Euforie dospěla do finále druhé řady. Nejstylovější seriál dneška nepřestává ohromovat, i když místy otupuje přesycené smysly

O seriálu Euforie, jehož první řada vycházela roku 2019 a za nímž stojí režisér a scenárista Sam Levinson, toho bylo v posledních týdnech napsáno hodně. Epizody druhé osmidílné série, vycházející na HBO s týdenními rozestupy, vyvolávaly vášnivé reakce pubertálních i dospělých diváků, kritiků či společností zabývajících se protidrogovou prevencí, které vyjadřovaly obavy nad špatným příkladem, jenž seriál nezletilému publiku dává.

Na jednu stranu se není čemu divit. Co začínalo jako další teenagerská série ze střední školy, kde kluci myslí pouze na sex a spousta děvčat jen na to, jak se co nejvyzývavěji obléci, se postupně překlenulo v napínavou gangsterskou ságu. Jde sice o nadnesené přirovnání, ale něco na tom přeci jenom bude. Drogový dealer Fezco (Angus Cloud) ostatně zavádí protagonistku seriálu, narkomanku Rue (Zendaya), do společnosti nelítostných překupníků a nevyzpytatelný školní hezounek Nate (Jacob Elordi) bere v průběhu druhé řady opakovaně do ruky zbraň, aby hájil své zájmy a postavil se i sexuálně závislému otci (Eric Dane). Kdekdo může při sledování lehce zapomenout, že sleduje coming-of-age drama ze školního prostředí, nikoli moderní verzi My děti ze stanice ZOO, říznutou hyperrealistickým zpracováním, které přímo evokuje psychedelické stavy různě poznamenaných aktérů.

Tým kolem Sama Levinsona ale drogám pochopitelně nefandí. V intenzivní páté epizodě s názvem Stand Still Like the Hummingbird zastihnou Rue abstinenční příznaky, smíchané se vztekem na dva nejlepší přátele, kteří její pokračující závislost práskli, a na matku, jež spláchla návykové a destruktivní látky do záchodu. Celý díl je vyčerpávajícím znázorněním krajního zoufalství, do něhož člověk užívající drogy nakonec spadne. Nemluvě o tom, jak si věčně sjetá Rue nedokáže užívat ani pohlavní styk a odcizuje se okolí, které s ní ztrácí trpělivost.

Výrazná část pozornosti je stále věnována právě ústřednímu charakteru, který hvězdná Zendaya (rovněž jako jedna z producentů) ztvárňuje se stále hmatatelnějším zanícením a porozuměním. Během první série, kdy Rue každou epizodu doprovázela svým komentářem a vyprávěla o minulosti jednotlivých aktérů, jsem měl s Hollywoodem protežovanou herečkou problém a nemohl jsem se zbavit pocitu, že vedle jiných talentovaných herců a hereček její odměřený výkon poněkud zapadá. Druhá série, která přeci jen více odbočuje k dalším liniím, ale tyto pochyby rozprášila a ukázala, že Zendaya si s Rue rozumí a dokáže přesvědčivě přepínat mezi stavy zdánlivé bezstarostnosti a agonického soužení.

Nápadný posun oproti první sérii ale spočívá v tom, že od dominující Rue a jejího vratkého vztahu s transgender Jules (Hunter Schafer) si Levinson dovoluje upouštět na úkor méně dějových a více psychologických linií. První epizoda pravda začíná přesně v tom stylu, jaký nastavila předešlá a nesmírně úspěšná série. A v mnohém ještě přitvrzuje, neboť v úvodních flashbacích se seznamujeme s minulostí dealera Fezca a jsme zataženi do jeho komplikovaného světa, jehož provedení místy připomíná gangsterku Martina Scorseseho.

Namísto volného navázání na spletitý příběh o mnoha aktérech, kteří si vzájemně hází klacky pod nohy a jeden druhého ovlivňují, ale toto intenzivní vhození do děje předesílá spíše hru se žánry a možnostmi vyprávění. Další epizody totiž postupně upouští i od dosavadního hallmarku, jímž bylo zmíněné úvodní představování minulosti postav, a mnohdy i přestávají vyprávět chronologický příběh se zásadními zvraty. Místo toho se zachází stále hlouběji do psychiky postav, které už nyní dobře známe, a za tímto účelem se vždy mění celý ráz výpravy.

Čtvrtá epizoda You Who Cannot See, Think of Those Who Can například užívá snový rámec a vnitřní pohnutky aktérů zhmotňuje třeba prostřednictvím otevřených vizuálních odkazů na slavné filmy jako Titanic nebo Zkrocená hora. Vynikající sedmý díl The Theater and It's Double, který se dle hodnocení setkává s největším nepochopením, pak zachází tak daleko, že by na režisérské stoličce mnozí hádali spíše Davida Lynche. Postava Lexi (Maude Apatow, dcera režiséra Judda Apatowa) uvádí své školní divadelní představení, vycházející z jejího života, a jsou v něm zahrnuti její přátelé i rodina. O Lexi už víme, že se celý život staví do pozice pasivní pozorovatelky a že v seriálu vystupuje jako „nejnormálnější“ postava, tudíž její interpretace všemožných dřívějších událostí by měla být neutrální a výstižná. Scény na jevišti se prolínají s reálnými předobrazy v minulosti, herci hrající se různě mění se samotnými aktéry a do toho v reálném čase a v reakci na představení vrcholí vývoj vztahu Natea a Cassie (Sydney Sweeney).

Jedná se o naprosto výjimečné formální hrátky, které samozřejmě nedisponují takovým mysteriózním oparem a nepodněcují tak obsáhlé interpretace jako Twin Peaks, přesto tvoří převratnou podobu televizní tvorby. Mnozí si stěžují, že Euforie už dějově nepřekvapuje a přešlapuje na místě. Právě tyto žánrové hrátky s časem, prostorem a perspektivou ovšem ústí v ta opravdová a největší překvapení, která by měl náročnější divák automaticky ocenit.

O automatické líbivosti je na druhou stranu pošetilé hovořit. Není pochyb, že mnoho sledujících stále experimentálnější náturu seriálu nerozchodí. A v mnohém mají pravdu. Zatímco audiovizuální stránka je bez ustání dokonalá, vynalézavá a esenciální v takové míře, že s ní může soupeřit jen hrstka drahých velkofilmů (nejnověji premiérový The Batman, rovněž okouzlující sytým nasvícením), některé roviny příběhu vystupují do popředí či se ztrácí poněkud krkolomně. Po několika epizodách věnovaných Rue s Jules či snovým hrátkám se snadno zapomínají dřívější klíčové souvislosti, které se následně vrací do hry jakoby mimochodem.

Jindy tvůrci naznačí atraktivní vývoj a představí nové postavy (překupnice, u níž se Rue zadluží), ovšem náhle odbočí jinam a nedaří se jim udržet konzistentní psychologický oblouk hrdinů. Týká se to především Rue, u níž se to ještě dá omluvit její závislostí, způsobující nestálost v náladách. A osobně se nemohu smířit s úplným potlačením linie Kat (Barbie Ferreira), která v první sérii procházela možná nejzajímavějším vývojem, ovšem po neshodách herecké představitelky s Levinsonem se na tuto postavu zanevřelo a dostává jen krátké štěky.

Místy je zkrátka patrné, že obří formální ambice tvůrcům přerůstají přes hlavu. Ale zatím se to daří maskovat právě tím, jak odvážné a kreativně realizované tyto ambice jsou. Nepamatuji jiný moderní seriál s lineárním příběhem, v němž by takřka každá epizoda vypadala úplně jinak a kde by menší nesoudržnosti překrývala umělecky opulentní a jednoduše ospravedlnitelná vize. Euforie vtáhne a nepustí. To, že zahrnuje i tvrdší násilí (ale nikdy ne uměle stylizované), nahotu a užívání drog by nemělo být pro kohokoli pohoršující.

Naopak, rodiče by měli po jejím zhlédnutí přijmout, jak odlišná je doba, v níž vyrůstají jejich potomci, a nebát se s nimi hovořit nejen o sexualitě, ale také o problematice hledání vlastní identity. To je v pubertě ostatně vždy ožehavé a dnes kypřené také sociálními sítěmi, kde většina mladých ochotně sdílí svůj život. No a obyčejní fanoušci audiovizuální kultury jistě oceňují všechny nápadné filmařské finesy, které seriál nepřestávají zdobit a napomáhají vytvořit unikátní fiktivní svět. Ten je samozřejmě hnaný do extrémů a nemáme se jím inspirovat, nýbrž jen nechat pohltit a přemýšlet o něm. A to v nebývalých psychologických hlubinách, které před námi Sam Levinson vynalézavě otevírá.