Jak vznikal kapitán Salazar z nejnovějších Pirátů z Karibiku?

Proměna Javiera Bardema v ďábelského Armando Salazara, vůdce prokleté posádky nemrtvých, probíhala už přímo na natáčecím place. Pod vedením maskérů a supervizora vizuálních efektů Patricka Ledda začali trikaři na herce nanášet vrstvy make-upu. Ten se skládal i z modré (blue-screen) části, jež měla být později postprodukčně dodělána. V praxi to znamenalo, že herec musel vždy vstát velmi brzy ráno, aby na jeho tvář experti z Odd Studio tři hodiny patlali tunu prapodivných materiálů. Ve výsledku ta část jeho obličeje, která nesla hlavní porci hereckého výkonu, vypadala jako by byla bolestivě popraskaná a maso pod jejím povrchem dočerna zkažené. Modré části měly být pak nahrazeny za uhnilé postprodukční (CG) efekty.

Všichni herci, kteří hráli nemrtvou posádku, pak prošli pohybovým tréninkem, který je naučil, jak svoje role hrát s nezvyklým „opožďováním“, jako by se skutečně pohybovali pod vodní hladinou. Všichni na sobě měli poničené, mořskou vodou rozežrané pirátské kostýmy, jež byly ve vybraných částech vyplněny šedivým materiálem se speciálními značkami (tracking markery). Ve studiu MPC se takto mohli postarat, aby tyto části byly odstraněny, vyretušovány a tím bylo dosaženo průhlednosti pirátských těl.

Zdaleka to však nebylo tak přímočaré, jak by se mohlo z předchozího odstavce zdát. Reálné kostýmy herců totiž mnohdy nevypadaly zdaleka tak dobře, aby se daly použít ve finálním záběru. V MPC museli nějakým způsobem získat přesná data o všech pohybech, aby na herce mohli nalepit své vlastní digitální kostýmy, které se více blížily představě režisérské dvojky Joachim Rønning a Espen Sandberg. To vyústilo v dlouhé hodiny roto-animace (políčko po políčku kopírování každého pohybu viditelného na natočeném záběru) každé části natočených těl. Jakmile byla tato data úspěšně získána, mohli na ně 3D tvůrci přilepit své simulace oblečení a účesů.

Na Bardemově hlavě měl vznikat unikátní mix reálného hereckého výkonu a stylizované digitální animace. Jeho hlava se měla hýbat v reálném čase, tak, jak herec hrál na place. Digitálně vytvořené vlasy měly na tyto pohyby reagovat – ovšem čím dále od konečků, tím víc měl jejich pohyb působit jako by se nacházely pod vodou. To ve výsledku vyžadovalo obrovské množství ladění. Nešlo se totiž prostě spolehnout jen na matematické výpočty, trikaři museli ručně docílit toho, aby nezvyklý trik působil přirozeně. Čehož se u něčeho, co nikdo nikdy v reálu neviděl, dosahuje poměrně těžko.

Nakonec se autorům podařilo zavést způsob, který jim za využití nástroje Furtility (ten použili třeba i pro Knihu džunglí, Fantastická zvířata a kde je najít a mnoho dalších filmů) umožnil vyjít z fyzikálně přesné simulace a tu pak doupravovat dle libosti. Probíhalo to tak, že když se autorům v určitém momentě nelíbilo to, jaký tvar vlasy na hlavě vykouzlily, mohli si dovolit pramen po prameni simulaci učesat (tzv. grooming). O složitosti simulačních výpočtů nemůže být pochyb, zvlášť když uvážíte, že Salazarovy vlasy se skládaly hned z několika druhů, od jemných vláken, přes poničené, spálené až po zacuchané, a kromě toho měl i množství dredů. To vše se muselo neustále přelévat ze strany na stranu, cuchat a prolínat, k tomu však animace nikdy nesměla zakrýt herecký výkon.

Obrovskou komplikací byl i fakt, že vzhledem ke svému nápadném vzhledu nemohli autoři spoléhat na to, že diváci přehlédnou chyby v kontinuitě. Byl-li v určitém momentě konkrétní pramen Salazarových vlasů na konkrétním místě, musel tam často být i v navazujícím záběru, aby akce působila jednolitě. To znamenalo, že většinou nešlo vytvořit jednu simulaci ušitou na míru konkrétnímu záběru, místo toho byli trikaři nuceni simulovat velmi dlouhé sekvence, kdy výsledek musel vypadat nepřerušovaně i po dvaceti střizích a více. Existuje-li skutečná výzva, pak je to právě toto.

Obrovská porce energie byla věnována také vzhledu téhle odpudivé nemrtvé posádky. Stačí se podívat na jednotlivé její členy a rázem vám bude jasné, že tady se někdo pořádně zamyslel nad tím, jak který nebožák zemřel a jak jeho smrt vizuálně co nejvýstižněji zachytit. Krom toho posádka a její modely procházejí v průběhu filmu svým vlastním vývojem, kupříkladu samotný Salazar začíná jako vcelku kompletní lidské tělo, ze kterého postupně ztrácí větší a větší porce a zároveň na něm přibývá spálenin, tržných a sečných ran. Každá taková úprava přitom musela být pečlivě nadesignována a zpracována 3D oddělením.

Kromě kapitána Salazara pracovali ve studiu MPC i na množství digitálních prostředí, vodních simulací a modelů lodí. V tomto snažení jim notně vypomohli lidé ze studia Atomic Fiction, kteří se postarali především o bankovní scénu a spoustu dokreslovaček. Studio Rodeo FX se zapojilo do destrukce interiérů a tvorby prostředí odehrávajících se na otevřeném moři. Ve studiu Lola VFX si pak připsali na účet dalšího omlazeného herce – tentokrát samotného Johnnyho Deppa v roli Jacka Sparrowa (viz obrázek níže)…