Netflix se překonal a uvedl nejhůře hodnocený pořad své historie. Nejspíš nedokoukáte ani první epizodu

Holky v chládku jsou na první pohled správnou volbou pro jedno nudné deštivé odpoledne, které se rozhodnete strávit u televize. Komediální náhled do fungování ženské věznice v Essexu, jejíž ředitelka chystá inscenaci muzikálu West Side Story, má šest epizod po pětadvaceti minutách a vychází z iniciativy Catherine Tate. Třiapadesátiletá britská herečka a komička se proslavila pořadem Show Catherine Tateové z roku 2004, ale pamatovat si ji můžeme také z populárních seriálů Kancl nebo Pán času.

Holky v chládku jsou prvním pokusem Tate, která si kromě režie a scénáře zahrála rovnou šest různých rolí, o moderní sitcom. Za tímto účelem zvolila formu tzv. mockumentu, a přestože je veškeré dění uměle inscenované a smyšlené, je prezentované jako dokument. Série se tedy tváří jako britská obdoba novozélandského Co děláme v temnotách, jen místo rozhádaných upířích spolubydlících a jejich existenciálních potíží sledujeme trestankyně s jejich zažívacími či jinými fyzickými problémy.

A již od prvních minut je obtížné vstřebat příval laciného humoru, který se zasekl v roce 2004 a který je postavený na neustálém opakování, absurditě a archetypálních postavách. Na kritickém agregátu Rotten Tomatoes si Holky v chládku zatím vysloužily těžko uvěřitelné skóre 0 %, kdy všech osm zaznamenaných recenzí obrátilo palec dolů. Kritici si všímají toho, že seriál se v některých dialozích snaží o moderní přístup a ironicky se opírá do třídní či genderové diskriminace, ale vše kvalitní současně podrývá humorem, který je jen přežitkem dřívější éry.

„Vězeňský mockument Catherine Tate je spíše nekompetentní relikvií nežli vítaným návratem. Její druhý projekt za mnoho měsíců jako kdyby proklouzl časem rovnou z roku 2008,“ všímá si Alex Moreland z National World a naráží tak na filmovou novinku Tate s názvem The Nan Movie, v níž komička oživila svůj klasický charakter ze skečů a kterou kritici ztrhali. V tomto verdiktu není sám. „Nade vše ostatní to vyznívá příšerně zastarale,“ připojuje se Gabriel Tate z Daily Telegraph, jenž vypichuje „nekonečný toaletní humor“.

Zmiňuje se rovněž nezkušenost Catherine Tate s tímto komediálním formátem. Jako slabina je vnímáno její ztvárnění šestice charakterů (ženských i mužských), které v afektovaném podání nevyznívají životně, nýbrž karikaturně a trapně. „Tate je možná zkušenou charakterní komičkou, ale Holky v chládku jsou jejím prvním pokusem o sitcom – a kvůli nevýraznému narativu a nadbytku jednorozměrných aktérů je to opravdu znát,“ přilévá olej do ohně také Rachel Aroesti z Guardianu, s níž souhlasí i kolega Joe Doyle z Globe and Mail: „Tate bývala osobností, která si ve své satiře nebrala servítky a střílela si z homofobie a obecné ignorace. Zde ale bývá humor primitivní a gagy o splašcích či masturbaci jsou spíše hloupé než chytré.“

Ambiciózní komediální série z vězeňského prostředí, která chtěla jít ve stopách Kanclu a jiných sitcomů, v nichž trapnost lidského konání či zmatenost zodpovědných šéfů zaručeně vykouzlí úsměch na tváři, se tedy sama vybarvuje jako trapnost roku. Většina vtipů se nevhodně strefuje do trestankyň, ačkoli seriál chce vyzdvihovat jejich nárok na svobodné umělecké vyjádření a návrat do společnosti. A když už se Tate v závěrečných dílech pokouší o serióznější přístup, vinou převládající extravagance je výsledek těchto snah podle kritiků ještě křečovitější.

To už ale většinu diváků a divaček trápit nemusí, jelikož tak dlouho se zřejmě vydrží dívat málokdo. „S ohledem na unavený formát a myšlenku, kdy Tate ztvárňuje většinu zdejších postav, se Holky v chládku stávají příliš velkým soustem, a to již po prvních třiceti minutách,“ varuje Joel Keller z Decideru, k němuž se s všeříkajícím prohlášením připojuje také James Field z webu Pajiba. Podle něj „se jedná o show, která měla zůstat za mřížemi“.