Recenze: Resident Evil od Netflixu nejde v přepálených stopách filmové série. A je to dobře

Co kdysi začínalo jako relativně tradiční žánrovka s hordou nemrtvých (první a druhý film) se postupně přetavilo v přeplácané akčňáky, které se poněkud nešťastně vydaly ve stopách pozdějších dílů herní předlohy, kde hororové prvky vystřídaly velkolepě "čím více explozí, tím lépe" budované akční scény jak z filmů Michaela Baye. Studio Capcom samo dospělo k názoru, že tenhle styl není nejšťastnější a po blockbusterové šestce ubralo plyn a sedmým a osmým dílem se znovu navrátilo hry k hororovým kořenům série. Když Netflix oznámil hned dva seriály (hraný a animovaný), bylo otázkou, jaký styl pro své pojetí známého fenoménu zvolí. A naštěstí se, minimálně u anime série, jež nedávno rozšířila nabídku oblíbené streamovací služby, zaměřil na klasiku.

V rámci kánonu se novinka Resident Evil: Infinite Darkness odehrává po událostech remaků dvojky a trojky. Respektive coby propojení slouží stejní představitelé Leona a Jill (pokud se bavíme o dabingu a vizuálním pojetí). Struktura čtyřdílné série pak ctí zmíněné remaky - střídá akční a příběhové pasáže a na konci nabídne odpovídající souboj s hlavním bossem. Iluze prodloužené ruky herní předlohy je v rámci zvolených mechanismů natolik dokonalá, že jsem často u sledování očekával, kdy 'upovídaná' cutscéna skončí a já budu moci popadnout ovladač. Což nevnímám jako negativum. Infinite Darkness mi obsahem dopřál přesně to, co od značky očekávám.

Dějově jde o klasiku, v níž se nastíní nějaký konflikt (v tomto případě nevydařená mise skupiny vojáků), která rozpohybuje události a hrdinové je musí řešit. Následuje postup levely, kdy musí postavy přežít v zamořených prostředích a postupně se dopracovávají k celé pravdě. Není to nic, co bychom v sérii Resident Evil neviděli mnohokrát. A na rozdíl od posledních dvou herních příspěvků tu chybí i nějaký výraznější dějový twist. V rámci žánru (a svého fenoménu) nicméně odvádí Infinite Darkness to, co má.

Větší limity jsou ve zvoleném formátu. Jde v podstatě o celovečerní animovaný film rozkouskovaný do čtyř kapitol, který se rozdělením tlačí k tomu, aby co 25 minut přišel s nějakou údernou tečkou (což ne vždy vychází). Úroveň zpracování je pak diskutabilní. Celky jsou v pořádku, ale postavy nepůsobí dostatečně živě, nemluvě o tom, že mají dost laxní lyp-sinc. Přestože je tak samotná grafika na vysoké úrovni a nejednou je lehké zapomenout, že se díváme na ryze animované dílo, jakmile se kamera (respektive scéna) zblízka soustředí na herce, dobrý dojem se drolí.

Coby milovník herní předlohy, který zmíněný remake dvojky považuje za přímo ukázkovou předělávku, jsem každopádně rád viděl 'staré známé' a tu hodinku a půl si v jejich společnosti si užil. Prostě pro fanoušky dobrý.

Hodnocení: 60 %