Skvělý herec Paul Dano popisuje své režijní "poprvé"

Paul Dano totiž právě uvádí do kin svojí režijní prvotinu, rodinné drama Wildlife (2018), kde hlavní role dostali Jake Gyllenhaal a Carey Mulligan. Dano mimo režie ještě spolunapsal scénář (se svojí partnerkou Zoe Kazan, která je taktéž herečka, a taktéž skvělá - Pěkně blbě, Ruby Sparks). V souvislosti s propagací snímku se Dano upsal i společnosti filmařů, které jsem členem, k tomu, že s námi stráví trochu času a poví nám, jak se mu režírovalo. To mě samozřejmě velmi zajímalo. A ačkoliv jsem na rozdíl od Dana nestrávila posledních 15 let svého života hraním pro jedny z nejzajímavějších režisérů současnosti, přišlo mi, že by to pro mě mohlo být nejen zábavné, ale i přínosné.

Paul se dle svých slov k roli režiséra docela dlouho odhodlával. Ačkoliv vždycky na nějaké úrovni věděl, že se jím chce stát. Ten pocit znám. Jistou nevýhodu v tom, že není vystudovaný filmař, viděl, ale na druhou stranu si silně uvědomoval, že toho možná trochu odpozoroval díky tomu, že hrál pro taková esa jako je třeba Paul Thomas Anderson, Denis Villeneuve, Steve McQueen nebo Paulo Sorrentino. Paul Dano mohl sledovat práci fenomenálního kameramana Rogera Deakinse, herce a producenta Toma Cruise (s kterým si Paul natáčení prý opravdu užil, protože prostě je to Cruise a to něco znamená*) nebo herce, režiséra a producenta Jona Favreaua.

Jak Paul uvedl, během hraní se člověk soustředí hlavně na to, aby odvedl dobrý výkon před kamerou, a techniku režiséra nebo práci kameramana zas až tolik nesleduje. Nicméně na druhou stranu pak prý třeba jeden hodinový rozhovor právě s oscarovým Deakinsem podle Paula znamenal tolik, co půlka semestru na filmové škole. Paula ale hraní vždycky bavilo a tak s rolí režiséra zas tolik nepospíchal a nejprve zkoumal, jaké všechny zajímavé role může odehrát. Za významnou šanci ve svém životě a v jistém smyslu přelomový film Paul označil snímek Ostrov samoty (2005), kde se poprvé herecky sešel s Danielem Day-Lewisem. A prý ne proto, že by hrál po boku téhle herecké legendy, ale proto, že poprvé dostal roli, ve které mu bylo umožněno vystoupit ze škatulky "nerd", do které se předtím díky několika filmům, svému vzhledu a zjevně introvertnější povaze rychle dostal a ze které se chtěl dokázat dostat. A povedlo se mu to. Stejně tak nyní Dano věří, že se dokáže dostat ze škatulky "pouze herec".

Díky tomu, že hrál od mala, Paul před kamerou prakticky vyrůstal. Ale až posledních pár let začal hodně sledovat, jak kdo přistupuje k hercům a štábu, protože to mu přišlo jako jeden z nejzásadnějších faktorů, který se prý na filmu ve výsledku velmi projeví. Podle jeho názoru nejlépe fungují projekty, v nichž herci a štáb opravdu chtějí být; režisér se k nim nejen slušně chová, ale dává jim i srozumitelnou zpětnou vazbu. U toho vyzdvihl právě třeba Stevea McQueena, jehož výkřiky jak je něčí výkon geniální při natáčení 12 let v řetězech (2013) byly prý příjemně sdělné. Paul tenhle přístup preferoval před zamyšleným nebo minimalistickým komunikačním stylem, kdy režisér třeba dlouho mlčí, a pak řekne "ok" nebo "zahrajte to lépe/jinak".

U svého prvního režijního počinu tedy Paul chtěl, aby herci a štáb cítili s projektem určitou sounáležitost, aby s nimi dostatečně kvalitně komunikoval. Popsal, jak často poslouchal zpětnou vazbu od samotných herců, a jak se jich například v momentu, kdy scéna na monitoru nevypadala tak, jak by chtěl, ptal, co během hraní cítí, a jakým způsobem se to dá "poštelovat". Někdy prý i přijímal návrhy samotných herců, byť šly třeba proti jeho původnímu plánu, a uvedl tuhle schopnost jako jednu ze zásadních, ale zároveň nejsložitějších pro dobrého režiséra. Být schopen obětovat některé záběry a přistoupit na názor/radu někoho zkušenějšího nebo někoho zvenčí. Obětování oblíbených záběrů pak zopakoval i před samotnou premiérou filmu, na které jsem také byla, a evidentně to pro něj byla těžká zkušenost. Opět to ve mně silně rezonovalo. Ono pověstné "Kill your darlings" totiž platí nejen při psaní.

Paul taky během hovoru s námi popisoval, jak se jako začínající scenárista s psaním pro Wildlife sám natrápil a jak mu velkou pomocnicí byla právě Zoe Kazan, která je v tomto oboru prý zkušenější i vzdělanější. Údajně mu jeho první draft docela hodně přepsala, což také trochu zasáhlo jeho ego. Ale prý jen na pár dní. Také nám řekl, že (stejně jako třeba jiný režijně debutující úspěšný mladý herec, Jonah Hill, jehož prvotina Mid 90s také právě vstupuje do kin) nechtěl být v tomto případě před i za kamerou, že pro něj úloha režiséra byla už tak dost složitá na to, aby své soustředění ředil ještě hraním. Dano dlouho sháněl dostatek financí, ale hlavně sebevědomí, aby se tohoto řemesla vůbec ujal.

Na můj dotaz, jak dlouho trvala výroba filmu a co bylo při natáčení nesložitější, uvedl, že příprava trvala více než rok, samotné natáčení pak 25 dní, což ale bylo o pár dní déle než kdyby jednu z hlavních rolí nehrál nezletilec (fantastický australský teenager Ed Oxenbould, pokud jste neviděli Better Watch Out, rychle napravte), který nemůže pracovat víc jak 5.5 hodiny denně. Za nejsložitější pak považoval mimo osobních krizí sebevědomí a záchvatů paniky něco skoro každý den, protože se vlastně každý den něco kazilo. Špatné počasí, technický kiks, přijela nepoužitelná rekvizita (Paul jí říká tzv. "tetanusbus"), která měla hrát důležitou roli v důležité scéně. V takových chvílích mu prý pomáhalo, že je obklopený zkušenějšími lidmi, kteří mu sice jindy dýchali na krk a neustále připomínali, že čas jsou peníze, ale v případě krize, a že prý takových momentů měl během natáčení opravdu hodně, to byli lidé na svém místě.

Na otázku ohledně svého pracovního stylu coby režiséra uvedl, že preferuje hodně mluvení s herci a technicky méně pozic a přemisťování kamer a více jetí (opakování) jednotlivých záběrů. Úmyslně vede herce tak, aby zkoušeli své scény zahrát několikrát po sobě, ale různým způsobem. Také vyzvedl práci svého mexického kameramana, Diega Garcii, jehož práci sám Paul obdivoval už před natáčením a spolupráce s nímž prý byla skvělá. Velmi brzy se prý shodli na vizi toho, jak by měl snímek vypadat, a na place prý byla velmi přátelská atmosféra. Herec Jake Gylenhaal, který byl také přítomen u promítání filmu, pak dodal, že s Paulem jsou již delší dobu kamarádi. Když si před několika lety založil Jake svou vlastní produkční společnost a pak od Paula slyšel, že se konečně chystá natočit vlastní film, chtěl se mu nabídnout jako spoluproducent. Oba se na sebe v tu chvíli na pódiu několikrát podívali a uvedli, že si uvědomovali, že s tímhle se musí opatrně - míchat přátelství a práci. A Jake nakonec prý jen tak nesměle mezi řečí nadhodil "hele, kdybys s tím chtěl produkčně pomoct, tak sem tady" a Paul prý rád pomoc přijal.

Sympatické na tomto začínajícím režisérovi bylo ale i to, že si naplno uvědomoval svoji výsadní pozici úspěšného herce se spoustou konexí. A jak sám uvedl, bylo mu jasné, že když nějaké produkční společnosti napíše žádost o schůzku on, vs. jeden z nás, kdo tam seděl (další začínající režiséři, ale bez 15 leté zkušenosti před kamerou a networkem oscarových laureátů v seznamu telefonních čísel na mobilu), dostane asi přednost. Vzhledem k tomu, že na takovýchto akcích už jsem byla vícekrát (např. s Ethanem Hawkem, který mluvil o svém filmu Blaze, nebo s Jeremy Saulnierem, který uváděl Hold The Dark), ale takhle naplno to nikdo neřekl, mne to potěšilo. Ale i z jiného důvodu musím tohle sezení označit za nejpříjemnější. Asi proto, že Paul Dano se, stejně jako ve svých rolích, očividně ani před cizími lidmi nebojí odhalit ze sebe i to podivné a křehké. Takže jsem ráda, že ač jeho podivnosti i křehkosti na plátně většina režisérů opravdu ráda využije, ještě stále ji z něj nevymlátili.

PS: Pokud jste někdo fanouškem Ethana Hawka a Paula Dana, tak od ledna 2019 budou oba hrát na Broadwayi, ve hře Sama Sheparda True West. Takže jestli se tou dobou náhodou chystáte do New Yorku, je to šance právě pro vás. Možná se tam uvidíme.