Fanoušci Úžasňákových čekají na pokračování. V čem vězí kouzlo animovaného hitu?

A právě než vtrhne do kin podruhé, stojí za to si připomenout okolnosti vzniku, zajímavosti a některé důvody, proč se právě Úžasňákovi i přes přehršel žánrových konkurentů dodnes tyčí na piedestalu a své fandy baví i po letech.

Krušné počátky
Jak bývá u významných počinů zvykem, ještě před samotnou produkcí se musí potýkat se zlými jazyky, kteří z důvodu náročnosti provedení nevěří v realizaci projektu. Režisér Úžasňákových Brad Bird, střežící si činorodou myšlenku ve své hlavě už od roku 1993, byl při prezentaci svého návrhu hlavouny Pixaru odmítnut poznámkou, že takový film by se vytvářel po deset let a stál by přibližně bambilión. Nakonec rozpočet vystoupal na stravitelných 92 miliónů dolarů, přičemž druhý díl už operuje s 200 milióny.

Humanizace superhrdiny
Zbožšťování hrdinů a s tím související dehumanizace je častým jevem v komiksovém světě a takový Zack Snyder s touto skutečností pracuje při vytváření paralel mezi Supermanem a Bohem ve svých snímcích až nepřiměřeně často. Hyperbolizované vlastnosti od tělesných proporcí řeckých bohů po schopnosti umožňující ohýbat realitu nebo přetvářet hmotu přímo vybízí k zaměňování s božskými entitami a tak se z hrdinů často stávají nástroje, skoro až mechaničtí vykonavatelé dobra než opravdové osoby z vlastními pohnutkami a potřebami. Právě Brad Bird kladl velký zřetel, aby jeho postavy byly především lidmi. Pohlédl na hrdiny z ryze pragmatického hlediska a začal se pídit po otázkách jako: Kde superhrdinové získávají své obleky? nebo Jak vypadají klasické lidské činnosti jako rodinná večeře, školní závody nebo vysávání vylepšené o superschopnosti?

Už úvodní medailonky napovídají, jakým směrem se děj bude ubírat. Pan Úžasňák se přirovnává k uklízečce a svou metaforu glosuje: „Teď jsem smetla ten brajgl, nemůže tu bejt čisto aspoň 10 minut!“ Superhrdinství je povolání jako každé jiné, máme svá hrdinská alter ega, ale také toužíme po klidu a rodinném zázemí, vyplývá z interview.

Přes všechny své abnormální schopnosti musí i rodinka Parrových čelit konsekvencím a nástrahám života obyčejných smrtelníků. Ať už mluvíme o zákazu superhrdinů vzešlém mimo jiné ze zachránění sebevražedného skokana a vykolejení vlaku z prologu, problémech s nadváhou, pubertě, krizi středního věku nebo o sušení knížek fénem po spuštění požárního alarmu. Do úzkého sepětí se dostávají univerzální prvky z našich každodenních životů s výjimečnými vlastnostmi protagonistů a divákovi nezbývá než podotknout, že takhle nějak by to asi opravdu vypadalo. Propojení civilnosti a exkluzivity lze deklarovat i na epickém závěrečném souboji, ve kterém se pětice superhrdinů snaží zastavit obřího robota demolujícího město, ve zkratce však jde o - pro většinu domácností blízce známý - souboj o ovladač.

Důvodem, proč se tvůrci Úžasňákových ani po 14 letech nemusí obávat o diváckou základnu, je univerzálnost jejich práce. Pixar obecně tvoří dostatečně rafinovaně, aby svými narážkami občasně pokukoval po rodičích, aniž by ovšem vzbudil u ratolestí jakékoliv podezření. Úžasňákovi jsou toho transparentním příkladem, když motivy ve filmu obsažené mnohem příměji směřují k dospělým.

Všem hrdinům viděným v prologu (Mražoun, pan Úžasňák, Elastička) se po časovém posunu o 15 let změní životy až pólovým skokem. Mražoun se při úvodním interview pyšní nebývalou znalostí žen typickou pro věčného záletníka, aby se posléze oženil s ječivou paní Columbovou. Z rozhovoru s Helen silně čpí skoro až feministické nadšení, když své superkolegyně nabádá, aby záchranu světa neponechaly pouze na mužském pohlaví. Po 15 letech ji však vidíme jako oddanou matku definitivně smířenou se ztrátou svého minulého života. Pan Úžasňák se na konci prologu provokativně ptá: „Jsme superlidi. Co by se mohlo stát?“. Odpověď je pro něj devastující. Z bondovsky šarmantního strážce zákona se stal muž trpící obezitou a krizí středního věku, který evidentně žije zašlou slávu a dříve nespoutaný dnes musí přijímat příkazy malého diktátora pojišťovací firmy. Jakmile ovšem dostane příležitost opět vykonávat svou hrdinskou profesi, zlepší se jeho kondice, rodinné vztahy i sexuální život (nastíněno samozřejmě letmo). I přesto, že je řeč o superhrdinech, rezignace na vlastní štěstí spojená s nenaplněnými sny je zajisté blízká každému dospělému.

Dějovým obloukem je protnuta disputační linie na téma průměrnost. Zákaz superhrdinů lze interpretovat jako projev věčných obav z výlučnosti, která zrcadlí naše nedostatky a nepřímo vyzdvihuje svou nadřazenost. Svět touží po uniformitě, touží stát se jednolitým stádem oslavujícím průměrnost. „Když může být každý super, nebude jím nikdo“ deklamuje padouch Syndrom své intence. Nejvíce je tento motiv akcentován při hádce pana Úžasňáka a Elastičky, při níž Bob uvádí ceremonii uspořádanou při příležitosti přechodu ze 4. do 5. třídy jako apoteózu průměrnosti. Když Elastička hovoří s Dashem v autě, vystihuje situaci slovy: „Právě teď, chlapče, svět chce, abychom žili běžně a proto musíme být jako každý jiný.“ „Každý je nějak zvláštní“, vysvětluje Elastička, načež Dash odsekává: „Jinak řečeno všichni jsou teda stejný.“ Velmi aktuální téma je opět umocněno nadpřirozenými schopnostmi, na trefnosti to ale poznámkám neubírá.

Úžasňákovi v mnoha ohledech bravurně vystihují realitu, což zákonitě napomáhá hrdiny polidštit. Ať už diskutujeme nad výše nastíněnými motivy, nebo se pousmějeme při záběru na Elastičku, posmutněle hledící do zrcadla na své nevyhovující pozadí, nebo se dojmeme při emotivně skvěle fungujícím vyznání obav pana Úžasňáka ze ztráty své ženy před finálním střetem.

Inspirace komiksy a Bondem
Tvůrci Úžasňákových novátorsky uchopili komiksová klišé a pro své účely je maximálně zužitkovali. Upozornili na zavedené principy a tázali se po věcech, jež běžně napadají jen zapřísáhlé nerdy nebo vnímavé důchodce, kteří se v kinosále omylem objevili se svými vnoučaty. Nejsklonovanějším příkladem je reflexe superzločineckých monologů, jež tradičně divákovi poslouží k osvětlení situace a klaďasovi k osvobození se z pasti.

Jak je možné, že každý superhrdina je zároveň výtečnou švadlenou a ihned po získání schopností už se producíruje po střechách ve vlastnoručně ušitém křiklavém latexu? Bird se s otázkou vypořádal po svém a stvořil bezesporu jednu z ikonických animovaných postav – Ednu Módní, kterou, ač to zní absurdně, nakonec i sám nadaboval. S tou se pojí neméně glorifikovaná scéna s kápěmi, které jsou od té doby po právu přijímány s despektem.

Když do města vtrhne Syndromův robot, Mražoun neváhá a chce se odít do svého superhrdinského spandexu. Jenže ho nemůže najít. Scéna vygraduje v rozepři s manželkou a opět deklaruje, jak se podařilo snoubit civilnost s neobvyklou situací.

Co kdyby se Batman a Robin rozhádali? Vytanulo také Birdovi v hlavě. Na základě této myšlenky byl pak rozpracován vztah Syndroma (původně Úža kluka) a pana Úžasňáka. Vynalézavý Úža kluk je po odmítnutí panem Úžasňákem pohlcen vztekem a touhou po odplatě a na scéně se pak zjevuje již jako Syndrom. Vcelku jednoduchá premisa tedy opět vychází z komiksu a až s děsivou pravdivostí vyobrazuje současný vztah fanouškovské lásky, která se nakonec zvrhne v destruktivní následky. Viď, Lucasi?

Pastiš se neomezuje jen na komiksovou tvorbu a na své si tak přijdou i fanoušci bondovek. Už ústřední melodie znějící na samotném začátku je očividnou nápodobou té Bondovy, stejně tak jako výstřední záporák s vlastním exotickým ostrovem plným zločinných vojáků. U postavy Edny nalézáme podobnosti s Q a samotný ostrov posloužil pro množství easter eggů z tradičních Bondovek jako Žiješ jenom dvakrát (1967), Goldfinger (1964) či Špion, který mě miloval (1977). Smrt Syndroma je pak přímým odkazem na Dnes neumírej (2002), kde je záporák také vcucnut turbínou.

Odkazy se zdaleka neomezují jen na komiksy a Bondovky a zmínění všech by zasluhovalo samostatný článek, takže poukážeme jen na ty nejvýraznější. Akční scéna, kdy Dash uniká džunglí zločincům ve vznášedlech, je inspirována honičkou v lese ze Star Wars: Epizoda VI – Návrat Jediho (1983). Ponurá černobílá reportáž zobrazující stigmatizaci superhrdinů je nápodobou scény z nestárnoucí klasiky Orsona Wellese Občan Kane (1941) a v českém dabingu jí komentoval kdo jiný než zastánce občanských práv Radek John. Dabing mimochodem nabízí ještě jednu specialitu, kterou dabéři vkusně projevili uznání našim nejpovolanějším filmovým publicistům Tomáši Baldýnskému a Honzovi Rejžkovi (viz dialog starců po udolání robota). Když pan Úžasňák s Mražounem omylem vtrhnou do klenotnictví, zrovna dorazí policie. Mražounova potřeba se napít a následné zmrazení policisty je rekonstrukcí scény z Smrtonosné pasti, kdy se Samuel L. Jackson, který Mražouna nadaboval, natahuje po telefonu.

Tříbodový záběr
Pro Úžasňákovi je typická tzv. tříbodová kamera. Jedná se o vynalézavý způsob, jak v každém záběru odvyprávět malý příběh, tedy plynule přejít od jednoho bodu (věci, osobě) k dalšímu a minimalizovat tak střih. Takříkajíc efektivní i efektní tříbodový záběr je ryzím protikladem frenetického střihu, který se dezorientací diváka pokouší záběr alespoň trochu vylepšit. Korunovaným králem tohoto rozšířeného zlozvyku se stala scéna z 96 hodin: Zúčtování (2015), kde je přelézání plotu Liamem Neesonem nasnímáno z nespočtu úhlů při střihové kadenci setiny vteřiny.

Tříbodový záběr je dalším dokladem promyšlené aktivity tvůrců, přičemž totožný kamerový prvek se objevuje i v dalších Birdových filmech jako Železný obr (1999), Ratatouille (2007) nebo Země zítřka (2015). Pro názornost poslouží jeden příklad:

Úžasňákovi se stejně jako většina filmů od Pixaru stali význačnou událostí pro animační technologie. Kromě tradičních atributů pixarovských děl jako je jímavost, humor a propracované charaktery disponují parádními akčními sekvencemi a po právu je jim připisováno i redefinování pohledu na komiksové hrdiny. Právě díky polidštěnému pohledu na postavy, kdy akce sehrává druhotnou funkci, můžou Úžasňákovi uspět i podruhé. Brad Bird si to dobře uvědomuje a tak není důvod se nadcházejícího comebacku obávat.

Do českých kin vstoupí Úžasňákovi 2 (2018) 2. srpna letošního léta.