Čtvrtá série Stranger Things neskrývá ambice, nohy jí ale podráží dlouhá stopáž a stárnutí hrdinů

Od konce poslední epizody třetí série uteklo pět měsíců. Eleven přišla o schopnosti, s Willovou rodinou stále žije v Kalifornii, kam se na konci předchozí řady přestěhovala, a jejím jediným cílem je momentálně přežít šikanu od spolužaček. Těsně před jarními prázdninami se ale do Hawkinsu vrací temnota s novým děsivým nepřítelem a je na našich starých známých hrdinech, aby k sobě znovu našli cestu a všechny zachránili. Nebudou to ale mít jednoduché. Nový padouch totiž zabíjí z neznámých důvodů teenagery, a zatímco naši hrdinové jsou v hledáčku místní policie, Eleven se pro změnu snaží najít armáda, která věří, že za vším stojí právě ona.

Na první pohled je tak vše v ne/pořádku a můžeme se společně s El, Robin, Dustinem, Willem, Mikem, Lucasem, Nancy, Sam, Jonathanem, Stevem a Max vydat na další dobrodružství. Jména ústředních dětských hrdinů jsem nevypsal náhodou. Už takhle jich na jeden seriál bylo docela dost, a protože se tentokrát nachází na odlišných místech, přihodili tvůrci do jednotlivých linií ještě několik nových postav. Věci to z různých důvodů příliš neprospívá.

Jeden je poměrně klasický –⁠ čím více je postav na scéně, tím hůře se jim dává smysluplný úkol a často tak slouží jen jako křoví v pozadí. Nejhůře to odnáší Will, který byl původně středobodem seriálu a jenž nemá v sedmi uvolněných epizodách (Netflix sérii rozdělil a poslední dvě uvede prvního července) nic na práci. Většinou jen sedí a bolestivě se dívá na El nebo Mikea. To je doslova celý jeho přínos pro příběh. Jonathan je na tom podobně a obecně platí, že dobré tři epizody trvá, než si čtvrtá řada takzvaně ujasní priority, přestane se věnovat zbytečné výplni a umožní postavám fungovat.

Celý první díl je například jednou velkou expozicí závěrečné vražedné scény. Kdyby si tvůrci vše, co jí předchází, odpustili, show by to nijak neublížilo. Naopak by se mohlo vyvážit tempo, které je celkově problematické. Již před premiérou bylo hlasitě promováno, že nás čeká nevídaný seriálový zážitek, protože jednotlivé epizody mají stopáží blíže k celovečerním filmům (průměrná délka je 75 minut na díl). Ani jednou však čtvrtá řada formát neobhájí. V rámci jednotlivých dílů se toho sice neděje málo, málokdy je to ale zásadní v míře, aby byla třeba podobná délka.

Ale zpátky k postavám. Časovou mezerou vytvořenou pandemií vznikl podstatnější problém. Dětští hrdinové nám zestárli. A ruší to. Je to zcizující prvek, neboť některé „dětské“ postavy vypadají až příliš dospěle a současně se chovají jako malé děti, což nejednou vytváří dost bizarní kontrast. Jejich skutečný věk se navíc odrazil na obsazení nové omladiny, kterou hrají lidé blízko třicítky, aby fyzický rozdíl mezi nimi a starou gardou tolik nebil do očí. Když se k tomu připojí absurdní paruky, nejde se nad tím nepozastavit.

Navzdory výtkám jsou to ale v jádru pořád Stranger Things. Milostný dopis hororově-dobrodružným osmdesátým letům s výborně vybranou hudbou, sympaticky nevybíravou drsností a zábavnými dobovými odkazy. Tentokrát se ve velkém skládá pocta Noční můře v Elm Street a teenagerovským komediím ze středoškolského prostředí. Obojí baví do té míry, do jaké má člověk k podobným látkám blízko. I tady si nicméně dovolím menší povzdech, neboť novému padouchovi mírně podráží nohy slabší digitální triky (fakt, že jednotlivé epizody stály rekordních 30 milionů dolarů, na tom vážně vidět není) a školní chodby jsou jen přehlídkou klišé bez přidané hodnoty.

Jakmile se ale zkraje čtvrté epizody konečně odkryjí karty, postavy začnou jít za cílem a šlápne se do šlapek na kolech, kouzlo je zpátky. Dějově se konečně začne vše někam posouvat, odkrývají se nové skutečnosti o minulosti a najednou je zase čemu naslouchat. Škoda jen, že to tentokrát dlouho trvá a i poté občas hapruje tempo. Poslední dvě epizody dorazí na Netflix 1. července, přičemž ta finální bude mít stopáž dvě a půl hodiny.