Režisér filmu Doblba!: "Ve tmě se dějí krásné věci. Děkuji za rituál Vánoc."

Film Doblba! je v teenagerských letech. Jak se na něj po 12 letech díváte? Byl to váš celovečerní filmový debut...
Tenkrát jsem dělal vše jak na běžícím pásu. Televizní pořady, dokumenty nebo výroční filmové ceny Český lev. Na nic nebyl čas a scénář se šil horkou jehlou. Chtěl jsem si zkusit i celovečerní film. V tu dobu jsem si myslel, že jsem superman a stihnu všechno, což se sice podařilo, ale ne úplně podle mých představ. Točili jsme v lednu, únoru, březnu a už v září toho samého roku šel film do kin. Chyba, ale skvělá zkušenost.

Vybavíte si i po letech nějakou scénu z Doblba!, jejíž význam s časem roste?
To musí posoudit diváci. Jen si pamatuji, že na premiéře ve Slovanském domě za mnou přišel kamarád ze Strakonic a řekl mi, že ten film není pro danou dobu zralý, že jdu příliš do lidí, ale že film dozraje, že potřebuje odstup. Možná, nevím. Jemu se líbil. Měl rád podobný humor. Pro mě osobně je stále nejsilnější scéna s mrtvým otcem u vánočního stolu, kde jeden ze synů řeší majetky, ne život jako takový. Roste jen to, co se člověka v daný okamžik týká a pro každého to může být úplně něco jiného.

Je pravda, že komedie je nejtěžším filmovým žánrem?
Nevím, jestli jsme s Honzou Stehlíkem, spoluscenáristou, už tenkráte neudělali chybu, když jsme do scénáře zamotali několik žánrů. První polovina filmu je jiná, než ta druhá. Z laciného humoru jsme přešli na těžší kalibr, černý humor a řešili vážnější věci. Otázka je, co po letech ještě pobaví. Smějeme se většinou jen tomu, co se nás týká. Vše je pomíjivé, mění se. Odhadnout, co pobaví, je nesmírně empatická a složitá cesta. A ano, komedie je jednoznačně nejtěžší žánr.

Připravujete svůj druhý celovečerní počin, Tajemství a smysl života. Už jste na to, co je smyslem života, přišel?
Strávil jsem právě 11 nocí ve tmě, i když vlastně ve světle. Neuvěřitelné. Děly se krásné věci, klasická školní fyzika zase dostala na frak. Prakticky mnohé z toho, co se učíme v zajetých systémech, neplatí. Ale čím více člověk ví, tím se více ztrácí a je pokornější, menší a menší. Když si člověk myslí, že něco ví, tak je stále na samém začátku cesty. Film dělám s absolutní pokorou a modlím se, aby název filmu byl i skutečným obsahem. Pokud ne, ať raději zůstane v šuplíku, ale zároveň věřím, že obletí svět. Zbývá poslední rok intenzivní práce. Nevím, jestli bude po projekci svítit slunce, nebo se strhne bouře ve sklenici vody. Pro každého diváka to bude jiný zážitek. A to je v pořádku.

A co zůstává tajemstvím života?
Vše a nic. Abychom pochopili souvislosti, musíme se na věci dívat v plném světle. A to za současného příšeří úplně nejde. Pokud budeme naladěni na tu správnou frekvenci, vibraci, pak uvidíme vše jinak a mnohá tajemství se objeví a vyjdou ze stínů, či tmy. Jenže bez empirických zkušeností nás všech lze jen těžko něco vysvětlit a popsat. Slyšíme jen to rádio, které dokážeme slyšet, a vidíme jen ten televizní program, který dokážeme vidět a pochopit. Navíc nás svazuje strach. Nejlepším vysvětlením je asi Platónova jeskyně ideí. Až z ní vyjdeme, pochopíme.

Blíží se Vánoce. Čím pro vás jsou?
Pro mě osobně jsou přelomové, rituální, krásné, soudržné. Přeji všem šťastné kapry a úctu k jakékoliv formě živé existence. Připomínají mi, že nejdůležitější ze všeho je rodina a přátelé a přátelé přátel. Podstatná je i historická změna paradigmat. Vím, že u stromečku rozhodují přijímající, jakou radost bude mít předávající, i když podstatné věci se dějí mimo obdarování. Kdysi jsem podceňoval formu rituálů, dnes je mám velmi rád a děkuji za ně. Vánoční čas je moc krásný.

Co byste popřál do roku 2018?
Proletět se v mimozemském korábu, žít stále více v souladu s Bohem, ctít více a více jakoukoliv formu živé existence, matku Zemi, učit se a chápat do hloubky podstatu existence a být co nejvíce dnů šťastný. Když jsem šťastný já, je pak šťastné i mé okolí, má rodina, která je na krásném prvním místě spolu s celým vesmírem. Pobavil jsem vás touto odpovědí? Je pravdivá.