Seriál Emily in Paris je marketingovým produktem. Oslavuje hédonismus a vede k bezduchosti

Zápletka opravdu nemůže být jednodušší. Američanka Emily (Lily Collins) se z Chicaga rozletí do Paříže, kde začne pracovat v tamější dceřiné marketingové společnosti. Obdivuje svou šéfovou, šedesátnici Sylvii (Philippine Leroy-Beaulieu), která ji sice potajmu uznává, ale zdánlivě jí opovrhuje, najde si kamarádku Mindy (Ashley Park) a Camille (Camille Razat) a zamiluje se do kuchaře Gabriela (Lucas Bravo), který je ovšem zadaný.

Každá řada tak sleduje radosti a strasti expertky na marketing, která se vyžívá v elegantních či extravagantních (dle vašich preferencí) outfitech, telefon neodloží pomalu ani ve spánku, neustále něco postuje na sociální sítě a snaží se nebýt s Gabrielem, do něhož je zamilovaná. Jenže na konci každé série se ti dva opět přiblíží i vzdálí... Vytvářejí takzvaný superpár, tedy preferovanou dvojici, která se k sobě neustále navzdory všem ostatním událostem vrací a která má evidentně skončit spolu. Ostatně právě na to velká část publika dozajista čeká.

Co na tom, že seriál představuje především jednu velkou módní přehlídku nejrůznějších divokých či více konzervativních outfitů? Nebyl by první ani poslední, ostatně ať každý rozhodne sám, co se mu líbí. To není důvod ke generování hejtů. Ani sladkobolná romance sama o sobě nemusí vadit, jenže kulisu tomu všemu dělají mnohé problémy dneška, s nimiž se jiná popkulturní díla vypořádávají s větší úctou a rozmyslem. Jedním z předních problémů, který se objevoval ponejvíce v první řadě, je konzervování stereotypů o lidech z USA a z Francie.

Poukazuje se na všeobecně proklamované rozdíly mezi životem lidí ve Francii, potažmo v Paříži, a obyvateli a obyvatelkami USA. Francouzky jsou tady za každou cenu sexy, mají patřičný vkus pro módu, lidé z Francie obecně vedou sexuálně otevřenější život a zakládají si na volném čase, což vede k otevřené kritice odborů, jež přitom mají právě v této zemi silnou tradici. Američanky a Američané neustále pracují, jejich životní styl je silně konzumní, což se pojí s takzvanou macdonaldizací společnosti, která říká, že globalismus a konzumerismus vedou k odlidštění.

Nakolik může být toto využívání stereotypů problematické, ukázal díl, kde se řešilo natáčení reklamy na parfém s nahou ženou procházející na veřejnosti mezi oblečenými muži. Zatímco Emily ho coby Američanka považovala za projev sexismu v marketingu, francouzská reklamka jí oponovala, že jde o oslavu ženskosti, ženské krásy a svobodného ducha. V tomto případě tedy progresivní postoje ostrouhaly, protože Emily se svou perspektivou vyznívala jako zpátečnice a puritánka.

Ostatně na internetu se za dobu existence seriálu objevila spousta článků a videí, které upozorňují na nesmysly a chyby, jež se v Emily in Paris objevují. Patří mezi ně to, že lidé v Paříži chodí do práce spíše sporadicky, nemusí se v ní objevit včas nebo se bát, že by je někdo jen tak snadno vyhodil, případně že je nutné nosit v Paříži baret nebo že všichni lidé v hlavním městě nenávidí Normandii, Francouzky nikdy nemají dost sexu a francouzští rodiče se přehnaně zajímají o sexualitu svých dětí. Posilovat – byť v symbolické rovině reprezentace – animozitu na základě příslušnosti k nějaké zemi, je nesmyslné a nebezpečné.

Zdánlivá pohodovost seriálu pramení z toho, že naplňuje východiska hédonismu, který člověka chápe jako bytost požadující dosažení štěstí a naplňování slastí (především těch fyzických), s čímž souvisí také vyhýbání se všemu, co je nepříjemné. Toto smyslové a fyzické požitkářství je v Emily in Paris patrné v každé scéně.

Vyobrazeným mladým lidem jde především o to, aby si užívali, a to bez ohledu na možné překážky nebo důsledky. Takže dobře jí a pijí, často se oddávají kvalitnímu sexu, chodí na večírky a do společnosti, kde se dobře baví. Přesně v duchu hesla „po nás ať přijde potopa“.

A to je právě na seriálu, zaměřeném především na generace Y a Z, v dnešní době dost nepochopitelné. Emily, její přátelé a kolegové i kolegyně jako by vůbec nepomýšleli na to, jaké může mít jejich počínání následky, nesnaží se vycházet z nějakých etických principů, na což jsou přitom obě zmíněné cílové generace vcelku citlivé. Mladí lidé zde moc nepřemýšlejí, odkud pocházejí potraviny, které konzumují, zda za ně jejich dodavatelé dostali řádně zaplaceno, tedy jestli je někdy nevykořisťuje, a jaká je jejich ekologická stopa. Nic z toho neřeší, důležité je pouze to, že si užívají.

Nemají ani problémy s penězi, což by pro mnohé mohlo být největší překážkou života v Paříži. Emily dokonce ve třetí řadě na chvíli přijde o práci, což jí nijak nevadí. Brigádu v Gabrielově restauraci přijme jen proto, aby se nějak zabavila, jinak celé dny natáčí nesmyslná videa na sociální sítě, v nichž nejenže navštěvuje turistická místa, ale především si na nich zase dosyta užívá – jezdí na kolotoči nebo na segwayi a neustále se potřeštěně směje. Tohle ovšem není činnost, která by jí vynášela nějaké peníze.

Seriál zachází dokonce tak daleko, že jde přímo proti některým principům, jež bychom mohli spatřovat jako opak hédonismu, ať už je to dobrovolná skromnost, asketismus nebo alespoň minimalismus. Nepokrytě se v něm totiž plýtvá, což je v době nejrůznějších ekologických výzev a krizí více než provokativní.

Emily například vymyslí reklamní kampaň nepříliš dobrého šampaňského z rodinné firmy Camille, když daný produkt označí jako Champére a ukazuje, že toto víno není ve skutečnosti na pití, ale ke stříkání po vzoru oslav vítězů automobilových závodů. Koupit si nápoj proto, abyste si mohli pořídit efektní fotky nebo videa na sociální sítě, je vrcholem rozmařilosti určité společenské vrstvy.

Samotná postava Emily je problematická víc než dost. Víme o ní, že má určitý morální kompas, podle něhož se řídí. Byť se do Gabriela okamžitě zamilovala, podlehla mu až ve chvíli, kdy se s Camille rozešel, čehož následně litovala, protože to kamarádku ranilo. Uzavřela s Camille dohodu, že s ním nebude ani jedna z nich, kterou neporušila, její přítelkyně však ano.

Nicméně přestože je Emily milá, hodná, vlídná, usměvavá a s každým chce vyjít (nebo možná právě proto), nedozvíme se o ní v průběhu celých tří řad téměř nic. Tedy krom toho, že je posedlá marketingem a každý nápad umí zpeněžit. A dobré nápady má neustále, jak jinak...

Kromě toho ale nevíme, jaké jsou její životní názory, postoje, hodnoty, v co věří (kromě síly lásky a marketingu), jaká hudba nebo filmy se jí líbí, prostě nic. Je, samozřejmě, podezřelá i svou holubičí povahou, protože nikdo není tak jednostranný. Jenže Emily je zkrátka tak umělá, jak jen může typická romantická hrdinka být.

Jako by si nevšimla, že mladí lidé kolem ní můžou mít různé politické volby a preference, které ovlivňují jejich životní volby. Emily je krásná, milá, prázdná a bezduchá jako vánoční reklama na Coca-colu. Svědčí o tom to, že ve třetí sérii všichni nejvíc řeší, že si ustřihla vlasy a nosí ofinu. Takové problémy by chtěl mít každý!

Není překvapivé, že seriálu dominují ženy. Všechny jsou ovšem krásné, dbají na to, jak se oblékají, česají a líčí, všechny chtějí být především sexy. Seriál navíc nabízí dost scén s poloobnaženými ňadry, především Mindy, Camille a Sylvií.

Právě v případě Sylvie by přitom při troše dobré vůle mohlo jít o subverzivní počin, protože tematizovat sexualitu a krásu těla šedesátnice není v popkultuře stále běžné. Jenže i Sylvie je naprosto poplatná schématům narcistních hrdinek, které se starají jenom samy o sebe, svůj zevnějšek a tučné konto.

Ona toxická femininita spočívá v přemrštěné míře tradičních ženských atributů, které hrdinky vykazují. Záleží jim především na tom, co je podlet určité patriarchální normy „dělá ženami“ – na jejich půvabu, smyslnosti a na tom, jak působí na druhé. Byť má každá svou profesi, kariéra pro ně evidentně není nijak zvlášť důležitá, ve výsledku to vypadá, že se spíš nějak snaží zabavit. A nejdůležitější je především láska jejich partnera.

Navíc zde opět s drtivou převahou převládá heterosexualita jako něco normativního, co na tom, že Camille (Francouzka, kdo jiný!) má krátký románek s jednou umělkyní. Ve skutečnosti se chce hlavně provdat za Gabriela.

A pak je tady romantická láska, respektive její mýtus, spojený s dalším rozšířeným mýtem – tedy Paříže jako města lásky. Samozřejmě, že život v tomto velkoměstě vám nezaručí kvalitní partnerský život nebo popularitu při seznamování. Paříž je asi tak stejně městem lásky jako Bohumín nebo Sezimovo Ústí. A zamilovat se nebo najít si někoho, s kým vám bude dobře, se vám může stát v Paříži stejně jako v Kampale nebo ve Veselí nad Moravou.

Paříž, město lásky, je především jeden velký marketingový tah, stejně jako celý seriál, který nám prodává jednu z nejžádanějších hodnot. Takže hodně zaplatíme za cestovní výdaje a za všechno, co tam utratíme, aniž bychom třeba aspoň zakopli o lásku.

Jenže Emily in Paris potvrzuje, že ve městě nad Seinou můžete prožít žhavý románek stejně jako třeskutou emoční explozi, jež vám převrátí život vzhůru nohama. Hlavně, že se budou sypat nějaké peníze... Emily s Gabrielem, oba krásní jako sochy antického božstva, kolem sebe krouží s poblouzněnými pohledy, mezitím si však užívají s jinými partnerkami a partnery, protože jim osud nepřeje. Zatím. Nic z toho ovšem není nepříjemné, takže proč ne? Identifikovat se s nimi nemůže nijak bolet.

Co nám tedy Emily in Paris může nabídnout, pokud máme srdce a rozum na správném místě? Doslova nic. Raději než další řady seriálu bychom si měli přát kulku do hlavy. Ostatně módní průmysl patří mezi celosvětová průmyslová odvětví, která jsou nejproblematičtější z hlediska ekologické zátěže a porušování lidských práv.

Právě tady se často vyplácí mizerná mzda, zaměstnávají děti a porušují se opatření vedoucí k udržitelnosti, což je jeden z preferovaných požadavků posledních let. Nakupovat oblečení tak znamená dbát především na to, odkud pocházejí produkty i materiály, protože můžeme dost dobře přiživovat systém tyjící z nouze spousty zoufalých lidí, který je navíc bezohledný k životnímu prostředí.

Emily in Paris je především křiklavou a lacinou barvotiskovou reklamou, formálně ve stylu Amélie z Montmartru, která se neohlíží na nikoho a na nic. Můžete snít o tom, jak si jako protagonistka skotačíte v šatech s obrovskou mašlí centrem Paříže (takže byste se měli vyhnout veřejné dopravě), s hlavou v oblacích a písní na rtech.

Jenže se vám u toho dost dobře může stát, že šlápnete do nějakého toho exkrementu, protože takhle žádný život nevypadá. A tvářit se, že problémy neexistují, ještě nikdy nikomu nepomohlo. Ostatně k tomu byste potřebovali dost tučné konto.

Snímek Blonde má dlouhých 160 minut. Většina diváků a divaček ho prý vypíná po 10 až 20 minutách. Je opravdu tak hrozný? To, že vadí „běžnému publiku“, se dalo předpokládat. Proč ho ale odmítají i ti náročnější a kultivovanější?