Ohlédnutí za Zvoníkem u Matky Boží od Disneyho. Unikátní a nedoceněný klenot?

Zvoník u Matky Boží (1996) se nedočkal příliš vřelého ohlasu, kritici grilovali především slabý scénář, který byl dokonce nominován na Zlatou malinu, ovšem zásadní problém měli někteří diváci především se samotnou volbou adaptace. Kdo četl původní klasiku od Victora Huga, moc dobří ví, že to je vcelku neveselý příběh s dosti tragickým koncem. Nicméně pravděpodobnost, že by neměl animovaný Disney film happy end, je asi tak stejně velká, jako pravděpodobnost, že za urputného deště úspěšně prokličkujete mezi kapkami. Není proto žádným překvapením, že i Zvoník skončil v úplně opačném duchu, než jeho původní předloha. Spoustu lidí to pobouřilo a proto také film negativně hodnotili. Možná i z toho důvodu snímek jaksi upadl v zapomnění a spíše postával ve stínu divácky úspěšnějších animáků.

Hodně lidí však přehlíží, že Zvoník je jedinečná disneyovka především svou realistickou zápletkou a velice temným pojetím, které může sice vystrašit, ale i výjimečně pohnout duchem nejednoho dětského diváka. Zvoník byl jeden ze zásadních animovaných filmů mého dětství, dodnes si pamatuji scénu, kdy je od narození fyzicky deformovaný Quasimodo po korunovaci “Králem bláznů“ na místním festivalu pro pobavení davu mučen a zesměšňován. Na Disney animák se jednalo o velice krutou scénu, která mě jako malého vždy velmi zneklidněla. A to tak, že mi nikdy z paměti nevymizela a dá se říct, že mě v pozitivním slova smyslu formovala. Do toho všeho má film jedinečný soundtrack od Alana Menkena, jenž se často skládá z velkolepých temných chorálů, při kterých mi i dnes naskočí husí kůže.

Pravou perlou filmu je hlavní padouch příběhu soudce Lord Frollo, náboženský fanatik, posedlý vyčištěním Paříže od „zkažených duší“. Jedinečný je na něm především fakt nakolik realisticky působí, a to až děsivou koncentrací fanatismu, xenofobie, oplzlosti a egocentrismu. Jedna z nejpůsobivějších částí je kontrast mezi písněmi Quasimoda a Frolla, kdy oba pějí o své touze po krásné cikánce Esmeraldě, ovšem pro každého ona touha znamená něco jiného. Quasimodova touha pramení z čisté romantické lásky, kterou k Esmeraldě pocítil, zatímco Frollův motiv je čistý chtíč. Soudcova píseň Hellfire je pro mě jedna z nejpůsobivějších a nejunikátnějších scén v historii Disney animáků. Ano, jistě i další padouši v mnoha jiných disneyovkách mají své temné písně, přesto v nich vždy najdeme určitý veselý podtón, který děti ve výsledku pobaví. Píseň Hellfire však veselá není. Ani trošku. Je to čistá temnota, doprovázená hrůznými stíny zahalených postav a již zmíněnými chorály.

Zatímco ostatní padouši většinou pějí o tom, jací jsou úžasní a jak se jim všechny plány určitě vyvedou, Frollova píseň se dá shrnout takto: "Chci mít s Esmeraldou sex. Pokud mi nebude dopřán, nechám ji upálit." Najít něco takového v animovaném filmu pro děti se opravdu jen tak nevidí. I přesto však ve snímku najdeme klasicky veselou disneyovskou podívanou, s jednoduchými vtipy na tělo, velkou nadsázkou a žoviálními písněmi, při kterých budou děti vesele poskakovat na gauči. Ona temná stránka je však do snímku vsunuta opravdu tak pečlivě a působivě, až člověk musí smeknout.

Takový je Zvoník u Matky Boží. Ano, možná se přesně nedrží původní předlohy, ale jeho kvality musíme hledat úplně jinde. Velice působivě pojatá a (na Disney film) netradiční temná atmosféra s realistickou povahou a tužbami hlavního padoucha, s výborným soundtrackem a sympatickým poselstvím dělá tento snímek unikátním. Film je navíc opravdu krásně animován, na svou dobu patří mezi skvosty a dnes je obzvlášť aktuální, kdy se ukazuje, jak historií hýbe nesnášenlivost nebo naopak empatie, předsudky nebo naopak tolerance.

Přesně kvůli těmto aspektům mě mrzí, že se filmu nedostalo tolik pozornosti a chvály, kolik by si zasloužil. A jelikož už je na světě přes 20 let, přišlo mi adekvátní si na něj zavzpomínat. Pokud máte děti, zkuste jim Zvoníka pustit. Jen asi raději při prvním promítání zůstaňte někde poblíž.