Ondřej Sokol: "Jde o výzvu - hrát dva lidi naráz."

Richard Prospal je středoškolský učitel na gymnáziu, učí češtinu a dějepis. Je to trochu člověk z minulého století, zajímá se o humanitní vědy a není úplně od rány. Zato Honza Rambousek je prostě zloděj. Zloděj, který momentálně dluží peníze šéfovi mafie, a tak se musí ohánět, aby mu je vrátil. Bohužel má za kamaráda Melichara - Jakuba Koháka, který mu to ještě ztěžuje, a tak dluh roste a roste.

Jde o výzvu - hrát dva lidi naráz. Navíc mě docela bavilo, že scénář nebyl cíleně nacpaný slovními vtipy a humor vycházel hlavně ze záměn těch dvou.

Vzhledem k tomu, že první natáčecí den jsme točili téměř nejtěžší scény, a hlavně trikové, kde jsem sám sebe naháněl s mečem po divadelní šatně a hrál jsem obě postavy, byl to takový křest ohněm, že pak už mi to dlouho netrvalo. Vizuálně je rozdíl jen na začátku ve vousech, účesu a oblečení, ale pak už jsou skoro stejní.

V každé scéně je to jiné, takže se to takhle nedá říct. Dobře se mi hrálo, když to bylo vtipné. Bavilo mě to střídat. Například když lump na chvíli nahradí učitele a učí na gymplu, bavilo mě nejdřív natočit pravého učitele a až pak to vystřídat. Právě ten rozdíl byl na tom nejzábavnější.

Myslím si, že tím, že to sám znám, poslouchám víc než ostatní herci, protože vím, jak moc těžké je dát to celé dohromady. Režiséři, kteří se mnou ještě nepracovali, se ze začátku bojí, že jim do toho budu mluvit, ale to opravdu nedělám.

Nejnáročnější byly trikové záběry, ve kterých si povídám sám se sebou. Měli jsme ambici, aby to byly dlouhé, celkové záběry, které se potom budou na počítači dodělávat. Všechny odpovědi musely sedět a být ve správný čas, takže jsem si na to našel systém; v duchu jsem si počítal mezery nebo jsem si říkal repliky. Předával jsem si ale i věci z ruky do ruky, to bylo asi nejtěžší. Ale jelikož je Jirka Chlumský výtečný režisér, zvládli jsme to dobře.

Vybaví se mi právě to počítání při trikových scénách. Jednou jsem nemohl až do rána přestat počítat. Měl jsem z atáčení tak zavařenou hlavu, že jsem točil ještě celou noc po něm. Ležel jsem v posteli, díval se na peřinu a ve spaní si říkal‚ že tou peřinou nesmím hnout, protože tady za chvíli budu ležet jako ten druhý, že musím být na druhé straně a bavit se sám se sebou. To byl asi nejhorší natáčecí den, který jsem zažil.

To byl ten samý. Musím říct, že mě tohle natáčení hrozně bavilo. Ten film si na nic nehraje, a tak by mohl být zábavný.

Měl jsem k němu ten nejvřelejší vztah, protože chudák prostál tolik dní připravený vedle kamery s tím, že nakonec nebyl potřeba… Jirka Chlumský totiž hodně záběrů předělal tak, že si reálně povídám sám se sebou. Ty záběry přes rameno a podobně, jak se to dělalo kdysi, jsou tam vlastně minimálně. Mám k Michaelovi obdiv, že to všechno vydržel.

Docela ano. Z těch dvojníků, kteří byli k dispozici, a které jsme zkoušeli, určitě. Jde hlavně o to, že se jedná o dvojníka, který se využívá při záběrech z boku, zezadu, a mám pocit, že tam to sedělo velmi. Kolikrát když jsme měli stejné oblečení a viděli nás lidi na place periferně, tak měli pocit, že jdu já, nebo naopak.