Seriál Neftlixu Srdcerváči je tak láskyplný a milý, že zaručeně dojme i zaryté homofoby

Za osmidílnou sérií stojí režisér Euros Lyn (Pán času, Broadchurch, Sherlock, Torchwood či Happy Valley) a Alice Oseman, která je autorkou oblíbeného stejnojmenného komiksu (Heartstopper), jenž vyšel v několika svazcích i v češtině (také jako Srdcerváči). Vypráví v něm příběh Charlieho (Joe Locke) z britské chlapecké střední školy, který prošel coming outem a prožívá tak nejen různé reakce svého okolí, ale i své první milostné komplikace.

Mezi jeho nejlepší přátele patří Tao (William Galo), Isaac (Tobie Donovan) a transdívka Elle (Yasmin Finney), která prochází tranzicí a přestoupila na dívčí školu. Všichni platí za nerdy, nejsou populární, ale jejich přátelství je pevné a rádi spolu tráví volný čas. Charlie na začátku nového školního roku usedne v jednom z předmětů do lavice s o ročník starším Nickem (Kit Connor) a rázem mezi nimi vzplanou velké sympatie. Chlapci se stanou přáteli, ale v krátké době je jasné, že jejich vzájemná náklonnost je mnohem silnější...

Zdánlivě by Srdcerváči mohli být dalším z teen seriálů, zabývajících se dospíváním v období pozdního kapitalismu, hledáním (nejen) sexuální a emoční identity, vzdorováním vůči autoritám a vyrovnávání se nejen s vrstevníky, ale i se stereotypy a předsudky ve společnosti. Takových už tady byla řada, za všechny je možné jmenovat třeba vydařené, rovněž britské Skins a Sexuální výchovu nebo norský internetový projekt Skam. A přece jsou Srdcerváči něčím trochu odlišní.

Důležitá je především ústřední queer perspektiva, která odkazuje nejen k neheterosexuální orientaci, ale za hlavní kritérium určuje jinakost jako takovou. Hlavní postavy nepatří mezi „většinové“ puberťáky – Charlie je gay, Elle transdívka, Isaac introvertní knihomol (nahradil Aleda z komiksu) a Tao je ve svém projevu tak různorodý, že pro někoho, kdo nezná komiksy, představuje velkou hádanku – rozhodně ale neodpovídá tradičnímu maskulinnímu modelu.

V celém příběhu jsou sympatické právě charaktery vykreslených postav, které působí nesmírně sympaticky a odpovídají „spravným“ hodnotám. Mají pevně ukotvený smysl pro přátelství, stojí při sobě a pomáhají si, aniž by to ale působilo křečovitě nebo školometsky. Všichni herci a herečky jsou navíc velmi charismatičtí, především pak Charlie a Nick. Většina z nich přitom v seriálu debutovala. Právě Nick prodělává největší vývoj, když se seznámí s Charliem a jeho partou a začíná poznávat, že jeho svět není takový, jak to odpovídá normám „většinové“ společnosti.

Populární ragbista, za nímž pálí spolužačka Imogen a jehož obdivuje homofobní Harry, je zmatený novými pocity, které v něm Charlie vyvolává. Snaží se tedy přijít na to, jestli ho přitahují dívky, nebo chlapci, aby nakonec dospěl k bisexuálnímu coming outu. Přesně takovému, jaký by měl být – jeho chápavá a podporující matka, ztvárněná Olivií Colman, oceněnou Oscarem za hlavní roli ve filmu Favoritka, se v okamžiku synova vyoutování zachová citlivě a projeví mu veškerou podporu.

Dospělí v seriálu víceméně absentují, což opět odpovídá perspektivě teenagerů, pro něž jsou důležitější vrstevníci a vrstevnice. Charlieho rodiče se v Srdcerváčích spíš mihnou, byť jsou i oni chápaví a starostliví, mnohem víc je mu však oporou starší sestra, jíž se svěřuje. Z pedagogů má nejvíc prostoru učitel výtvarné výchovy, rovněž gay, který Charliemu poskytuje azyl ve svém ateliéru a nejednou ho vyslechne.

Srdcerváči ale nelakují svět narůžovo. Ukazují všechny problémy, složitosti i diskriminaci a šikanu, kterou s sebou jinakost ve společnosti stále přináší. Nedělají to však tak, že by publikum citově vydírali. Nejhorší etapu vyoutování Charlieho v seriálu nevidíme, ale dostáváme důležité připomínky toho, jak to chlapec měl těžké. Navíc je stále terčem skupiny spolužáků z ragbistického týmu v čele s Harrym, což dost komplikuje sblížení Charlieho s Nickem. Sympatické je, jak Tao dokáže odrážet urážky inteligentním humorem, který rozesmívá i Harryho souputníky a sympatizanty. Charlieho navíc pronásleduje nevyoutovaný Ben, jenž s ním měl tajný románek, takže na veřejnosti o to víc demonstruje, jak jím pohrdá, přesto se nedokáže vyrovnat s jeho ztrátou.

Co seriál odlišuje od jiných, je pevnost charakterů a správných rozhodnutích hlavních hrdinů ve chvíli, kdy jsou zkoušení těžkými situacemi. Je pochopitelné, že se Nick bojí odmítnout pozvání Imogen na rande, když se ho zeptá před celým týmem, nicméně to neznamená, že s ní půjde a zraní ji i Charlieho. Nick zůstane věrný svým postojům a k Imogen se zachová hezky, když jí vysvětlí, že se s ní chce dál pouze přátelit. Takové pozitivní identifikační vzorce potřebujeme vidět, nepůsobí přitom nijak kýčovitě nebo nepravděpodobně.

Důležitou linkou je i příběh Elle, nastupující na dívčí školu, která je určitým paralelním vesmírem té chlapecké. Elle se brzy seznámí s dvojicí spolužaček Tarou (Corinna Brown) a Darcy (Kizzy Edgell), členkami smíšeného dětského orchestru, o nichž se později ukáže, že spolu chodí. Tara prochází relativně poklidným coming outem, byť se i ona setkává s negativními reakcemi spolužaček, které se k ní najednou začnou chovat jinak. Elle postupně zjišťuje, že se zamilovala do Taa, s nímž se víc a víc sbližuje, takže se můžeme těšit na to, že případná druhá řada bude patřit i jejich vztahu.

Elle ztvárnila britská transherečka Yasmin Finney, kterou už publikum znalo z internetu (a její další role by měla být v kultovním seriálu Pán času), především z jejích videí na TikToku. A zatímco Elle se v seriálu o svých zkušenostech s transfobií spíše zmiňuje, herečka uvedla pro The Guardian, že její vlastní dospívání bylo přeci jen složitější. „Na střední chce každý hlavně zapadnout. Ale dnes se lidé, kteří se o mně tehdy nevyjadřovali moc hezky, dívají na Srdcerváče a gratulují mi,“ řekla Yasmin.

Seriál jen trochu ztrácí tím, jak sice ve vší barevnosti zobrazuje pestrost sexuální a emoční orientace či etnicity v současné Británii, ale zříká se neméně důležité sociální třídy. Dozvíme se sice, že Harry je dost bohatý, protože si na oslavu narozenin pronajme celý palác, ale ani ostatní nevypadají, že by patřili mezi chudé. Právě v tradici britského sociálního filmu a seriálu je tento zapomenutý aspekt sociální stratifikace trochu zarážející.

Významnou součástí Srdcerváčů je i estetika teen virtuálního prostředí, takže některé spoustu scén doplňují různé pohybující se grafické symboly doprovázené patřičnými ruchy, podtrhující vyznění toho, co se děje v obraze, inspirované prostředím mobilních telefonů a emotikonů. Kolem hrdinů a hrdinek tak poletují nejen srdíčka a hvězdičky, ale při nepatrných dotecích přeskakují počítačově animované jiskry nebo se snášejí drobné kvítky či lístky, symbolizující dospívání (přičemž právě lístky se staly základem merchandisingu spojeného se seriálem i komiksem). Obraz je často stylizovaný do výrazných sytých barev, spojených opět s queer estetikou, navíc zvýrazňujících pozitivní vyznění seriálu. Někdy totiž sice může být zataženo, ale důležité je, že nakonec znovu vyjde slunce.

A právě takový je celý seriál. Příběh první lásky dvou chlapců je tak přitažlivý, sympatický a pozitivní, že je možné identifikovat se s nimi bez ohledu na vlastní sexuální či emoční orientaci. V hlavních hrdinech vidíme přesně to, co známe ze svých životů – nejistotu, strach, touhu, naději, vášeň a ohromující extázi emocí ve chvíli, kdy se poprvé šťastně zamilujeme. Něco takového můžeme pravidelně vidět a prožívat (případně si připomínat) pořád dokola.

Takže proč ne? Pokud se Srdcerváči pro teen publikum stávají rozšířením popkulturního pole, v němž je možné dozvědět se mnohé o barevnosti života, emocí či etnicity, a pro dospělé hladivým příběhem s povzbudivým koncem, nemůžeme si stěžovat. A nechybí ani humor, samozřejmě. Všechno shrnuje krátký rozhovor dvou menších školaček, které si cestou povídají o Tařině coming outu. První říká: „Když se nad tím zamyslíš, na téhle škole je 1200 žaček, takže alespoň pár z nich musí být lesby.“ Druhá odpovídá: „Možná jsi lesba a ani o tom nevíš.“