Komediální detektivce s Tatianou Dykovou chybí humor i drama. Kreace známé herečky to nezachrání

Francouzská předloha má venku druhou sezónu a víc evropských následovníků. Například na slovenské Markíze svéráznou vyšetřovatelku ztvárnila Táňa Pauhofová v adaptaci Marty Ferencové Výnimočná Nikol. U nás dostala příležitost Tatiana Dyková a duo režisérů Marek Najbrt, Tomáš Pavlíček. Z původní Morgan a slovenské Nikol se stala česká Marta, její seriál Nova přesunula z původně plánovaného televizního vysílání na svou online platformu Voyo. Venku jsou čtyři díly z osmi (každý týden přibude jeden) a již nyní je jasné, že se žádná výjimečná událost nekoná.

Marta je matka tří dětí, která si přivydělává úklidem. Dvojici mladších potomků jí hlídá nejstarší dcera nebo soused (Jan Novotný), takže Marta může po nocích vymetat policejní vyšetřovnu a jen tak mimochodem se po očku věnovat případům, které kapitán Kreiner (Roman Zach) se svým týmem řeší a bez Marty nikdy nedořeší. Svérázná žena má IQ 160, skvělého pamatováka, intuici a smysl pro dedukci. S ničím se nemaže. Když se jí při zběžném prolistování složky něco nezdá, napíše výsledky svého bádání na tabuli.

Jednou je prozrazena a po prvotním oťukávání a nedůvěře policisté pochopí, že by jim mohla pomáhat coby asistentka vyšetřování. Navíc Martě nechybí motivace, její přítel a otec nejstarší dcery před více než deseti lety záhadně zmizel a ona by chtěla vědět, co se s ním stalo. Tato linka se táhne všemi osmi díly a pro publikum jde nejspíš o jediný důvod, proč dát Martě šanci.

Jednotlivé případy jsou totiž značně omšelé, řeší se v nich nevěra, zdánlivá nedorozumění končící zabitím a podobně. Řada scenáristických motivů a přístupů je velmi často mimo realitu, takže výsledek působí jako něco mezi nadsázkou a pokusem o vážně míněné drama. Tvůrci navíc případy a jejich vyšetřování píšou podle toho, jak Marta přemýšlí a dedukuje, nikoli z pozice vraha a oběti. Takže co v prvním díle na nějaký čas upoutalo pozornost a působilo originálním dojmem, ve druhém začne nudit a působit prvoplánově, návodně.

Případy mimořádné Marty herecky táhne Tatiana Dyková, která se chvilkami vrací do devadesátkové éry Indiánského léta (1995) či klubového mikrodramatu Šeptej (1999), v nichž se nudila, bezstarostně si užívala a nic neřešila. Přechody od vyšetřování případů k rodičovským povinnostem a emocionálně slabším chvilkám působí jako pěst na oko, ale ve druhé zmiňované poloze je Dyková uvěřitelnější a důslednější.

Humor se velmi často odvíjí od situací, v nichž figuruje její nejmladší dítě, které s sebou často bere na vyšetřování, případně ho vrazí policistům, aby se o něj postarali. Každý z dílů Případů mimořádné Marty má téměř hodinu a už po druhém dílu se okoukají, duo Zach – Dyková nepůsobí kromě výškového rozdílu dojmem zábavně špičkujících parťáků. O Zachově kapitánovi se navíc během první poloviny seriálu dozvíme minimum informací, takže jeho psychologický profil působí dost ploše.

Velká škoda, že Nova nedala režisérům Najbrtovi a Pavlíčkovi větší volnost, neboť autoři, kteří vždycky inklinovali k humoru, nadsázce a trapnu, mohli z předlohy vykřesat uvěřitelnější a divácky zajímavější mix situačního humoru, emocí a dramatu. Je to škoda, protože seriál nevypadá lacině a řemeslně nezvládnutě, autoři se pohybují v poměrně zajímavých interiérových a exteriérových lokacích, akce střídá klidnější pasáže, kdy si publikum spolu s Martou oddychne, tudíž má každý z dílů solidní tempo. S velkou pravděpodobností rozhodl limit předlohy a licenční podmínky, takže se autoři nemohli z televizního diktátu vymanit.

Jde o jeden z nejslavnějších filmů z minulého režimu, co skončily v trezoru. Nyní jde do kin jeho restaurovaná verze. Recenze se noří hluboko do minulosti, nachází nečekané paralely a ukazuje, v čem je Ucho nadčasový snímek.