa je fantastická a podobně překvapivá jako v Šestém smyslu. Tady jsou ale karty trochu jinde. V případě Šestého smyslu vlastně od začátku víme o mrtvých lidech a měli bychom být podezřívavější, kdežto superschopnost Davida Dunna (poznat hřích dotykem) je nám odhalena až po setkání s Elijahem. Tudíž divák ani nepřemýšlí, zda si ti dva podali ruku. Pointa Vyvoleného vychází z komiksových pravidel, ostatně jako celý film. A Shy znovu mistrně svůj záměr maskuje až do poslední možné chvíle.
Shyův comeback, který se po hříchu nepodíval do českých kin (alespoň jsme se ho dočkali na Netflixu). Příběh mladých sourozenců je návratem ke kořenům - žádné zbytečné dějové veletoče, přímý tah na branku. V The Visit jsou dvě děti vyslány na týdenní návštěvu ke vzdáleným prarodičům, které nikdy neviděly a postupem času se ukáže, že příbuzní nejsou tak úplně ok a bylo by lepší se jim vyhnout. Následují nějaké ty povinné bu bu bu momenty a snahy o útěk. To ale není ten trumf. Tím je, že babička s dědečkem jsou ve skutečnosti dva magoři z blázince, co utekli, přišli do domu, prarodiče zabili a schovali je ve sklepě. Nejde o nejrafinovanější pointu na světě, ale přijde s dostatečnou úderností, aby si divák milující podobné zvraty přišel na své.
Dlouho jsem váhal, jak se k pointě Skleněného postavit. Pravda, ono je jich ve filmu několik, ale osobně považují za klíčový okamžik smrt všech superpostav, což je zvrat, který vůbec nikdo nečekal. Není to ale proto, že by k tomu Shyamalan vyloženě nesměřoval. Komiksové filmy posledních let nás ale vychovaly jinak. A podobný přístup je prostě zdrcující. Není lehké ho vstřebat, dokonce jde vlastně proti fanouškům série. A to chtělo sakra odvahu, i od studia, které muselo vědět, že půjde o kontroverzní část. V kině mě finále bolelo jako máloco, ale s postupujícím časem ho oceňuji stále více.
Vesnice už je ze slabšího ranku Shyamalanových překvapení. Respektive jinak - ona sama pointa o tom, že se příběh ve skutečnosti odehrává v moderní době, je vlastně hrozně zajímavá a podněcuje k vášnivým diskuzím. Ale zatímco u výše zmíněných byly překvapivé zvraty logickou dohrou všeho, co jsme předtím viděli, u Vesnice většina filmu žije vlastním životem a když už se konečně blížíme k nějakému rozuzlení, sice překvapí, ale divácké uspokojení se úplně nedostavuje. Zkrátka to vypadá, jako kdyby Shy točil celou dobu jeden film a pak mu došlo, jak ho na konci vylepšit a pointu tam dolepil až na posledních chvíli. Ale rozhodně si nemyslím, že by Shy s pointou ve Vesnici vyloženě šlápl vedle. Jen to tentokrát úplně neprodal.
S Rozpolceným je to složité, protože jeho dějový twist není úplně klasickou překvapivou pointou. Pravda, asi málokdo tušil, že právě sleduje origin komiksového záporáka a že jde o volné pokračování Vyvoleného. Jenže, podobně jako ve Vesnici, k tomu do posledních minut chybí indicie. Postava (mimochodem fantastického) Jamese McAvoye celou dobu vypadá jako psychopat a superpadoucha v něm vážně nikdo nečuchá. Tečka s Willisem je pak sice překvapivá, ale má vlastně seriálový charakter - divák MUSÍ vědět, na co se navazuje, jinak je pro něj poslední záběr jen jedno velké WTF.
Film, u něhož bylo jasné, že Shy ztratil svůj šestý smysl, neboť zvolená látka pro něj byla ideální: série nevysvětlitelných sebevražd byl skvělý základ pro možnou klasiku, dvakrát tolik s efektně natočeným úvodem. Jenže horší herce pro hlavní role si Shy už ani vybrat nemohl a dějový zvrat tkvící v tom, že "příroda se na nás naštvala a tak vypouští do vzduchu něco, co nás nutí bláznit" působila hrozně nudně. Možná je to tím, že celý film pořádně nefunguje, takže když se divák prozívá jednotlivými scénami, už by to ani sebelepší vysvětlení událostí nezachránilo. Namísto úžasu zůstalo jen u pozvednutého obočí. Ale pořád to není ta nejslabší Shyova pointa...
... ta přišla ve Znameních. A je to škoda, protože zbytek je vybroušený podobně jako Šestý smysl a Vyvolený! Jakmile ale dojde na lámání vysvětlovacího chleba, hrozně se to celé sesype. Manželku připíchnutou autem ke stromu bůh využil k tomu, aby v posledních minutách života prorocky řekla Melu Gibsonovi "pořádně se dívej" a k tomu přihodila "ať Merril pořádně máchne". Což v klíčovém momentu vyústí v to, že Merril máchá baseballkou dostatečně divoce, aby návštěvník cizí planety uskakováním nakonec skončil pod převrhnutou skleničkou s vodou a Mel si díváním spojí "mimozemšťané nesnáší vodu". Uf. I jen z popisu to zní hrozně nuceně a šroubovaně. Nemluvě o maximální tvůrčí logice, že si emzáci alergičtí na vodu vyberou ke kolonizaci planetu, kde tvoří 70% povrchu. 2x Uf.