Oblafla newyorskou smetánku a ukázala, že Kazma měl pravdu. Příběh neskutečné Anny Delvey je hitem Netflixu, byť publikum rozděluje

Anna Vadimovna Sorokina se narodila 23. ledna 1991 ve městě Domodědovo nedaleko Moskvy a nepocházela z dvakrát zámožné rodiny. Její otec se živil jako řidič kamionů a matka provozovala večerku, než se její úplnou pracovní náplní stala domácnost. Když bylo Anně šestnáct let, rodina se přestěhovala do Německa, odkud ambiciózní dívka putovala nejprve do Londýna, kde studovala na umělecké škole Central Saint Martins, a následně do Paříže. Tam propadla módě, začala používat příjmení Delvey a roku 2013 odcestovala do New Yorku, kde vystupovala jako bohatá dědička s jedinou vizí – udělat si jméno mezi těmi nejbohatšími a nejvlivnějšími osobnostmi z různých oborů.

Jako záminku užívala smyšlenou nadaci Anna Delvey Foundation a podvodně žádala o půjčku v hodnotě 22 milionů dolarů, aby mohla rozjet vlastní uměleckou galerii. Pomocí falešných výpisů, které měly dokazovat vlastnictví švýcarských bankovních účtů v hodnotě šedesát milionů eur, a vytříbeného módního vkusu se jí dařilo obelhávat nejen společenskou elitu, ale také úvěrové společnosti či prestižní hotely. Dlouho byla ubytována v 11 Howard Hotel, kde prostřednictvím podvodných šeků nastřádala dluh ve výši třiceti tisíc dolarů a nakonec neunikla žalobě za rozkrádání.

Zatčena byla 3. října 2017 a soud se konal od 20. března 2019. V závěru více než měsíčního procesu byla shledána vinnou z osmi obvinění a odsouzena ke čtyřem až dvanácti letům ve věznici Rikers Island. Hrozilo jí ještě více, ale nejzávažnějšího obvinění, podle něhož se pokoušela ukrást 730 tisíc liber z losangeleské City National Bank, byla zproštěna. Soud nařídil Delvey uhradit 150 tisíc liber jako odškodné poškozeným stranám a pokutu v hodnotě sedmnácti tisíc liber. Za dobré chování byla propuštěna v únoru 2021, avšak o pár měsíců později ji znovu zadrželi imigrační pracovníci a nyní čeká na deportaci do Německa.

Její příběh pochopitelně zaujal reportéry, a to dlouho před premiérou Neskutečné Anny, která je už týden k vidění na Netflixu. Je pod ní podepsaná Shonda Rhimes, stojící za televizními projekty jako Chirurgové nebo Skandál. V magazínu New York vyšel o mladé podvodnici článek roku 2018, jeho autorkou byla novinářka Jessica Pressler. V seriálu, vycházejícím právě z tohoto článku, vystupuje její fiktivní verze Vivian Kent v podání Anny Chlumsky, jež je představena jako zdiskreditovaná autorka, jíž v minulosti pošramotil kariéru nepravdivý text. Tato linie vychází ze skutečnosti, byť Pressler se rozhodně nenacházela v tak svízelné situaci jako Kent v seriálu. Roku 2014 sice opravdu publikovala reportáž, která byla posléze odmítnuta jako zkreslující, ale rok nato uspěla s článkem, který se stal podkladem pro oceňovaný snímek Zlatokopky s Jennifer Lopez.

Nejdůležitějším zdrojem vyšetřující reportérky se v seriálu stává Rachel (Katie Lowes), jejíž postava rovněž vychází z reálné osoby. Rachel Deloache Williams byla kamarádkou Anny, než kvůli ní přišla o 62 tisíc dolarů během společné dovolené. V seriálu Rachel zuří a zoufale se snaží svůj dluh smazat, ve skutečnosti prý Anna spala na jejím gauči i v době, kdy jí takový obnos dlužila. Williams s Netflixem nijak nespolupracovala a místo toho prodala svou verzi příběhu, vycházející z článku Vanity Fair, stanici HBO za 35 tisíc dolarů. Napsala rovněž knihu My Friend Anna: The True Story of a Fake Heiress, za jejíž práva měla obdržet dokonce 300 tisíc dolarů.

To svědčí o dvou věcech – že se s nemalou pravděpodobností dočkáme nové televizní či filmové adaptace, ať už formou dokumentu nebo fikčního díla, a že o příběh mladé ruské dívky mají společnost i média velký zájem. Neskutečná Anna podle všeho věrně zobrazuje především soudní řízení a osobnost protagonistky, kterou její představitelka Julia Garner pilně studovala. Skutečnou Annu navštěvovala ve vězení a strávila hodiny sledováním rozhovorů se ženou, do níž se chystala převtělit.

„Očekávala jsem, že mi Anna nezodpoví některé otázky, protože si střeží soukromí a neposkytuje o sobě veškeré informace,“ prozradila Garner v podcastu Sky News' Backstage s tím, že jejich setkání se rozhodla nenahrávat. „Chtěla jsem, aby se během komunikace cítila pohodlně. Toužila jsem ji vidět co možná nejvíce odmaskovanou,“ vysvětlila. Podle herečky je Anna Delvey silná osobnost, jejíž nálady se mohou často měnit. „Častokrát byla extrémně jemná, ale během několika sekund dokázala světlejší stránky upozadit na úkor temných. Připadalo mi to jako zajímavá a současně matoucí kombinace. Ale stejně tak to dávalo větší smysl, proč byla vlastně schopná toho, co provedla,“ uzavřela herečka, která kritiky i diváky uchvátila především v seriálu Ozark, kde ztvárňuje jednu z nejkomplexnějších ženských postav současnosti. Známá je též z filmů jako Šprti na tahu či Asistentka nebo ze seriálu Takoví normální Američané.

Vyjádření Julie Garner v podstatě odpovídá tomu, jak je především v úvodu seriálu Anna zobrazována, a to prostřednictvím novinářky Vivian. Se svými brýlemi, distancovaným a současně zvídavým přístupem a neustálým vypichováním módních záležitostí vystupuje jako enigma, která v době Instagramu zkrátka dokáže vyvolat rozruch. Členové vysoké společnosti, jež sebevědomá dvacátnice dokázala oklamat a vetřít se do jejich přízně, si nepřejí být s uvězněnou osobou nijak spojováni, ale sociální sítě je usvědčují.

Tam, kde český fenomén Kazma v jednom ze svých videí jen celkem nevinně laškoval s možnostmi instagramového influencera, který si může užít cestu kolem světa v luxusu, aniž by zaplatil jediný cent, Anna Delvey odkryla celou primitivní konstrukci dnešní společenské hierarchie, v níž s trochou drzosti můžete stoupat i s takřka nulovými výdaji. A pravděpodobně nebude posledním případem, který se rozhodne sociální sítě takto využít.

Neskutečná Anna dle očekávání zaujala diváky i kritiky po celém světě. Jejich reakce se pochopitelně liší v závislosti na tom, jaký obrázek si o protagonistce utváří. Některé kladné názory kvitují amorální vyznění, jež souzní s náturou antihrdinky. Recenze v Sunday Times si rovněž všímá, že „jde o jeden z těch seriálů, který se vrhá do víru bezcharakterního světa těch velmi, velmi bohatých, v čemž je fascinující“. Pittsburgh Tribune-Review přitakává, podle něj je seriál „nonstop zábavný díky znázornění manhattanské elity, která Delvey skočila na špek“.

Takřka bez výjimek se vyzdvihuje výkon Julie Garner, ovšem výtky se často týkají vykreslení problematické protagonistky, které prý postrádá celistvost. Podle New York Post tak seriál „nabízí jen povrchní náhled na takto záhadnou osobnost“, s čímž souhlasí více kritiků. RogerEbert.com dokonce tvrdí, že „pokud si Neskutečná Anna zachovává alespoň nějakou důvěryhodnost, tak leda díky kvalitě obsazení“.

Zdá se tedy, že seriál oceňují hlavně ti, jimž se zamlouvá zmiňované zesměšnění elity, jejíž společenský kredit se zásluhou jediné podvodnice natolik otřásl. Najdou se ale i tací, již Neskutečnou Annu odmítají a nejsou ji schopní dokoukat kvůli glorifikaci protagonistky, která podle nich nic obdivuhodného ani pozoruhodného nevykonala. Diváci často souhlasí, že tomuto příběhu by slušel spíše dokumentární charakter, a mívají problém s překlenutím prvních epizod, zaměřených více na vyšetřující reportérku. A zatímco mnozí se poté nechávají vtáhnout atraktivním prostředím vysoké společnosti, s níž snadno zamává jedna vychytralá stoupající hvězdička, jiní příběh odsuzují jako povrchní a nicneříkající, vyznačující se jen nepřesvědčivě oživenými aktéry.

Jak ale seriál nahlíží samotná Anna Vadimovna Sorokina? Inu, prý se na něj nikdy nepodívá. „Dlouho jsem doufala, že až Neskutečná Anna vyjde, tak můj život bude v jiné fázi,“ napsala Sorokina v eseji pro web Insider před premiérou seriálu. „Představovala jsem si, že půjde o završení, které shrne a uzavře jednu dlouhou kapitolu, která dospěla ke konci,“ dodala.

„Seriál byl ve výrobě takřka čtyři roky a zakusila jsem kvůli němu hodiny telefonování a spoustu návštěv, je založený na mém příběhu a vyprávěný z perspektivy novinářky. A byť jsem zvědavá, jak interpretovali všechen výzkum a předložený materiál, nemohu si pomoci a připadám si jako páté kolo u vozu,“ prozradila dále Sorokina alias Delvey, jejíž zobrazení v devítidílném seriálu je předmětem kontroverze, zdá se, oprávněně.

Kritici jsou v přijetí vlažní a nelíbí se jim ani „zmatečný“ styl vyprávění, který nedokáže zacílit na žádný výsadní motiv. Stránka Rotten Tomatoes zatím hlásí jen 59 % procent z šestapadesáti recenzí, přičemž divácké databáze dojem lehce napravují – mezinárodní IMDb například ukazuje skóre 6,8 z 10. Nejlepších ohlasů se Neskutečná Anna dočkává na Twitteru, kde uživatelé prostřednictvím gifů či meme pějí chválu ze všech stran. A dokazují tak, že ukázat prostředníček společnosti jen s užitím šarmu a rafinovanosti je něco, s čímž se mnozí velmi snadno identifikují.

Ztotožnění se se seriálem a především s jeho ambivalentní protagonistkou ovšem dle prvních ohlasů zdaleka zaručené není, i když jako zdramatizovaný portrét daných událostí nefunguje Neskutečná Anna vůbec zle a nabízí množství věrných postřehů. Samotný námět a přerod Anny Vadimovny Sorokiny v nový společenský fenomén jsou však fascinující a seriál tuto auru velké události rozhodně dokáže prodat. Minimálně za zkoušku tedy stojí.