Poslední samuraj tančí s vlky, Mauglím a Tarzanem aneb Fenomén člověka žijícího mimo civilizaci

Příběh o Bílé kůži, jak zní v překladu Tarzanovo jméno, vyšel před více jak sto lety (1912 časopisecky, 1914 knižně). Autorem celkem 24 knih, z nichž dvě byly vydány posmrtně, je americký spisovatel Edgar Rice Burroughs. Tarzanovo dobrodružství si lidé natolik oblíbili, že čtyři roky po vydání první knihy vznikl i černobílý němý film. V roce 2013 pak vznikla CGI verze, jejíž vizuální stránka vypadala naprosto otřesně, za což byla po právu pasována do role hrůzostrašného zpracování divákům známého dobrodružství. Legenda o Tarzanovi (2016) snad pošlapanou pověst člověka vychovávaného opicemi napraví.

Burroughs však nebyl jediný, kdo svou titulní postavu nechal vyrůstat v džungli. Ano, možná jste si uvědomili, na co narážím. Hrdina vychovaný zvířaty se objevil dvacet let před Tarzanem a i letos o něm vznikla nová filmová adaptace. Je to samozřejmě Mauglí. Indický chlapec, jehož vzala do rodiny vlčí smečka, pochází z pera nositele Nobelovy ceny za literaturu, Rudyarda Kiplinga. Soubor povídek zvaný Kniha džunglí vyšel mezi lety 1894-1895 a autorovi původem z Indie přinesl obrovskou slávu.

Kniha džunglí se sice nedočkala tolika adaptací jako Tarzan, nicméně zde má přednost kvalita před kvantitou. Nejnovější filmová verze, která se téměř celá odehrávala před zeleným plátnem s jedním živým hercem (Mauglí), sklízí úspěchy nejen u kritiků, ale také u diváků, když doteď po celém světě vydělala přes 930 milionů dolarů.

Obě díla mají de facto stejné téma - konfrontace člověka vychovávaného v lidmi nezničeném prostředí s civilizací. Apel na krásu přírody, dodržování jejich zákonů a zobrazení člověka jako jejího největšího nepřítele táhne autory stále. Snímků na podobné téma vznikla halda. Divákům jsou servírovány ať už v podobě dramatu nebo romantických komedií. Vzpomeňte třeba na známou trilogii Bohové musí být šílení. Vyobrazení způsobu života afrických Křováků bere dech. Člověk si říká, že jim nic nechybí. Na svůj styl života jsou zvyklí a žádné velké potřeby nemají.

Dva odlišné světy, jejichž propojení by nedělalo dobrotu. Stejně tak v případě dvou dalších snímků, které jsou si v lecčems podobné a stále splňují parametry pro film o střetu přírody nebo chcete-li klasického a tradičního způsobu života s lidskou neúctou a drzostí - Poslední samuraj (2003) a Avatar (2009).

První zmíněný film z roku 2003 s Tomem Cruisem v hlavní roli pojednává o samurajském odporu k modernizaci a budování železnice přes jejich údolí. Hlavní hrdina si až díky pobytu v samurajské vesnici uvědomí, jak skvělí a čestní lidé to jsou.

Avatar režiséra Jamese Camerona vlastně pojednává o tom samém, akorát stál mnohem více peněz. Oběma snímkům dominuje způsob života tamní komunity a jeho ohrožení lidskou chamtivostí a hloupostí. Téma, které se dá zpracovat všelijak, ale výsledek je vždy stejný. Oba projekty jsou nicméně originální a nevychází z žádné knižní předlohy.

Zato Tanec s vlky (1990), debutový snímek Kevina Costnera coby režiséra, podle předlohy byl. Oscarový film natočený podle románu Michaela Blakea se věnoval přerodu důstojníka v plnohodnotného člena Indiánů. Michael Blake v tomto eposu naznačil jak moc lidé indiánským obyvatelům území ubližovali a jejich obydlí ničili.

Tanec s vlky se však dočkal i přímého pokračování. Tentýž autor totiž napsal knihu s názvem Posvátná stezka, ve které se hrdina prvního dílu spolu s kmenem brání utlačování ze strany bělochů. Nějaké zmínky o zfilmování byly, nicméně z projektu sešlo. Třeba se Kevin Costner nadechne a svou kariéru znovu nastartuje.

Závěrem bych rád podotkl jednu věc, a to, že fenomén kolem střetu dvou odlišných kultur, popřípadě světů, což se vlastně nevylučuje, byl, je a bude tématem ještě mnoha a mnoha snímků, které se v kinech v příštích letech objeví. Pro filmaře a autory je to zlatá žíla. Třeba nám Legenda o Tarzanovi ukáže i trochu něco jiného, za což bychom byli samozřejmě vděční.