Od mravenců po zubry aneb Jak se režírují česká zvířata?

Od dětství jsme u nás na vesnici lítali venku a sbírali motýly, kameny a pozorovali přírodu. Potom jsme začali vyrážet na vandry a hltali těch pár knih a filmů o přírodě, které v té době byly k dispozici. Už tehdy jsem věřil, že jednou natočím film o přírodě, a téma přírody mě tak zcela přirozeně provázelo i na FAMU od přijímaček až po ukončení školy. Stejně mě ale vždy zajímali i lidé, kteří v přírodě žijí nebo k ní mají silný vztah. Český přírodopisný film se stal před dvaceti lety i tématem mé diplomové práce a díky tomu jsem se seznámil se dvěma spoluautory Planety Česko - Janem Hoškem a Jiřím Petrem, kteří se jejich natáčení věnovali. S Honzou Hoškem jsme od té doby natočili celou řadu filmů, přičemž já většinou stojím za kamerou a produkuji a on režíruje. Důležité bylo i setkání s producentem Radimem Procházkou, který mne před lety oslovil pro projekt Živé srdce Evropy moderovaný Vladimírem Korenevem. To vše dohromady nám posloužilo jako cenná zkušenost a pestrá obhlídka, bez nichž bychom se do projektu filmu Planeta Česko nemohli v tak krátkém čase na realizaci nikdy pustit. Krátce jsem si také odskočil od filmu k práci šéfredaktora magazínu Příroda, kde jsem při jeho rozjezdu editoval asi pět vydání. Skutečná příroda mi ale začala v kanceláři dost chybět, takže jsem zběhl zpátky k filmu.

To hledání divokosti a určité exotiky za našimi humny mě napadlo právě na cestách. Natáčel jsem už celou řadu filmů o přírodě na spoustě nádherných míst naší planety - v Kamerunu, Kongu, Mosambiku, Etiopii, Tanzanii nebo třeba Francouzské Guyaně. A právě v těchto dalekých končinách mi došlo, že vše je jen úhel pohledu. Po několika týdnech práce v tropickém pralese se vždy začnu strašně těšit na ty naše kopečky a „obyčejná“ zvířata a připadá mi to vše nesmírně exotické. 

Těžko říct, osobně si myslím, že je jich tam více - záleží, jak na toto téma nahlížíte. Výsypky hnědouhelných dolů jsou vlastně takové malé polopouště, za modrajícími žábami přijel štáb až z Japonska a mohutná jarní migrace užovek podplamatých z pražské ZOO může na slabší povahy působit jako výjev z fantastické džungle. Podobné hemžení plazů jsem nikde jinde zatím neviděl. 

Asi tou velkou pestrostí na relativně malém území. A asi bych doplnil, že kromě české mě fascinuje i slovenská příroda, protože jsem strávil desítky nocí ve slovenských horách, což z paměti nevymažete. Z tohoto úhlu pohledu je to pak ještě pestřejší. A Česko je můj domov, takže cokoli má člověk rád, ho zkrátka fascinuje. 

V posledních letech si už hodně vybírám a ty úplně klasické přírodopisné filmy s pouhým výčtem druhů mě nebaví. Inspirující svým tématem, a hlavně obrovským diváckým úspěchem pro mě byl každopádně holandský film Nová divočina a samozřejmě sleduji skvělé filmy, které v rakouské společnosti ScienceVision točí spolukameraman našeho filmu Jiří Petr. 

Záleží, jestli točíte i o zvířatech, nebo jen krajinu a třeba kytky. Se zvířaty je to specifické, obzvlášť když vám nestačí statické „atlasové“ záběry, ale chcete vyprávět příběhy. Zvířata mají ve většině případů mnohem lepší sluch, zrak a zejména čich, než máme my. Vy je pak musíte buď nějak přelstít, nebo je přesvědčit o tom, že jim neublížíte a že mohou vaši přítomnost tolerovat. Pro film tohoto typu potřebujete mít totiž různé velikosti záběrů, zachytit zajímavé chování zvířat, světelnou atmosféru, a ještě to musí pasovat do příběhu.

Chtěli jsme, aby film Planeta Česko působil skutečně moderně a vyprávěl příběh. Nároky na techniku, čas, trpělivost, znalosti, odborné rady a rešerše byly proto opravdu veliké. Při natáčení jsme najezdili desítky tisíc kilometrů autem, vlakem nebo na kole a použili celkem asi patnáct různých kamer a fotoaparátů. Technika přitom váží desítky kilogramů, hloubka ostrosti je při užití dlouhých teleobjektivů minimální a vy nevíte, kam se zvíře pohne v příštím okamžiku. Naši herci zkrátka nechodí po značkách jak v hraném filmu. Do toho hraje velkou roli počasí, protože třeba celou zimu skoro nesněží a pak najednou napadne v květnu a aktivita zvířat je tím extrémně rozkolísaná. Zvířata mají navíc i své přirozené nepřátele včetně člověka, takže se mnohdy stane, že vyhlídnutého herce něco zkrátka sežere. Na místa výskytu zvířat se musíte několikrát vracet, čekání na správný záběr trvá i několik dní. S tím vším se musí počítat, je to zkrátka dobrodružství. A každý vydařený záběr přijímám s velkou pokorou a respektem. 

Osobně nejradši točím ptáky. Jsou to zkrátka vizuálně zajímavá zvířata s krásnými hlasovými projevy, jsou aktivní převážně za světla a v době hnízdění se zdržují na stálých místech. Není náhoda, že se i ornitologii nebo pozorování ptáků, tzv. birdwatchingu, věnuje na světě tolik lidí.

Sice se to nezdá, ale natočit dobře bobry, kteří jinak žijí na mnoha místech naší země, byl docela oříšek, protože jsou to noční zvířata s vynikajícím čichem a trvalo nám mnoho dní a nocí, než se to povedlo. Museli jsme tak rozmístit světla přímo do terénu a čekat pak dlouhé noci u jejich „hradu“, než si na nás trochu zvykli. 

Hlavním tématem filmu je hledání přírody a zvířat hned za prahem našich dveří nebo na místech ovlivněných lidskou činností. Proto jsme se rozhodli natáčet zvířata, která jsme trochu znali a z nichž některá byla zvyklá na lidskou přítomnost. Snažili jsme se ale ten výběr udělat co nejpestřejší - proto ve filmu uvidíte jak mravence, tak třeba zubry. Při castingu nám pomohla spolupráce s desítkami odborníků, zoologů, biologů, ochránců přírody a odborných poradců, kteří nám udělili spoustu cenných znalostí a postřehů o chování zvířat. 

Po celou dobu natáčení filmu jsem myslel na svoje dcery, které chodí na základní školu. Je to tedy jeden z mála českých dokumentů, který cílí na dětského diváka. A budu rád, když je do kina doprovodí jejich rodiče nebo prarodiče. Jsme stále ještě národ turistů a milovníků přírody, o tom jsem přesvědčen. Přál bych si, aby se diváci především bavili a někde v druhém plánu se dozvěděli něco nového o zvířatech, která tu spolu s námi žijí. Aby je Planeta Česko inspirovala k dalším výletům a oni pak chodili naší přírodou s trochu otevřenějšíma očima a větším porozuměním pro naši krajinu.