Všichni muži jsou stejní, každá žena si nakonec zvykne. Jsou české filmy sexistické a plné stereotypů?

Žena patří za plotnu, muž je živitelem rodiny. Smýšlení daného rázu naši společnost doprovází po staletí. Současné feministky se takovéhoto generalizování straní a vystupují proti němu. Společnost nás determinuje na základě pohlaví, omezuje naše možnosti a přisuzuje nám pevně stanovené role. Buďme hodnoceni podle schopností, ne podle toho, co máme mezi nohama. Tak by se daly jednoduše parafrázovat prioritní myšlenky feministického hnutí Čtvrtá vlna, které se rezolutně staví do opozice proti sexistům, oligarchům, rasistům a dalším extremistům.

S tímto jednoduchým souhrnem obecně prosazovaných myšlenek nemohu než souhlasit a plně se s ním ztotožnit. V některých oblastech je naše společnost opravdu stále zakrnělá, svázaná patriarchálními tradicemi a zdeformovaná předsudky, jejichž existenci si často ani neuvědomujeme, jelikož jsou pro nás již natolik přirozené a všudypřítomné. Hnutí Čtvrtá vlna se však postupně odkloňuje od objektivního boje s těmito společenskými lapsusy a mnohdy vyhledává sexistické jevy i na nepatřičných místech. Profiluje se stejně radikálně jako skupiny, proti nimž bojuje, a názorně prezentuje, jak se může jakkoliv krásná myšlenka zvrhnout, pokud je pojata extremisticky.

Kritizované narážky v tomto videu jsou bezpochyby založené na stereotypních premisách týkajících se žen, to ovšem neznamená, že musí být nutně pobuřující. Scény pocházejí ze seriálů Kosmo (2016) a Marta a Věra (2014), což jsou seriály zřetelně definované jako komedie, které často využívají nadsázky a ironie. V těchto konkrétních případech si zakládají na obecných předsudcích o ženách. Rozhodně se nedá říct, že by tvůrci daný stereotyp podporovali, pouze jim posloužil jako humoristický prostředek. Vzhledem k očitému komickému rázu nelze tvůrce obviňovat z vytváření zkresleného povědomí o ženách, každý jedinec s minimem inteligence a špetkou nadhledu by totiž měl být schopen rozpoznat vážnost a relevanci těchto výpovědí. Pokud toho někdo není schopen, měl by okamžitě zanevřít na sledování televize, jelikož většina programů, především pak zprávy na Nově, zastává funkci čistě manipulativní.

Pod tímto videem se objevuje mimo jiné tato věta: „"Díky" Vojtu Kotkovi, Petru Kolečkovi, Jiřímu Strachovi a dalším slizometům za to, že máchají český film v žumpě.“ Poněkud silná slova, navíc vyhlašovaná osobami, které svůj boj za rovnost chtějí vést mírumilovnou cestou dialogu.

Na postavu starého mládence Františka (Zdeněk Svěrák) v dramatu Kolja (1996) je možno nahlížet mnoha způsoby a i pojmenování „stárnoucí prasák“ je jaksi pochopitelné. Stále jsem ovšem nedošel prozření, co je na tom špatného. Film tuto postavu nijak neadoruje, odhlíží od jakéhokoliv hodnocení a interpretaci ponechává na divákovi. Není tedy nijak závadný a ani v nejmenším nepodporuje sexistické chování. Jak jsem již podotkl, postavu Františka můžeme pejorativně označit za „stárnoucího prasáka“, pokud tak ovšem učiníme, nevyhnutelně také toto dílo bagatelizujeme a nejednoznačné, komplexní postavy škatulkujeme do černobílého spektra.

Padesátka (2015) Vojtěcha Kotka je počin záměrně zcela bizarní a absurdní a s tímto vědomím je nutno jej hodnotit. Sex s bezvědomou dívkou a tzv. dávání pozornosti, to jsou bezpochyby scény, které mohou vzbudit (a také vzbuzují) pohoršení. Na druhou stranu je ale také zapotřebí zmínit fakt, že je Padesátka nefalšovanou parodií a tabuizovaná témata pro ni neexistují. Navíc jsou hlavní protagonisté prototypy obscénních buranů a mnohé scény jsou natočeny s účelem určitým způsobem (třeba i negativním) zanechat výrazný dojem (třeba i svou nechutností, zvrhlostí).

Další vybranou scénu netřeba dlouze komentovat. Útržek je z filmu Strašidla (2016) natočeného režisérem Zdeňkem Troškou a pobuřující slova vychází z úst Aleše Hámy. Že by i u prosťounkých rodinných komedií dobrotivého Zdeňka Trošky bylo zapotřebí rozjímat nad sexismem?

U snímku Všechno nebo nic (2017) už prozaické vysvětlení nenacházím a přikláním se k názoru Čtvrté vlny. Dá se dlouze diskutovat nad tím, zda i přes prvotní nezájem postava ztvárněná Táňou Pauhofovou nakonec nejednala dobrovolně, odpověď však bude vždy nejasná. Zato účinek této scény pro mě vykrystalizoval zcela jasně, a to jako nebezpečný a pro zdravé sociální cítění podvratný. Žena byla znásilněna a postavy si tuto skutečnost buď neuvědomují, nebo uvědomit nechtějí. Ať tak nebo onak, něco je tady špatně.

V případě Anděla Páně 2 (2016) jde o zřejmou stereotypizaci, kterou v takové či oné podobě slyšel pravděpodobně každý z nás. U tohoto filmu ale nepociťuji kritické pnutí, reflektuji notnou dávku nadsázky a podle toho také informace přijímám.

A závěrečné osočování Jiřího Stracha? Zákeřná podpásovka. Slova „je suis Weinstein" samozřejmě vyznívají ambivalentně, Jiří Strach však jejich význam osvětlil dostatečně: „Kromě několika jistě nezpochybnitelných případů mám dojem, že se k ní (ke kampani – pozn. red.) nabalilo spousta falešných obvinění. Počkejme si na důkazy a respektujme presumpci neviny. Soudy dříve nebo později rozhodnou.“ S tvrzením doslova a do písmene souhlasím a pokleslé urážky ze strany Čtvrté vlny se mi příčí.

Věřím, že feminismus jako emancipační hnutí má smysl. Ne však „feminismus naladěný protimužsky, ne ve prospěch ženy, ale proti muži,“ jak ho trefně pojmenovává spisovatelka Eva Kantůrková.