Recenze: Detroit: Become Human - víc od hry už si fanoušek filmů a seriálů přát nemůže

Hra Detroit: Become Human nás zavádí do nepříliš vzdálené budoucnosti. Androidi jsou běžnou součástí našich životů. Natolik běžnou, že se pro mnohé stali nežádoucí, neboť "lidem berou práci". Hráč se ujme hned tří androidů: Kara (Valorie Curry) se stará o malou holčičku v domě násilníka, Markus (Jesse Williams) je osobním sluhou ochrnutého umělce (hollywoodský veterán Lance Henriksen) a Connor (Bryan Dechart) je speciální android-detektiv, který přichází na policejní oddělení, aby společně s nevrlým parťákem (Clancy Brown) zjistil, proč se začínají roboti chovat nestabilně (což znamená, že přestávají poslouchat nebo vraždí lidi).

Již z popisu je jasné, že Detroit: Become Human (dále jen D: BH) hodlá hráčům nabídnout opravdu komplexní zážitek. Vtip je v tom, jak daleko až vývojář David Cage (Heavy Rain, Beyond: Two Souls) společně se svým týmem zašel. Již dříve nám z Quantic Dream nadělili několik strhujících her/interaktivních filmů, kde nechyběla možnost volby ovlivňující příběh a intenzita vyprávění byla stejně podstatná (ne-li důležitější) jako hraní samotné. V případě D: BH ale zašli tvůrci mnohem dále. Hra je v podstatě jakousi interaktivní verzí špičkových moderních seriálů, jaká na nás chrlí HBO nebo Netflix. Epizodické vyprávění staví na prokreslených charakterech, postupně odkrývá ne vyloženě složitý, ale velmi promyšlený příběh a hráč tak postupně de facto sleduje strhující desetihodinovou sérii, kterou navíc ovládá (seriálový dojem umocňuje i fantastická vizuální stránka, kdy není obtížné zapomenout, že člověk sleduje "jen" CGI a ne normální hranou věc).

To, co činí D: BH jedinečným zážitkem, je každopádně promyšlenost voleb. Napoprvé to s největší pravděpodobností tolik nedoceníte, protože vám to ani nedojde. Jistě, po každé misi se objeví příběhový strom, který vám ukáže, co vše jste v misi minuli a že daná kapitola měla třeba dalších pět konců. Ale například v Beyond Two Souls bylo v zásadě jedno, jaké volby člověk během hraní udělá. Pořád se mířilo do stejné finální lokace (ač se v ní nabízelo několik různých rozřešení). To D: BH je jiná káva.

Nebudu lhát, že jsem hru ze začátku dost podcenil. Po prvním "jetí" jsem se sice okamžitě pustil do druhého kola, protože jsem byl zvědavý, jaké změny mě čekají, příliš jsem ale od autorů nečekal. A nemá cenu zastírat, že jsem byl v šoku. Napodruhé jsem totiž zhruba od jedné třetiny hrál úplně jinou hru. Bez přehánění. Vývoj je tu natolik podstatný, že jsem například jednu z postav nadobro vyřadil již v první třetině, zbylým dvěma volbami otočil charaktery (oproti prvnímu hraní) a díky tomu se nejen příběh vydal odlišným směrem, ale dokonce mě zavedl na nová místa a přinesl nové zvraty. 

Nevím, kolik času Cage se svým týmem nad příběhem D: BH strávili, ale výsledek je ohromující. Vše hraje svou roli, postavy nikdy nereagují nepatřičně (což vede k otázce, kolik variant odpovědí a reakcí musí na jednotlivé situace mít hra v záloze) a je to opravdu hráč, kdo určuje vývoj. Je samozřejmě třeba mít trochu hbité prsty. Hra si v dramatických pasážích vystačí hlavně s "zmáčkni tohle tlačítko" a "vyber cestu", což může být některým lidem proti chuti. Stejně jako fakt, že hra má řadu přiznaných bariér a nedovolí nikdy jen tak volně zkoumat ulice Detroitu budoucnosti.

Neříkám to ale jako výtku - tvůrci nikdy nic takového neslibovali. Jde jen o upozornění. Ale zpátky k vývoji. Ve hře není bod, jehož neúspěch by vedl k restartu mise. Proto jsem zmínil ony hbité prsty, protože pokud nebudete dostatečně rychlí, i to určí, jak se bude pokračovat (ve smyslu, že nějaká postava nevyhraje souboj, což přirozeně nezůstane bez odezvy). Pro milovníky filmů a seriálů je pak nezanedbatelný bonus, že se během hraní stávají v podstatě režiséry. Vy určíte, jak se postava bude chovat, což ovlivní vše ostatní (od děje po vztah s dalšími postavami). Já osobně (aniž bych konkretizoval) jsem první hru pojal tak, že jedna postava vždy pracovala s empatií, druhá byla pragmatická a třetí nerozhodná. A ano, vše hraje svou roli, což pochopíte ve chvíli, kdy charaktery postavám v další hře prohodíte.

K tomu zmíním ještě jednu zajímavost. Během prvního hraní přišel moment, který vnímám jako jeden z nejpřekvapivějších dějových twistů v celé hře. Změny při druhém hraní ale vedly k tomu, že jsem se k téhle pasáži vůbec nedostal! To v praxi znamená, že kdybych činil napoprvé volby, jaké jsem si vybral při druhém hraní, vůbec bych nevěděl, že mají tvůrci někde schovanou natolik nečekanou (a silnou) pointu. Opakování se tu opravdu vyplatí.

Fantastickou prezentaci už jsem zmínil, pochválit je třeba i soundtrack, kdy hlavním postavám vytvořil ústřední motiv vždy jiný skladatel. A nezanedbatelným bonusem je také povedená česká lokalizace formou titulků (je jenom dobře, že se tohle stává u PlayStation exkluzivit standardem). Kapitolou samu pro sebe pak tvoří otázka morálky. Hra vás postaví před celou řadu podstatných rozhodnutí, která o vás možná řeknou víc, než byste si přáli. Cage zašel tak daleko, že dokonce nabízí speciální dotazník v rámci hlavního menu hry. Tam vás mimochodem uvítá Chloe. Je přirozeně android a až děsivě přesně ukazuje, jak možná jednou bude vypadat virtuální asistent. I ona má navíc připravenou morální otázku (odpověď si dobře rozmyslete, protože rozhodnutí nepůjde vzít zpátky).

Najdou se v D: BH nějaká slabší místa? Někomu může bezpochyby vadit zvolená hratelnost, která vychází z principů starých adventure her a omezená volnost pohybu. Některé pasáže se při opakovaném hraní stanou otravnější, protože je nelze přeskočit a současně v nich ani nelze nic nového objevit (ale je třeba je absolvovat). A... to je asi všechno. Vše ostatní je na hraně mistrovského díla a pokud nejste zarytý zastánce multiplayeru, který vnímá hry pro jednoho hráče za moderní přežitek, neměli byste si Detroit: Become Human nechat ujít. Tolik emocí v jedné hře zas hodně dlouho neuvidíme.

Hodnocení: 90%