Primácký seriál Vytoč mého agenta vykradl cizí koncept teatrálně, ale naštěstí i zábavně

Výroba filmu je umění s autorským vkladem režiséra, které nikdy nezapře nevyzpytatelnou kolektivní náturu. A co teprve tu obchodní? Za kreativní magií stříbrného plátna, již jsme si dávno zvykli nahlížet jako konzumní zábavu plnou známých tváří, často ční výhružná řeč peněz, sponzorská prestiž, umělecké i soukromé rozbroje a samozřejmě lži, jimiž se lze dopracovat nejvýhodnějšího kompromisu pro dobro nikoli morálky, nýbrž byznysu.

Česko-slovenský seriál v režii Michala Blaška a Jakuba Machaly si koncept vypůjčil z francouzského originálu, což vůbec nevadí. Lidé jsou všude stejní a příliš se nemění ani hierarchie kolem herců, na něž chodí lidi, režisérů, z kterých se cíleně chodí jen na ty nejlepší, hereckých agentů, jež musí pamatovat na dobro klientů i lukrativnost obsazení, a konečně producentů, kteří všechno cálují a smluvní závazky jim do rukou vkládají takřka neomezenou moc. V tomto neúprosném kolotoči se odehrává polonávazný příběh na bázi výpravnějšího sitcomu, kde čtveřice elitních tuzemských agentů řeší úsměvné epizodky s Klárou Issovou, Ivou Janžurovou a její dcerou Sabinou, Jirkou Langmajerem nebo Bolkem Polívkou.

A také mezi nimi, v kancelářských kulisách agentury stihnuté nečekanou smrtí dlouholetého šéfa, existují složitě definovatelné vztahy. Vytoč mého agenta v podstatě od první scény nenudí a poměrně zaháčkuje vyprávěním segmentovaným do samostatně vypointovaných situací, jež jsou víc než krátké skeče a méně nežli plnokrevná televizní povídka. Klíčové jsou charaktery především tří agentů Jirky (Kryštof Hádek), Andrey (Martha Issová) a Mariana (Tomáš Maštalír), jejichž osobní životy viditelně strádají šikanou nároční pracovní náplně, v níž se těžko nachází potřebné kolegiální zastání. Spolupráce s vidinou prospěchu celé agentury spočívá v prosazování vlastních zájmů nad záměry a touhy nejen ostatních agentů, ale především jejich hereckých svěřenců.

Standa Majer se fyzicky tvrdě připravuje na roli olympionika, ale slovenská produkce si financování podmíní účastí tamního herce. Jirka se Standovi bojí říct pravdu a raději si vymyslí, že na konkurz přizvaný Slovák Juraj Loj má jinou a neexistující roli – kdyby totiž Majer dostal padáka, další sponzor a současně jeho kamarád by z projektu vycouval a pohřbil by ho. Takové situace vyvstávají v každé epizodě a všechny jsou podávané s nadhledem a teatrálností, když tvůrci i samotní aktéři lámou rukama nad absurditou procesů, z nichž prostě nemůžete vyjít bez toho, abyste někoho aspoň dočasně neurazili či fatálně nezklamali. Základem práce agenta totiž je říkat lidem věci, které jim prostě do očí moc sdělovat nechcete.

Někdy je dílčí epizodka, v níž herci a herečky ztvárňují sami sebe, výrazně vtipnější a promyšlenější než jindy. Scénář ale nikdy nesklouzne k podružné parodii bez vkusu, i díky vhodně obsazeným hercům a dialogům, jež šustí papírem mnohem méně než většinová primácká konkurence, si seriál zachovává i příjemnou civilnost. Postavy celkem přirostou k srdci navzdory tomu (nebo možná právě proto), že dost jednoznačně ztělesňují nějaký charakterový extrém, morální protipóly nebo menšinovou komunitu. Funkční to je u agentů, kdy Issová hraje bezprostřední sarkastickou manipulátorku s problémy navázat pocitové osobní vztahy, Maštalír arogantního kariéristu s utajovanou nemanželskou dcerou, Hádek slušňáka s dobře myšlenými obchvaty, jimiž ale všechno zhorší, a konečně Zuzana Kronerová jakousi matriarchální figuru, která už v tom umí chodit a současně má vše trochu na háku.

Mezi nimi se napříč seriálem vyplněným dílčími pracovními výzvami odehrávají dost záživné a zábavné interakce. Každá postava má také svůj vlastní přesahující vývoj, který formuje osobní i pracovní rovinu – Andrea se zamiluje do přísné kontrolorky z finančáku, která je na stopě značným peněžním podvodům, Jirka flirtuje s recepční Eliškou s vietnamskými kořeny (Thao Řípová), jíž se snaží dohodit první filmové role, a Marian si neví rady s dcerou (Viktória Jurištová), která mu po letech vlétla do života, náhodou získala v agentuře práci a navíc po ní jede Marianův syn a její nevlastní bratr.

Podobně jako s hostujícími osobnostmi je problém v tom, že dost rozvolněný a situační příběh prostě někdy ztrácí dech a nedokáže vše zaklapnout do funkční skládačky. Patrné to je v posledních dvou dílech, kdy se má lámat chleba, ale tvůrci si už evidentně neumí poradit a vše kvapně ukončují během dvaceti minut. Vztahy mezi aktéry, na jejichž vývoj a prokreslení je dlouhých osm hodin, jsou v součtu jen trochu méně na sílu než v mexické telenovele. Odnáší to hlavně Jirka s Eliškou, jejichž komunikace je místy přirozeně vtipná („Když potřebujete zálivku na Bun bo nam bo, tak jsem vám dobrá!“) a chemie nadějná, ale jejich linie v průběhu stagnuje a na konci se utne totálně nepřipraveným happyendem.

V tom jde seriál proti sobě, když zesměšňuje kýčovitost romantiky a jiných aspektů ve filmech i v jejich zákulisí, a nakonec sám neumí jedinou postavu kompletně polidštit. V tom je i záměr, jenže většina scén bez rozhádaných klientů a „meta komentářů“ o vlastním průmyslu a jeho hvězdách je rázem postradatelná a vlastně o ničem. Kdyby se najednou skončilo už po pěti epizodách, asi by to na sdělení a pointu nemělo větší efekt. Stejně by přece stačilo těch dvacet minut, během nichž Andreou poznamenaná úřednice z finančáku (možná nejzajímavější, byť opět příliš upozaděná postava v podání Lucie Štěpánkové) vynese obchodní i morální ortel, jehož pravdivost si všichni dobře uvědomí.

Víc než postavy stejně oslovuje satirická rovina, díky níž si možná řada lidí uvědomí, jak ošemetné a nevyzpytatelné je dělat u filmu bez toho, aby nedocházelo ke střetu osobních či kreativních zájmů. Všechno je na vysoké produkční úrovni a známé tuzemské či slovenské tváře si z tohoto podvratného úhlu vlastně docela oblíbíme, takže mise došla k celkem úspěšnému splnění.